No já asi vzhledem k tomu “skoroduchampovskému“ nicku a odkazu na vlastní stránky tuším, o koho by mohlo jít. A nechápu proč to zrovna tato osoba má zapotřebí. I když, na druhou stranu ta exaltovanost bývá pro takové Rose Sélavy celkem charakteristická.
#Miroslav Fišmeister: Líc al-Chálí
Napsat komentář
Komentáře (12)
Musím dodatečně poděkovat skoroduchampovskému kolegovi za
„Jestli se bude někdy konat anketa o nejbezobsažnější básnickou knížku po roce 1989, bude tato publikace (a celá poetika tohoto autora) atakovat přední příčky. Nebo spíš zůstane tak nenapravitelně zbytečnou, že se o ní pomlčí snad i v podobné anketě.“
- takhle jsem se už dlouho nezasmál, díky, připadal jsem si konečně jednou jako ve filmu s Banderasem!
#„Jestli se bude někdy konat anketa o nejbezobsažnější básnickou knížku po roce 1989, bude tato publikace (a celá poetika tohoto autora) atakovat přední příčky. Nebo spíš zůstane tak nenapravitelně zbytečnou, že se o ní pomlčí snad i v podobné anketě.“
- takhle jsem se už dlouho nezasmál, díky, připadal jsem si konečně jednou jako ve filmu s Banderasem!
To klidně můžete, ta linie, kdy už něco mažu, je o dost výše.
#A. P. : klidně bych vám odpověděl, ale váš komentář je tu v konfliktu hned s několika pravidly prý platnými pro tyto stránky (týkajících se slušnosti, informační hodnoty apod.), takže odhaduji, že vás asi smažou.
#A.P. tak chvíli jsem zvažoval, že odpovím jen tou první větou, ale ta otázka, co se vlastně změnilo, když jsem první sbírky vnímal podobně, je dost zajímavá.
#Ano, rozumím, ostatně já také nemohu mluvit nijak obecně, celý blog je můj čtenářský deník, tedy mé poznámky a postřehy k setkání s knihami a jejich interpretace. Nemohu nijak aspirovat na obecné hodnocení, recenzování natož kritiku, nemám na to vzdělání ani motivaci. Nemůžu být objektivní (to tedy nejspíš nikdo, ale já to nemůžu ani předstírat :)).
Nejde mi ani o to někoho přesvědčit, ačkoliv mě samozřejmě potěší, když můj text vyvolá něčí zájem přečíst si zmiňovanou knihu.
Vzhledem k osobní povaze zápisků i přístupu může mít to, že mi Fišmeisterova tvorba konvenuje, spoustu dalších příčin. Podobná sada znalostí, načtené knihy, kulturní zázemí, zkušenosti, způsob uvažování, myšlení, ... stovky věcí, co mohou vnímání ovlivnit.
Lukácse neznaje (viz výše to o vzdělání a recenzování), nemohu jeho nalejvárny ani odložení ad acta komentovat. Ale souhlasím, že chybějící "práce" je poznat. Každopádně tak jak jste to napsal v jedné větě, že zasupluje potřeby na úkor práce, to znělo jako vylučující se varianty. Navrhuji to poupravit - poezie ať klidně slouží jako sebestylizace, terapie či ornamentalizace, ať ale nerezignuje na konstrukci.
#Nejde mi ani o to někoho přesvědčit, ačkoliv mě samozřejmě potěší, když můj text vyvolá něčí zájem přečíst si zmiňovanou knihu.
Vzhledem k osobní povaze zápisků i přístupu může mít to, že mi Fišmeisterova tvorba konvenuje, spoustu dalších příčin. Podobná sada znalostí, načtené knihy, kulturní zázemí, zkušenosti, způsob uvažování, myšlení, ... stovky věcí, co mohou vnímání ovlivnit.
Lukácse neznaje (viz výše to o vzdělání a recenzování), nemohu jeho nalejvárny ani odložení ad acta komentovat. Ale souhlasím, že chybějící "práce" je poznat. Každopádně tak jak jste to napsal v jedné větě, že zasupluje potřeby na úkor práce, to znělo jako vylučující se varianty. Navrhuji to poupravit - poezie ať klidně slouží jako sebestylizace, terapie či ornamentalizace, ať ale nerezignuje na konstrukci.
