Wuwejův zápisník

Žádnou těžkou filozofii a relativitu bych v tom nehledal.
Tyhle obecné výroky vyjadřují zase obecné představy, takové, na kterých se většina lidí shodne, obecné definice dobra, zla. Takže ten NĚKDO jsme my. Lidé. Naše společné představy (a je celkem jedno, že vycházejí nejspíš z křesťanských základů).

Možná by stálo za to, zamyslet se nad tím, KDO určuje jestli činy jsou dobré nebo špatné. A podle KOHO tak zvané "Boží mlýny" vlastně reagují.

Je vědecky dokázáno, že optimální strategie je při prvním setkání kooperovat (být hodný) a pak reagovat stejně, jako reaguje protistrana. To Wuovo vysvětlení se mi ovšem líbí. Nesmíme ale zapomínat na to, že naše interpretace světa je dána našimi předsudky, takže být hodný se objektivně vyplácí i v případě, že subjekt má pocit, že na to doplácí, a že to, že někdo nebyl "semlet na tatarák" ještě neznamená, že se mu vše daří a že nežije ve strachu. Nicméně na spoléhání se na "boží mlýny" bych svá rozhodnutí určitě nestavěl.

Ano, tak nějak.

... co vyzařuješ, se k tobě zpět odráží ...

a to je jen tvé vlastní rozhodnutí,
jak svou mysl tvoříš a měníš

Rozumím; možné že všechna ta rčení jsou opravdu jen vyjádření touhy.
Jinak proti osobní zkušenosti lze jen těžko argumentovat :)

Mně to víceméně vychází, i když samozřejmě také znám výjimky.

No, Wu, já zase měl tím svým komentářem na mysli, že se tak podle mě ty boží mlýny vysvětlit nedají, protože se s nimi v reálném životě člověk nesetká. Ovšem přiznávám, že jen podle mé zkušenosti.
Nejen, že znám dost lidí, kteří by si zasloužili být už dávno rozemletí na tatarák (zapomeňme na chvíli, že ten se má správně škrábat), ale i ve svém celkem běžném životě jsem vypozoroval, že být hodný a laskavý je pěkně na hovno.
Když se mile usmívám (nebo aspoň nějaký náznak toho) a jednám s lidmi laskavě, akorát pak pořád po mně někdo něco chce. Když se tvářím jako Jehova, co má zanícené hemoroidy, a každého, kdo se ke mně přiblíží, místo pozdravu pošlu tam, kde ty hemoroidy bývají, tak mám klid. Ne že zrovna to by byl korelát životního štěstí, ale furt lepší než pořád dělat něco pro někoho jiného.

Zištnosti a nezištností se Einhort v Umění být hodný zabývá hodně, protože je to obvyklá obava či argument (že i snaha o uspokojení, co člověk z nezištnosti cítí, je vlastně zištnost). Čistě pragmaticky záleží na činech, ne na motivacích.
A podle mě je to spíš racionalizace či snaha následně vysvětlit zakódovaný altruismus. Myslím, že nejdřív je altruistický impuls, snaha pomoci (bez jasného důvodu či kalkulu).

Víra, tím že je to jiný rozměr než rozum, může být inspirující i tyranizující, určitě ano. Má sílu nad rozumem zvítězit, jsme tak postavení.

Spojení "být hodný se vyplácí" mi zní jako typicky zjištná, chladná kalkulace, jako něco, s čím se dá obchodovat.
Kdesi jsem četl, že víra je přesvědčení, že nás něco přesahuje. Může se to týkat náhod, "božích mlýnů", věčných dohadů co je po…, nebo před…, vlastně cokoliv nás napadne. Vypadá to, že dogmata (víra) mohou být jak inspirující a sjednocující, tak nástroji tyranie. Ale to už je na každém, jak si to přebere.

Nu, jako příprava na setkání s někým z jedinců, kteří parazitují na altruismu, se pohádky opravdu nehodí. Jako celek se ale vyplácí být hodný (už jenom proto, že lidé mají tendenci trestat nealtruisty i na úkor svého zisku). Více v http://blog.wuwej.net/2016/09/11/stefan-einhorn-umeni-byt-hodny.html
Ale hodný neznamená blbý, takže důkladně prověřovat se vyplácí.

Já článkem ale chtěl především upozornit na to, že se boží mlýny dají vysvětlit i bez boha nebo jiného metafyzického vysvětlení.

Tentokrát si nemyslím, že máte pravdu. Protože:
Cimrman píše: „Jak vlastně připravujeme naše děti na život? Čteme jim před spaním příběhy, v nichž nejmladší a odstrkovaný princ dostane nejkrásnější princeznu, hloupý Honza přelstí všechny chytráky a Smolíčka Pacholíčka zachrání na poslední chvíli jelen. Když ale děti vyrostou, vykročí do života, v němž odstrkovaný nakonec stejně ostrouhá, naivní sedne na lep chytrákovi, a zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou. Taková literatura,“ uzavírá Cimrman, „je podle mého soudu pro děti nebezpečnější než alkohol či zápalky.“