Wuwejův zápisník

To nic.
Přivedl jste mě k úvahám, co bych asi tak dělal za socialismu já. Jestli bych byl disident, nebo prominent. Nebo jeden z davu.
Čert ví.
O sobě, jaký jsem dnes, mám celkem jasno - ale tehdy?

Promiňte, překoukl jsem se. Ostalgii znám, ale prostě mi tam při četbě mozek to neexistující "n" doplnil.

Hana Kubíková: moc pěkná recenze. A vidím, že si všímáme stejných věcí (zajímavosti doprovodných textů) :).

André Pulgar: možná si trochu nerozumíme, já jsem napsal ostalgie a není to překlep, myslím tím skutečně nostalgii po socialistických reáliích (https://cs.wikipedia.org/wiki/Ostalgie), nikoliv nostalgii obecně. Pro nostalgii jako takovou mám pochopení. Na mě ale působí spíš poetika starší (vím samozřejmě, že je to šalba, na životě ve středověku nebo ještě starších dobách toho moc pěkného nebylo).
Ano, staré solidní výrobky, to je radost potkat. To si člověk říká, že něco takového je vážně nezničitelné... (ale ta spotřeba :)).

S těmi kořeny nostalgie asi nemáte tak úplně pravdu. Já jí třeba trpím docela dost:
http://popotope.blogspot.cz/search/label/Starý%20svět
(i když se to, pravda, projevuje dost sporadicky, protože řada objektů čeká na zdokumentování kvůli naléhavějším věcem, což mi také připomíná, že jsem mimo jiné nestihl udělat Váš vánoční dárek, ale k příštímu Ježíšku to už bude), a není to jenom tím mládím v socíku, to by navíc ani nemohlo hrát roli pokud jde o starší období (ČSR, RU ...), která jsem ani nezažil. Uvědomuju si, že materiálně jsem na tom pravděpodobně lépe, než bych byl za socíku. Na druhou stranu myslím, že bych měl víc volného času a byl bych míň stresovanej. (Taky je teda možnost, že bych lepil pytlíky nebo dělal v kotelně). Ale to všechno je vedlejší. Jde o ty objekty (a teď nemá zrovna na mysli jogurt). Mě třeba fascinují staré stroje, které dosud můžete najít na vesnicích. Nejlépe ty (pravda, z nouze) vyrobené svépomocí. Pokud z té doby přežily (ať už vyráběné průmyslově nebo svépomocí), je to opravdu něco. Jsou bytelné, většinou z poctivé oceli a jiných "chlapských" materiálů, bez "kurvítek", která jsou dnes všude. Tak třeba nejlepší štípačka na dřevo, kterou jsem zatím potkal, je poskládaná doma ze všeho možného, poradí si s většími špalky než ty moderní inzerované na netu a funguje už asi 40 let. Samozřejmě, taky vznikala spousta šuntů, ale to je ta výhoda optiky zpětného pohledu - ty tak nějak zapadaly prachem zapomnění (anebo ne, ale pak jsou zdrojem pobavení).
Pokud jde o kritiku obrazové přílohy, v tom Vás chápu. Na druhou stranu, ono je to těžké. V době, kdy "to" ještě není retro, ale zcela běžná věc, tak kdo by to fotil (až na vzácné výjimky hraničící s psychopatologií)? Navíc, tehdy se zdaleka nefotilo v takových kvantech jako teď. No a bohužel, po těch 20 letech, kdy se "to" stane minulostí, vzácností a retrem, tak už zase třeba není možné to vyfotit. Mně se třeba něco podobného opakovaně stalo s některými baráky. Leta jsem okolo nich chodil, říkal jsem si "hm hm, ten ale pěkně chátrá", ale k focení jsem se nějak nedostal. A pak jednou jdu a barák je pryč (a místo něho je třeba NC nebo parkovací dům).
A ještě k té sentimentalitě - pro mě to má význam i nějaké historické kontinuity a snad i zakořenění. Je sice fajn, mít smartphone, ale myslím, že člověk (nebo aspoň já), potřebuje mít v obrazové paměti, že existovaly i telefony na drátě (a dokonce i jiné než ty oranžové plastové ze socíku), aby se nestal depresivním robotem Marvinem.

Ke mně se shodou okolností dostala zase jen dvojka, tj. druhý díl knížky Retro. A užila jsem si ji opravdu jako vzpomínku na dětství, čas od času trochu vzpomínání neuskodi☺ ale další díly jsem taky neporizovala.
https://naskokjinam.blogspot.cz/2015/10/michal-petrov-retro-cs-ii.html?m=1