Už nějakou dobu přemítám nad tím, jak křehká je hranice mezi zachováním pořádku a tyranií, mezi přísností a terorem. V mailech se Sirem Hakerleyem jsem se pokoušel děsivou vratkost společenských pravidel popsat na příkladu: „Je správné, aby novináři nemohli uveřejňovat bulvární lži? Určitě. Tak jim zakážeme publikovat neověřené věci? Ano - a najednou je tu tuhý režim, kde si nikdo netroufne publikovat ani bajku nebo podobenství. Z maličkosti je nepřijatelný důsledek. Děsně malá hranice...“
Sir Hakerley v odpovědi krásně shrnuje tři aspekty českého národa a navíc je s fejetonistickým spádem dovádí až k pointě, takže by byla škoda nepodělit se.
Wu

Jinak s Tebou rozhodně nesouhlasím s vratkostí společenských pravidel. Ony jsou naopak poměrně hodně konzervativní a tzv. společenská norma se utváří a mění mnohem pomaleji, než se utváří a mění vládnoucí režimy. Ten příklad s těmi novináři, co udáváš, je toho krásným důkazem.

Pokračování příspěvku

Druhá kniha komiksů obsahuje čtyři příběhy:

• Muminkovy zimní radovánky - ačkoliv muminkové vždycky celou zimu prospí, letos to nějak nevyšlo. Prvně vidí sníh, dozvídají se o zimních sportech a setkají se s šíleným sportovcem panem Briskem.
• Muminkova maminka a služka - dokud se do sousedství nepřistěhovala akurátní paní Fififjonka, upjatá a nekompromisní, bylo vše v pořádku a muminí život, kdy ze všeho udělají zábavu a s ničím si starosti nedělají, běžel klidně. Jenže podle paní Fififjonky nutně potřebují služku a tak si muminkova maminka podá inzerát - a bojí se, že na něj někdo odpoví.
• Muminek staví dům - když dům muminků obsadí nevítané příbuzenstvo, vrhne se do stavby nového útočiště. Má sice ohromné nasazení, ale mizernou praxi a dům podle toho vypadá. Okna vyřezává dodatečně, stěny i podlahy jsou šikmé, střechu dělá až nakonec a ačkoliv se slečna Ferka snaží ze všech sil udržovat jeho sebevědomí v kondici, výsledek je ... děsný.
• Muminek začíná nový život - v údolí se objeví prorok, hlásající právo dělat, co se člověku zamane. Že takový přístup nemůže dlouho fungovat je brzy jasné, ale teprve s příchodem dalšího proroka, proroka viny a kajícnosti, se situace začíná vracet k normálu.

Pokračování příspěvku

(prosinec 2008, A4, pastelka)

Před rokem jsem si ve statistikách návštěvnosti blogu všiml přístupů z nezvyklých tematických katalogů. Jejich existence mi nedávala moc smysl a proto jsem se pustil do pátrání. Když už jsme u Internetu, přidám odkaz na třetí pokračování článku o užitečných rozšířeních pro Firefox; zahrnuje nástroje na blokování reklam, ovládání pomocí gest myší, úpravy http hlaviček, programování, ladění webových stránek a další.

Zamyslel jsem se nad dávným výrokem o nesouzení ostatních jedné známé - a přišel na to, že dnes už bych se s ním asi neztotožnil.

Z knih doporučuji Kulturní antropologii ze série Komiksový úvod; kresby jsou sice odpudivé, ale kniha je čtivá a informací podává dostatek. Naprostá bomba je publikace Christopera Daye Duch a místo, která mluví o často přehlížených, ale velmi důležitých aspektech architektury a bydlení.

Pokračování příspěvku

Je snadné zaujímat jednoznačné černobílé postoje a například odsoudit veškeré německé obyvatelstvo za podporu nacismu. Jenže všechno je složitější; režim byl natolik tuhý, že jakýkoliv odpor byl prakticky vyloučený. Druhou nejsilnější komunistickou stranu na světě nacisté zlikvidovali, gestapo bylo všudypřítomné a ti, kdo mluvili, byli vězněni nebo rovnou popravení.

