Někdy v roce 2010 jsem se vás optal, jestli byste chtěli mít RSS feed také na komentáře. Podle reakcí ano, následně jsem ho vyrobil, ale protože jsem ho neměl dostatečně vyzkoušený a otestovaný, odkládal jsem jeho zveřejnění tak dlouho, až jsem na ně zapomněl.
Tak alespoň teď: komentáře jako RSS.
Nemusím dodávat, že feed je stejně neotestovaný jako před třemi lety... Chyby mi prosím hlašte, třeba sem do komentářů, díky.
Davida Vávru nemám rád, ale tahle kniha vypadala opravdu skvěle - a těch pár veršů se snad dá přetrpět, říkal jsem si při nákupu.
A ano, opravdu. Verše se přetrpět daly. Ale protože sdílená bolest je menší, přidám nějakou ukázku:
Na Pražský hrad tě též vyláká
elegantní Pleskotova
královská kloaka (Str. 22)
Věčné kovové paprsky zahradní brány
vycházejí i po soumraku
kdy již slunce není tu s námi (str. 56)
Pro mě se verše pohybují převážně na negativní škále a jen pár se jich dostane někam k nule, tedy neutrálnímu hodnocení. Naštěstí nejsou těžištěm knihy, to spočívá ve velmi zasvěceném komentáři Jiřího T. Kotalíka a skvělých fotkách Pavla Friče.
Po mnoha marných příspěvcích do diskuzí, po tisících přečtených komentářů a spoustě vyplýtvaného času jsem abstrahoval dvě zásadní otázky, které si pokládám pokaždé, když někdo prezentuje nějakou všeřešící hypotézu.
Není to nic světoborného a také nepochybuji o tom, že jsem zase vynalezl kolo - prostě se podívám na extrémy.
Je to, co teorie prezentuje, vhodné
Výsledkem jsou tedy čtyři kombinace, čtyři skupiny:
Jack London je v povědomí jako autor dobrodružných románů a povídek, především z období zlatokopecké horečky, a jako autor knih pro mládež. Jeho tvorba je ale mnohem širší. O Měsíčním údolí jsem se dozvěděl z článku Petra Václavka a okamžitě mě zaujalo, protože se jedná o zpracování mého oblíbeného tématu útěku z města. Jakmile jsem knihu sehnal, pustil jsem se do čtení.
Děj začíná v Oaklandu, mladá dívka Saxon pracuje celé dny v žehlírně a o víkendech nebo po večerech chodí tančit. Za práci umí důkladně vzít, o svém životě ale příliš jasno nemá. Po rodičích jí zbylo jen pár památek; obdivuje básně své matky, která jako osmiletá holčička se skupinou osadníků vydržela všechna nebezpečí a zničující přechod přes pláně, a často přemýšlí o statečnosti svých předků. Ostatně, na saský původ odkazuje i jméno Saxon.
„'Bývala to velice dobrá země,' odpověděl Bert, 'když jsme všichni ještě byli Mohykáni. Ale teď už ne. Podvedli nás. Napálili nás. Zatlačili nás do slepý uličky. Oklamali nás až hanba. Moji předkové za tuto zemi bojovali. A vaši taky. Osvobodili jsme černochy, hladověli jsme, mrzli, lopotili se a bojovali. Tato země se nám líbila. Vykáceli jsme lesy, zorali půdu, vybudovali cesty a postavili města. A všichni měli hojnost všeho.
A později jsme o ni i bojovali. Dva moji strýcové padli u Gettysburgu. Každý z nás byl nějak zapleten do tý války. Poslechněte si Saxon, co musela překonat její rodina, než se sem dostala a získala pozemky, koně, dobytek a všechno ostatní. Ale dokázali to. Všichni naši předkové to dokázali, i předkové Mary...'“
Chtěl jsem původně napsat něco ve smyslu, že kniha je reprezentativním shrnutím new age světonázoru, ale uvědomil jsem si, že by to nebylo přesné. New age je kde co, od astrologie, přes reinkarnaci až po všemocnou duši, která svou realitu vytváří a okolní přeměňuje. Kdežto kniha - a vlastně celá tvorba a učení - Vlastimila Marka je o možnostech mozku, vnímání a myšlení s velkým důrazem na zen či meditaci. Do new age spadá, ale nepokrývá ho celé.
