Už nějakou dobu přemítám nad tím, jak křehká je hranice mezi zachováním pořádku a tyranií, mezi přísností a terorem. V mailech se Sirem Hakerleyem jsem se pokoušel děsivou vratkost společenských pravidel popsat na příkladu: „Je správné, aby novináři nemohli uveřejňovat bulvární lži? Určitě. Tak jim zakážeme publikovat neověřené věci? Ano - a najednou je tu tuhý režim, kde si nikdo netroufne publikovat ani bajku nebo podobenství. Z maličkosti je nepřijatelný důsledek. Děsně malá hranice...“
Sir Hakerley v odpovědi krásně shrnuje tři aspekty českého národa a navíc je s fejetonistickým spádem dovádí až k pointě, takže by byla škoda nepodělit se.
Wu
Jinak s Tebou rozhodně nesouhlasím s vratkostí společenských pravidel. Ony jsou naopak poměrně hodně konzervativní a tzv. společenská norma se utváří a mění mnohem pomaleji, než se utváří a mění vládnoucí režimy. Ten příklad s těmi novináři, co udáváš, je toho krásným důkazem.
Druhá kniha komiksů obsahuje čtyři příběhy:
Je snadné zaujímat jednoznačné černobílé postoje a například odsoudit veškeré německé obyvatelstvo za podporu nacismu. Jenže všechno je složitější; režim byl natolik tuhý, že jakýkoliv odpor byl prakticky vyloučený. Druhou nejsilnější komunistickou stranu na světě nacisté zlikvidovali, gestapo bylo všudypřítomné a ti, kdo mluvili, byli vězněni nebo rovnou popravení.
Je těžké psát o Citadele, protože jakékoliv popisování toto monumentální dílo jen zlehčuje a stejně jej nedokáže zachytit v celé komplexnosti. Jiřina Kultová v doslovu píše, že „syžetem Citadely - podle postoje, který zaujmeme - je buď příběh o starém vládci a jeho synu, který se učí rozumět lidem, nebo život pevnostního města v poušti, nebo prastaré paraboly lidského života převyprávěné spisovatelem dnešní doby.“ (Str. 294) Já vidím do detailu, na mnoha příkladech a podrobně rozpracovanou morálku skutečného vládce, krále, který se klene nad svým lidem, který je svorník všeho jejich konání. 
Básně Oldřicha Mikuláška, druhého nejznámějšího brněnského básníka (po 