Co svět světem stojí, text vyžaduje interpretaci, to znamená čtení snažící se být kompetentní a schopné vyložit jak své principy, tak i "nálezy" druhým (možná i autorovi; nebo jiným čtenářům). Nepodivil jsem se nad důvodem pro psaní jakýchkoli recenzí či zpětných vazeb vůbec, ale pouze pro TUTO recenzi, pro TUTO zpětnou vazbu.
Protože se nacházíme v post-postmoderní době, kdy je nemožná nejzákladnější domluva na principech - jedinou dostupnou dohodou je snaha o mírumilovnou koexistenci všeho -, tedy v důsledku toho všechno, co kdekoli zaznívá, všechno řečené, vzniká na pozadí komunikačního a ontologického "nebezpečí", které permanentně číhá za rohem všeho napsaného i všeho řečeného: nemožnost obhájit privilegovanost jakékoli věci a také jakéhokoli textu. Čili válí se tu ve vesmíru nekonečné množství věcí a také textů, včetně návodu na použití elektrospotřebičů a sem tam výjimečně se najde "recenzent", který upře zrak z nějakých důvodů na tu či onu věc ("protože proto!" - in: Křemílek a Vochomůrka), ten či onen text, těžko však schopen zavázat někoho druhého k zájmu o tutéž věc, k privilegování téže věci, téhož textu před myriádami dalších textů, dalších věcí a dalších banalit. K něčemu povznesenému aspoň chabě nad pouhou tautologii "něco recenzuji, protože to recenzuji".
WuWej, přečetl jsem vaši recenzi tak, že nějak sympatizujete se zvukovou rovinou této poezie, chápu tak sdělení (raz, dva, tři, čtyři...) PÁTÉHO odstavce toho, co nám tu sdělujete. Popravdě vidím, že to není jediné možné rozumění, zřejmě jste tedy mluvil o jiné malebnosti, odkazující spíše než na sóničnost na obrazové odkazované.
Dále už jenom zavádějící spor o konstrukci a formu, který bychom už asi měli po Lukácsových dogmatických nalejvárnách považovat za odložené ad acta. Usilování o tvar, v tomto případě básně, přece neznamená nic externího a odcizeného psaní. Tuto "práci" načapeme jedině tak, že jsme konfrontováni s její absencí: s amorfností, s masivní nesnází vidět a vyložit, v čem odlišit zohledňovaný text liší od nespočtu jiných skutečných nebo možných sdělení nebo chaotických shluků čehokoli.
#Protože se nacházíme v post-postmoderní době, kdy je nemožná nejzákladnější domluva na principech - jedinou dostupnou dohodou je snaha o mírumilovnou koexistenci všeho -, tedy v důsledku toho všechno, co kdekoli zaznívá, všechno řečené, vzniká na pozadí komunikačního a ontologického "nebezpečí", které permanentně číhá za rohem všeho napsaného i všeho řečeného: nemožnost obhájit privilegovanost jakékoli věci a také jakéhokoli textu. Čili válí se tu ve vesmíru nekonečné množství věcí a také textů, včetně návodu na použití elektrospotřebičů a sem tam výjimečně se najde "recenzent", který upře zrak z nějakých důvodů na tu či onu věc ("protože proto!" - in: Křemílek a Vochomůrka), ten či onen text, těžko však schopen zavázat někoho druhého k zájmu o tutéž věc, k privilegování téže věci, téhož textu před myriádami dalších textů, dalších věcí a dalších banalit. K něčemu povznesenému aspoň chabě nad pouhou tautologii "něco recenzuji, protože to recenzuji".
WuWej, přečetl jsem vaši recenzi tak, že nějak sympatizujete se zvukovou rovinou této poezie, chápu tak sdělení (raz, dva, tři, čtyři...) PÁTÉHO odstavce toho, co nám tu sdělujete. Popravdě vidím, že to není jediné možné rozumění, zřejmě jste tedy mluvil o jiné malebnosti, odkazující spíše než na sóničnost na obrazové odkazované.
Dále už jenom zavádějící spor o konstrukci a formu, který bychom už asi měli po Lukácsových dogmatických nalejvárnách považovat za odložené ad acta. Usilování o tvar, v tomto případě básně, přece neznamená nic externího a odcizeného psaní. Tuto "práci" načapeme jedině tak, že jsme konfrontováni s její absencí: s amorfností, s masivní nesnází vidět a vyložit, v čem odlišit zohledňovaný text liší od nespočtu jiných skutečných nebo možných sdělení nebo chaotických shluků čehokoli.