Knihu s podtitulem „Život v období třetí říše“ jsem začal číst abych pochopil začátky Třetí říše, vzestup nacistické moci a prorůstání do běžného života. Abych se dočetl o pracovní frontě, programech Kraft durch Freude, Hitlerjugend. Toho se mi dostalo vrchovatě a protože publikace má velmi dobře zvolenou obtížnost a ukazuje ohromné množství fotografií, byl jsem brzy pohlcen. Na každé stránce je nejméně jedna fotka a po pár desítkách stránek je vložen dvoustránkový „speciál“ složený výhradně z fotodokumentace, např. Soukromé armády - Freikorps, Göring - nacistický playboy, Tvrdá jako Krupova ocel - Hitlerova mládež, Josef Goebbels - šéf propagandy.

Pokračování příspěvku

Opravdu - rozsvítil jsem v místnosti a autíčko poskočilo. Jen asi centimetr, ale zavrčení motorku jsem slyšel bezpečně. Pro jistotu jsem zhasl a zase rozsvítil a ano, stalo se to znovu.

Nejdřív jsem přemýšlel, co by mohlo vyslat infračervené záření ve vypínači, pak mi došlo, že to velmi pravděpodobně budou žárovky v lustru (jejich experimentální vyšroubování to potvrdilo). Když se wolframové vlákno zahřívá, určitě vyzařuje spojité spektrum a nějakou infračervenou složku v sobě má také. Při plném rozžhavení už ne, což vysvětluje, proč pod rozsvíceným lustrem autíčko nejezdí samo.

Pak mě napadlo vyzkoušet další svítidla po bytě. Zářivka v kuchyni vyhrála, ve vzdálenosti zhruba 15 cm autíčko jelo nepřetržitě. Věděl jsem, že silná vysílačka dokáže rozsvítit zářivku. Ale že zářivka dokáže ovládat autíčko, to je pro mě novinka. Nešlo by s ní i přepínat televizi?

Setkali jste se s tím také?

Je těžké psát o Citadele, protože jakékoliv popisování toto monumentální dílo jen zlehčuje a stejně jej nedokáže zachytit v celé komplexnosti. Jiřina Kultová v doslovu píše, že „syžetem Citadely - podle postoje, který zaujmeme - je buď příběh o starém vládci a jeho synu, který se učí rozumět lidem, nebo život pevnostního města v poušti, nebo prastaré paraboly lidského života převyprávěné spisovatelem dnešní doby.“ (Str. 294) Já vidím do detailu, na mnoha příkladech a podrobně rozpracovanou morálku skutečného vládce, krále, který se klene nad svým lidem, který je svorník všeho jejich konání.

„Já, který vládnu, jsem svému lidu podřízen víc, než je mně samotnému podřízen kterýkoli z mých poddaných. Když vyjdu na terasu, otevřen jejich nočnímu sténání, koktání a bolestnému křiku i radostnému ruchu, které chci proměnit v chvalozpěv boží, jsem tu v postoji služebníka. Jsem posel, který je shromažďuje a nese. Jsem otrok, který vleče jejich nosítka. Jsem jejich tlumočník.
Jsem jejich klenbový svorník, a tedy uzel, který je spojuje a váže ve tvar chrámu. Jako by mi to mohli mít za zlé? Cítí se snad kameny uražené, že nesou klenbový svorník?“ (Str. 97)

Je to vládce, který má moc a prostředky mnoho věcí změnit a mnoho jich napravit, ale nechává je tak, protože rozumí jejich smyslu a ví, že napětí a silokřivky udržují říši pohromadě.

