Budu rád, když mi s pojmenováním obrázků opět pomůžete.

Leoš Šimánek se narodil v Chocni ve východních Čechách, v roce 1968 emigroval do Německa a začal se věnovat cestování. O svých dobrodružstvích napsal několik knih a protože hodně fotografuje, pořádá diashow - přednášková vyprávění spojená s promítáním fotek. Po revoluci s nimi jezdí pravidelně i do Čech, vystoupení jsou pokaždé nabitá a mají atmosféru.
V této knize - je to jedna z posledních - popisuje, jak s rodinou strávili léto v Šimánkově srubu uprostřed kanadské divočiny, 200 km od nejbližší civilizace. Dopravili se hydroplánem, s sebou vzali i nějaká zvířata, slepice, prase a psa, využili krátkého, ale o to intenzivnějšího vegetačního období k založení zahrádky a samozřejmě se věnovali rybolovu, houbaření, výletům nebo údržbě domu a jeho zařízení.
Na čtení jsem se těšil, život mimo civilizaci mě zajímá, a v tomto ohledu mě publikace nezklamala. Dozvěděl jsem se hodně, z fotek je mimo jiné vidět i vybavení a oblečení, všimněte si například pevných kotníkových bot. Je to nutnost, v takové vzdálenosti od lidí je i obyčejné podvrtnutí kotníku značně problematické.
Úplně poprvé jsem tento pojem - lomografie - zahlédl na Svědkově blogu. Fotografie mě zaujaly, mají opravdu kouzlo, zkreslují realitu tak nějak ... umělecky.

Sbírka básní Pieter van den Hoogenband aneb Uspávač Maorů vyšla jako samostatně neprodejná příloha Literárně-kulturního časopisu H_aluze č. 13. Je to tenká knížka, má 60 stránek. A je to první Fišmeisterova sbírka, u které jsem se nechytil ani na druhé pročtení.
V úterý se jmenuji Gastier,
což je jméno začínající na C.
Ve středu jsem vejce.
Lidé jsou většinou bílozelení a mlčí. (Str. 41)
Jak to uchopit, jak pochopit? Samozřejmě i tady jsou výjimky a některé obrazy s vámi zatřesou:
Čaj se zachvěl.
Stín se dotkl tětivy. (Str. 18)
Zachytit náladu umí Miroslav Fišmeister skvěle a myslím, že v tom je jeho největší síla:
„Lépe mlčet a být za hlupáka, než promluvit a odstranit veškeré pochybnosti.“
Abraham Lincoln nebo Mark Twain
Někde, snad v komentářích, jsem zmínil, že jsem se po letech ježdění veřejnou dopravou vrhl do automobilismu. Svoje první dojmy jsem shrnul do článku umění přežít v divočině, tady přidávám další postřeh.
Už po pár měsících jsem odpozoroval, že mezi řidiči je běžná a důležitá neverbální komunikace, o níž se v autoškole nemluví. Tedy alespoň já se o ní nedozvěděl.
Seth Godin tvrdí, že už nemusíme být ozubené kolečko v soukolí. Vedle tradičního rozdělení lidí na vedení a pracovní sílu, je stále patrnější třetí skupina - nepostradatelní. Pilíře. Samostatní lidé, kteří něco dokáží, kteří budují vztahy, nebojí se vkročit do neznáma, dokončují úkoly, v chaosu nastolují řád. Nečekají na pokyny, sami vymýšlejí, co dál. Jejich práci Godin považuje spíše za umění, něco, co přinášejí darem. Kulturu darů, která lidi spojuje.
A co víc, tvrdí, že si můžeme vybrat a sami se rozhodnout takoví být:
„Počkejte! Chcete snad říct, že mám přestat dodržovat pokyny a začít být umělcem? Někým, kdo vymýšlí nové nápady a uskutečňuje je? Někým, kdo hledá nové cesty k interakci, nové způsoby, jak předávat emoce, nové možnosti navazování kontaktů? Někým, kdo jedná jako člověk, nikoliv jako kolečko ve stroji? Já?
Ano.“ (Str. 100)
Samozřejmě to není tak jednoduché, v rozhodnutí a hlavně pak v provádění nám leccos brání. Jednak biologicky podmíněné obavy a odpor ke všemu novému či neznámému, kterým autor říká ještěří mozek (poněkud drastické zjednodušení, nicméně jako podobenství asi dostačující), jednak vsugerované a už od školy vtloukané „pravdy“.
Náhodou jsem objevil VUE - Visual Understanding Environment a jsem nadšený. Až doposud jsem nepracoval s tak jednoduše a rychle použitelným nástrojem. Uzly, spojovací čáry a text jsou elementy, ze kterých sestavíte vše co potřebujete, paleta formátovacích nástrojů řeší barvy čar i výplní, tluštky a typ čar a samozřejmě formát písma. Špičková věc je „rapidní prototypování“. Jedním tahem přidáte nový uzel i spojovací čáru, během pár vteřin máte nakreslený základ a pak si můžete hrát s uspořádáním nebo barvami.
Nakreslit se dají klasické myšlenkové mapy:
Třetí díl souborného vydání Karla Šiktance mapuje jeho verše z druhé poloviny šedesátých let. Obsahuje sbírky Zaříkávání živých (1966), Adam a Eva (1968) a Jak se trhá srdce (1971). Všechny tři obsažené sbírky jsou podobné co do obrazové bohatosti, planoucích symbolických scén a drásavosti, ale ty druhé dvě jsou navíc vázanější a tudíž se mi líbí víc.
Sbírka Adam a Eva, to je zjevení! Opravdu, ještě jsem nečetl nic tak intenzivního, naléhavého a přitom nádherného. Verše mají rytmus i zvuk skloubený do jednoho celku, který vás nese jako velká vlna. A pak s vámi třískne o útesy.
Když se probírám rok starými články, připadá mi, jako bych je psal včera. Svět se opravdu zrychluje.
Vaší pozornosti doporučuji zamyšlení nad tím, jestli a jak nás mění naše jméno. Pořád si myslím, že ano - a u nositelů některých jmen jsem ostražitější. Pochopitelně mě k závěrům vedla zkušenost s mizivým počtem lidí a tudíž jsem se nejspíš dopustil slabě induktivního odvození, tak si o této argumentační vadě něco přečtěte.