Mistře Wu,
já mám také nějaké tipy, ale občas to dopadne špatně. Jako třeba ve čtvrtek, když jsem si řekl, že se z té zuřivosti posunu na vyšší stupeň tím, že vší silou prásknu dveřma a třeba je konečně rozbiju. (Kopat jsem do nich už přestal, a to jednak kvůli četným dírám, jednak kvůli tomu, že jsem si pracovní obuv upravil do podoby pantofle, abych si ji nemusel furt obouvat a nazouvat, což vedlo ke změně úhlu nohy při kopu, což snadno mohlo vést ke zhmoždění hlezenních vazů). Jenomže jsem si z nich předtím nevyndal svazek klíčů (1 práce, 2. práce, 3. práce, domov) a jak jsem ty dveře přibouchl, tak se všechny ohnuly skoro do pravého úhle. A završil jsem to tím, že když jsem si při odchodu obouval boty, tak jsem si otočil nehet, až mi z pod něj vytryskla krev. Takovej den, pane Wu, neni ani na hovno, ten je píčou ke zdi.
Tribun: máš pravdu, taky jsem se na firmy tímto pohledem nikdy předtím nepodíval. A dává to smysl.
André Pulgar: a sakra, to tedy musí být každodenní boj o přežití. Ale kniha obsahuje i nějaké tipy co dělat pro posun k vyššímu stupni, třeba opravdu fungují :)
Fíha... firemní kmeny, kdo by to čekal... Čekat to samozřejmě mohl každý, je to logické, ale někdy člověk prostě nevidí, co má před očima, dokud mu to někdo neukáže.