Wuwejův zápisník

Určitě, je to přelomová doba a nemáme, o co se opřít - kontinuita se trhá víc a víc. Jen málokteré z kulturních pravidel minulých staletí je použitelné v informačním a svobodném věku.
Někteří to řeší návratem ke kořenům, ale to není řešení, jen útěk.
A vedle toho jsou evoluční biologické zákonitosti, které zůstaly beze změn, a které musíme také zvládat / chápat / respektovat.
Všechno to hledání s tím souvisí.
S délkou života nevím, s tou si nikdo nemůžeme být jistí, jako příčinu vidím spíš informace, jinak ale souhlasím, je to souboj koncepcí a rozhodnuto není ani v nejmenším.

A teď co s tím... :)

Podle mne zazivame historicky jedinecnou situaci, nebot zcela chybi zavazne vzory chovani a tedy se neni o co oprit (porovnat se). Muzeme byti sami sebou, ale nevime jak a diky vyse uvedenemu neni ani jasne, kudy na to. A tady se otvira opravdu velka moznost, zaridit si to skutecne dle sveho. Je to velmi ambivalentni situace, jak rikate, Wu, stavame se provazochodci bez jisteni.
Kdyz mimobezne rozvinu situaci, pak jako bychom stali na pocatku dalsiho evolucniho kroku. Jedna etapa skoncila a rozhodovaci pravomoci se predavaji opet hlubokym neracionalnim prirodnim silam. Metodou sebezpytu :-) jsem prisel na to, ze delka zivota velmi ovlivnuje nase rozhodovaci procesy. Kdyz vite, ze tu budete 75 let, urcite zijete jinym zpusobem, nezli kdyz jste smiren s polovinou. A 99,99% existence rodu to byla prave ta polovina a na ni je nase mysleni nastaveno. Je mozne, ze ze onen civilizacni prinos ve forme prodlouzene zivotnosti je patologie (slepa ulicka) a ze se vse zas pomalu vrati nazpatek= zacneme ziti sice kratsi dobu, ale o to intenzivneji. Anebo pak musi prijit uplne nova forma mysleni, vazana spise na strojovost (kyborgove, transhumanismus)...souboj tehle dvou koncepci myslim neni jste rozhodnut a nelze ani rici, co alespon trosku prevlada.

Fíla: myslím si, že je to součást dozrávání, záležitost věku a životních zkušeností. Jestli se nepletu, jsi tak o deset, možná patnáct let mladší - bylo by naopak divné, kdybys tohle téma řešil. S rostoucí zásobou toho, co člověk zažil, začíná cítit potřebu se někde chovat jinak než dosud, začíná vidět hry, které hrával (http://blog.wuwej.net/2014/04/24/eric-berne-jak-si-lide-hraji.html), vnucené vzory, a začíná mu spousta věcí být jedno (společenské tlaky, nevyslovená očekávání). Změna hodnot - a to, jak být skutečným chlapem, s tím souvisí.
O specificky mých důvodech si můžeme popovídat po mailu.
Ohledně přechodových rituálů, nemyslím si, že vymizely, pořád zůstávají, takové ty základní - zkoušky, maturita, řidičák, svatba (a její příprava), narození dítěte, ... Ani nepociťuju jejich nedostatek. Vidím ale že, pokud žiju ve velkém městě, chybí takové ty cyklické rituály a slavnosti, které se každoročně opakují. Člověk si je musí vytvářet sám, což je náročné, v tradičním uspořádání byly jaksi "out of the box" :)
Zbytek otázek - falešný optimismus a upřímné zoufalství atd. - nemá smysl rozebírat, jsou to názvy kapitol nebo citáty vytržené z kontextu (jakkoliv se v nich snažím zachytit to podstatné,je to zákonitě zdeformované, jednak mnou a mým vnímáním toho, co je důležité, jednak redukcí rozsahu), k jejich posouzení by sis to musel přečíst celé.

sax: to jste vystihl přesně, že nám dějinnost znemožňuje něčeho takového dosáhnout.
Když se ponořím do svého vnímání, vidím navíc rozpor - chci to a zároveň nechci. Cítím potřebu, ano, emoční důvody - ale také cítím (i vím), že mám i potřeby opačné.
Někam patřit je pěkné - ale patřit sobě také.
A teď co s tím... :)

Takovehle knihy jsou velkymi vzpominkami na minulost. Osobne pri jejich cteni dost trpim, neb si jsem vedom urcite dejinne osudovosti, ktera nas od urcitych idealu (mytu) vzdaluje.
A nejde jen o otazky genderove identity, ale i rodinne a detske, a sirsi pospolitosti...a duchovni atd.
Vyse pisi, ze dejinnost nas od idealu-mytu vzdaluje, coz neni uplne tak, ona nam spise znemoznuje jej naplnit. Cteni vsech knizek o beznem zivote prirodnich narodu ci nasich predku mne hrozne trapi, dokonce tak, ze nektere knihy zustavaji z "emocnich" duvodu nedocteny (naposledy Ekonomie prirodnich narodu od Zdenka Justone a i kdyz mi v ni zbyva jen nejakych 50 stranek, nedostava se na ne sil).
Takze mate muj obdiv, Mistre Wu, ze tohle zvladate.

Jeste odpovim na otazku F- odspoda, ackoliv neni urcena me:
"Proč myslíš, že tě to táhne k tomuhle typu knih?"
Podle meho predmet neni dulezity, jde o o hledani ztraceneho raje. Identita je velmi variabilni a v zasade umela kategorie, takze nejaka "spravna" neexistuje. Jde jen o zpusob nastaveni spolecnosti, jaky vzor zacne preferovat a co se vas konkretne dotkne. Spokojeny asi neni nikdy nikdo, vyjma blba, takze urcite hledani zasadnich rozvrhu (jak to bylo, jak by to mohlo byt a jak to je) je na miste a nemusi za tim stat zadna konkretni potreba, treba hledani praveho muze.

Wu: Mohu otázku trochu na tělo? - Proč myslíš, že tě to táhne k tomuhle typu knih? Neptám se proto, abych ti dělal "psychodiagnostiku". Ptám se kvůli sobě - se mnou tohle téma totiž prostě nějak nerezonuje. Necejtim potřebu "hledat své mužství", "být pravým mužem", "vyrovnat se s absencí přechodového rituálu", etc. Na druhou stranu pozoruju, že spousta chlapů v mym okolí to řeší. Co je v pozadí? Je to nějaká lačnost po jednoduchejch vzorech, která je důsledkem "postmoderní rozplizlosti" identit? A pokud jo, proč jít právě touhle cestou? Co např. znamená přejít "od falešného optimismu k upřímnému zoufalství"? Co je upřímný zoufalství? Proč by si měl pravej muž zoufat? Stejně tak představa "divokého gentlemana, silně nedůvěřivého a současně morálně zodpovědného" mi přijde trochu absurdní, protismyslná... Působí to na mě prozatim tak, že si autor vybral jemu nejlíp znějící pojmy, ty spojil dohromady - "na divokosti je něco sexy, na gentlemanství taky, tak z toho udělám ,divoký gentlemanství´" -, ale dál to nedomyslel... Možná mi ale něco uniká.