Chce se mi napsat, že ti, co se v tom podpalubí pohybují, tvoří tajné bratrstvo, které navenek nevyzrazuje nic, co by přilákalo ohavnou komerci a přineslo znesvěcení tvůrčího prostředí.
Ale je to prozaičtější. Jakési bratrstvo opravdu existuje, ale jde hlavně o organizátory výstav, kteří se navzájem znají a kolem kterých se hemží výtvarníci všech levelů, jejich kamarádi a kamarádi kamarádů. A taky je tam spousta fandů, kteří objíždějí ateliéry /pokud se tomu tak dá říkat/ a vyprošují si nadpočetné tisky a zahozené skicy a podobně. Ti movitější mají své oblíbené autory, od kterých kupují. Zaplňují stěny svých bytů skvělými i horšími výtvory a udržují si přehled, kde kdo vystavuje. Zkrátka normálka.
tribun: nepamatuju, nesledoval jsem ji, ale asi si to umím představit. Ano, co je drahé, nemůže být špatné. Ostatně na tenhle stereotyp občas naskočím také, to když investuji do věci, o níž věřím že je kvalitní, a ukáže se být stejným šmejdem jako levná napodobenina.
tresen: díky za potvrzení podezření, které se tu v debatě line už nějakou dobu. Jsem rád, že tihle skandální umělci jsou okrajovou záležitostí, dává to naději :).
Ale jak se dostat do do výtvarného podpalubí? V době internetu musí být i jiná šance, než jen lokální výstavy, ne? Mně se - v podstatě náhodou - poštěstilo vidět výstavu lokálních malířů jen jednou (a ano, byla výborná).
Co je ve světě výtvarného umění živé? Existuje vůbec něco takového?
Kritiky a galeristy protežovaná skupina tvůrců, která zajímá ty, co chtějí investovat své miliony a vlastně nemají na díla, která kupují, vlastní názor, natož aby k nim byli vázáni citově, není úplně jednolitá. Řekla bych, že je těžké odolat, když se výtvarník může dostat do "stáje" šikovného galeristy, který mu slibuje publicitu a s ní spojený růst cen. Nemusí to podle mne za každou cenu znamenat, že tvorba toho člověka tím bude poznamenaná. Vivat každý, kdo to dokáže.
Ale i s takovými výjimkami podle mne představuje oblast výtvarného umění, kde se ceny žijících autorů šplhají do astronomických výšin /spíš se to děje v cizině než u nás/ v podstatě okrajovou záležitost, odtrženou od toho, co se děje ve výtvarném podpalubí. Ti, co se v něm pohybují, se živí všelijak, většinou vším možným než volným uměním a o tom, co dělají, se nikde nedočtete, pokud nesledujete přehledy regionálních výstav. Jejich publikum je úplně jiné než to, co "investuje" podle rad galeristů. Průnik existuje, ale je v podstatě minimální.
Co vede všechny ty malíře, sochaře a grafiky, kteří nemají šanci dostat se na výsluní, aby přesto malovali, modelovali sochy a tiskli své listy? Pár takových znám. Obdivuju jejich vnitřní motor, který je k tomu nutí, a to nezávisle na trendech, zurčících v hlavách teoretiků.
Několik předchůdců dnešních nenápadných tvůrců se stalo výhodným obchodním artiklem, ale až po smrti. Byli pro obchod s uměním objeveni poté, co prožili tvůrčí léta v ústraní, bez jakéhokoli vlivu komerce. Dnes se o jejich díla "investoři" perou na aukcích.
Co je drahé nemůže být špatné. A na šponování ceny je mafie expert. Pamatuješ přeci na druhou sérii Chobotnice? Tam to pěkně vysvětlují na příkladu jablíčka.
Jenže ta mafie je tak rozrostlá, že umění už publikum vlastně ani nepotřebuje. Galerie, kritikové, časopisy... snobské publikum je jenom malá část celku.
(Jistě, kdyby zmizelo zcela, postupně by zmizela celá síť, ale to není reálné...)
Otázka, která mi rezonovala v hlavě celou dobu, co jsem četl, byla zodpovězena na konci: umění bez publika neexistuje, reálně vzniká až percepcí (záměrně nepíši konzumací). Největší problém moderního umění tak podle mě nepřestavují arogantní tvůrci, ale snobské publikum, které pozérsky obdivuje a draze platí i to, co mu nic neříká, jenom proto, že se tak může povyšovat nad ty, kteří mají odvahu přiznat, že jde o blábol, který jim nic neříká. Kardinální dilema umění tak nezní, jestli si může umělec dělat, co chce, ale jestli to musí divák akceptovat?