„'Když ustavím nějaký svátek,' říkal otec, 'neustavuji tím svátek, nýbrž určitý vztah. A odbojníci se hned začnou pošklebovat a proti mému svátku si schválně určí jiný. Tím však pouze utvrdí týž vztah a pomohou mu trvat. Trochu jich tedy pozavírám, abych jim udělal radost, neboť si přejí, aby byl jejich obřad brán vážně. A totéž chci i já.'“ (Str. 278)

Pokračování příspěvku

Slýchával jsem vtípky a narážky na to, že Microsoft občas označuje chyby jako vlastnosti, ale moc pozornosti jsem tomu nevěnoval. Jenže...

Při minulém upgradu jsem pořídil notebook s Windows Vista, který dost času tráví osaměle, rozumějte „nesedí se u něj pořád, ale je zapnutý“. Když se stalo potřetí, že se mu vybila baterie aniž by si toho někdo všiml, a já přemýšlel, proč je vypnutý a proč nejde zapnout, dostal jsem výborný nápad - zapnu zvukovou signalizaci nízkého stavu baterie.

První oříšek bylo ve Vistách najít, kde se vlastně nastavují podrobnosti pro práci s baterií. Když se to povedlo, zjistil jsem, že signalizace zapnutá je. Ale nevím jaká; nevybírá se, jestli je to dialog, plovoucí okénko v tray nebo něco jiného.

Pokračování příspěvku

Básně Oldřicha Mikuláška, druhého nejznámějšího brněnského básníka (po Skácelovi; Fišmeister je až třetí [úsměv]), jsou... rafinované. Těžko je nějak specifikovat, snad jako bohaté obrazy a dramatické napětí v každodenních záležitostech. Zatímco Skácel zajme čtenáře ihned, Mikulášek vyžaduje ponor a soustředění, k básním je třeba se vracet.

Křehké věci (Str. 79, sbírka Agogh)
Pramínkem tenkým crčí víno.
Nejtišším hláskem zpívá pták.
Nevím, či je to něčí vinou,
že probírám se pavučinou
jen kmitem řas
a jemně tak,
abych z ní rosu nesetřás.

Tak zachraňujeme křehké věci.
Snad nejskrytější city... Snad.
Možná i tajnou radost něčí
smlčíme jenom ptačí řečí,
tou beze slov,
s níž chodí spát
nach v růži zas - už vyhaslou.

Pokračování příspěvku

„Proč by se mělo v tvém paláci tančit, když je možné poslat tanečnice do kuchyně, a bude víc jídel? Proč ciselovat zlaté konvice, když je možné poslat ciseléry do dílen, kde budou vyrábět konvice z cínu a vyrobí jich víc? Proč brousit diamanty, proč psát básně, proč pozorovat hvězdy, když stačí poslat všechny mlátit obilí, a bude víc chleba?“

„Ale v takovém městě se ti pak bude čehosi nedostávat - ne pro oči a smysly, ale pro ducha - a nezbude ti, než zase vymyslet nějakou potravu, ale falešnou, která nebude mít cenu. A budeš hledat řemeslníky, kteří vyrobí básně, automaty, jež budou plodit tance, kejklíře, kteří nahradí diamanty broušeným sklem. A lidé budou mít iluzi života. Avšak život v nich bude pouze karikaturou. Neboť skutečný smysl tance, diamantu a básně - které tě živí svou neviditelnou částí jen tehdy, když jich namáhavě dobudeš - bude zaměněn za píci pro žlab. Tanec je válka, svod, vražda a pokání. Báseň je výstup na horu. Diamant je rok práce, proměněný v hvězdu. Bude jim chybět to podstatné.“

„Jako při hře v kuželky: baví tě porážet kuželky protivníka, a tak se tedy věru pobavíš, když si jich srovnáš do řady celé stovky a sestavíš si stroj, který je bude porážet...“

(Antoine de Saint-Exupéry: Citadela, část kapitoly LXXV)

Celý příspěvek

Celý příspěvek

Celý příspěvek

Celý příspěvek

Celý příspěvek

Celý příspěvek

Celý příspěvek

Celý příspěvek

Celý příspěvek

Celý příspěvek