Jednotlivé kapitoly, krátké eseje, se dají rozdělit do podle témat na
Jen Kojot může být natolik neortodoxní, aby si pořídil domů lišku:
A jen Kojot o ní dokáže psát tak, že se na každý díl seriálu Liščí deník těším.
Někdo (Zdeněk Svěrák, myslím) napsal, že má rád silnou pointu, že u povídky to musí na konci cinknout.
Krchovského básně jsou takové. Akorát že to necinkne, nýbrž práskne.
Kamenem mezi oči.
Brusle, či kožíšek? - Co komu k Vánocům?
alespoň morčátko... Budiž dnes přáno snům
...tam v nebi nahoře houf bílých andílků
už chystá každému - dle zásluh - nadílku
Už k sáňkám s dárečky připřáhli koníčky
bělounkou jiskřivou tmou zvoní rolničky
i já se usmívám v napjatém těšení...
dluhů tři prdele a hovno v kešeni
(Vánoce, str. 167, ze sbírky Všechno je jako dřív)
Pro básně jsou typické precizní rýmy; témata dekadentní, častá je erotika, alkohol, smrt, ale není to žádná záliba v temnotě, spíše obraz dlouhotrvajícího boje s ní, obraz hrůzy z nebytí:
Před rokem jsem chtě nechtě musel začít řešit, co nepatří do komentářů; seznam připitomělých výzkumů jsem rozšířil o úvahu nad výhodami lízátka oproti bonbonům a trochu jsem si připomněl architekturu a urbanismus článkem Paneláky naležato.
Zabýval jsem se pocitem štěstí; nejdřív jsem zmínil, jaký vliv na pocit štěstí má čtení, pak jsem se podělil o zjištění, proč se se cítím uštvaně a jak se toho zbavit a nakonec napsal o Nivenově knize 100 tajemství lidského štěstí. Vlastně i kniha Andrease Ulmichera Princip kaktusu je o štěstí a dobrém pocitu ze života.
Cílem knihy je zpřístupnit základní myšlenky vědy široké veřejnosti jednoduchým a srozumitelným způsobem, rozšířit všeobecný přehled.
„Důležité volby by neměly být prováděny pouze vědci, měly by být výsledkem širší veřejné diskuse. Ale abychom toho dosáhli, musíme mít všichni jakýsi elementární cit pro základní myšlenky vědy. A zcela nezávisle na jejich praktickém využití by tyto myšlenky měly patřit do naší všeobecné kultury. Velké myšlenky vědy lze sdělit stručně, možná za třicet vteřin, s použitím netechnických výrazů a jednoduchých obrazů. To je cílem této knihy a my věříme, že toho dosáhneme.“ (Str. 6, předmluva Martinna Reese)
Stavba knihy je maximálně přehledná. Je rozdělená do sekcí podle předmětu zájmu (Makrokosmos, Mikrokosmos, Vývoj člověka, Mysl a tělo, Planeta Země, Vesmír, Znalosti), každou sekci uvozuje slovníček pojmů a mezi teoriemi se najde i dvoustránkový medailonek významné osobnosti (Albert Einstein, Richard Feynman, Charles Darwin, Sigmund Freud, James Lovelock, Stephen Hawking, John Nash). Pro každou teorii je vyhrazena dvoustránka; vlevo je text, vpravo ilustrativní obrázek. Text se dělí na tři sloupce, úplně vlevo je „třívteřinový souhrn“ - jedna věta. Pod ním „tříminutová myšlenka“, dvou až třívětné shrnutí. Uprostřed je samotný popis teorie, v pravém sloupci shora dolů „příbuzné teorie“, „osobnosti“, „autor textu“ a komentář k obrázku na protější straně. Pro rychlou orientaci je to velmi účelné rozložení.
Zní vám to lákavě? Mně tedy rozhodně znělo. Jenže ve skutečnosti je to dost špatná kniha.