On ten odkaz na vlastní stránky je dost self-explanatory. Takové výkřiky nemá cenu řešit.
#No já myslím, že jediný obhajitelný důvod vzniku takových recenzí je aby měli odborní a sebejistí kritikové co zkoumat, jinak si to vysvětlit neumím... <span class="specchar">🤷</span>
Fascinuje mě sóničnost - to jako že "zvukovost"? Musel jsem si článek znovu přečíst, ale stejně jsem nenašel nic o zvukomalebnosti. Chválil jsem malebnost, evokování obrazů, nikoli zvuků.
Tohle je velmi zajímavé, ten popisovaný "nešvar". Takže poezie má být zápas o konstrukci a nic jiného? Nesmí být sebestylizace, terapie, ornamentalizace? S tím nesouhlasím - poezie je přece forma, a vy tady mluvíte o obsahu, nebo důvodu k její tvorbě. To byste zrovna tak mohl napsat, že psaní románu zasupluje potřebu sebestylizace na úkor zápasu o formu.
O co se v tomto tvrzení opíráte, proč to tvrdíte?
Jinak co se týče prvoplánovitosti a neobsažnosti, při prvním setkání jsem ten dojem měl. Postupem času se to změnilo a nemyslím si že to byla osobní vazba a už vůbec ne soucit. Začal jsem jim rozumět, předpokládám. Nebo ne? Máte kromě zmíněných hypotéz ještě nějakou další?
#Fascinuje mě sóničnost - to jako že "zvukovost"? Musel jsem si článek znovu přečíst, ale stejně jsem nenašel nic o zvukomalebnosti. Chválil jsem malebnost, evokování obrazů, nikoli zvuků.
Tohle je velmi zajímavé, ten popisovaný "nešvar". Takže poezie má být zápas o konstrukci a nic jiného? Nesmí být sebestylizace, terapie, ornamentalizace? S tím nesouhlasím - poezie je přece forma, a vy tady mluvíte o obsahu, nebo důvodu k její tvorbě. To byste zrovna tak mohl napsat, že psaní románu zasupluje potřebu sebestylizace na úkor zápasu o formu.
O co se v tomto tvrzení opíráte, proč to tvrdíte?
Jinak co se týče prvoplánovitosti a neobsažnosti, při prvním setkání jsem ten dojem měl. Postupem času se to změnilo a nemyslím si že to byla osobní vazba a už vůbec ne soucit. Začal jsem jim rozumět, předpokládám. Nebo ne? Máte kromě zmíněných hypotéz ještě nějakou další?
Přemýšlím, jestli podobně stylizované recenze vznikají z nějaké osobní vazby na autora recenzované knihy, ze soucitu s autorem apod. V recenzi se stejně jako v recenzované sbírce ulpívá na sóničnosti těch básní, recenzenta sóničnost Fišmeisterových veršíků fascinuje a přehlíží její prvoplánovanost, nepropracovanost, absenci jakéhokoli myšlenkového základu, natož zajímavého. Jestli se bude někdy konat anketa o nejbezobsažnější básnickou knížku po roce 1989, bude tato publikace (a celá poetika tohoto autora) atakovat přední příčky. Nebo spíš zůstane tak nenapravitelně zbytečnou, že se o ní pomlčí snad i v podobné anketě. Snad mají podobné literární výrobky instruktivní hodnotu v ilustraci jistého litěrárně-historického omylu: rozšířil se nám tady takový jeden nešvar, že poezie zasupluje všechno možné (potřebu sebestylizace, potřebu terapie, potřebu ornamentalizovat bídný pozemský život, potřebu ornamentalizovat depresi) na úkor zápasu o konstrukci, formální a v optimálním případě i myšlenkovou (práci). Takové věci, ať se myslí dobře nebo jakkoliv, dopadnou jako vždycky.
#To mě moc těší.
Čtenář si s těmi básněmi užije! :)
#Čtenář si s těmi básněmi užije! :)
Tisíceré díky za recenzi. A tak krásnou.
Tvůj rozbor poslední Tebou uvedené básně byl pro mě v mnohém obohacující, díky ještě jednou.
#Tvůj rozbor poslední Tebou uvedené básně byl pro mě v mnohém obohacující, díky ještě jednou.