Wuwejův zápisník

Jasně, kdykoliv se povede k virtuálnímu člověku získat přístup, dostává komunikace další rozměr. A naopak, tam zase pomáhá udržet kontakt.
Ono je to všechno skvělé, jen zkrátka člověk musí myslet na rozdíly a rizika.

ad diskusní fóra: Můžu přidat zkušenost, která je k tématu článku. Na tom nyxu se mi propojila internetová diskuse se skutečnými lidmi. Začali jsme letos chodit na takové +- literární večírky s pražskými scifisty a v mezidobí mezi večírky sleduju ty samé lidi na internetové diskusi. To mi dává smysl a vzájemně se obohacuje.

Tribun: ono to bude složitější, kouká to i na témata, obsah příspěvků, myslím.
Když už zmiňuješ ten mráz po zádech, běhá Ti nahoru, nebo dolů? :) http://blog.wuwej.net/2014/03/23/behani-mrazu-po-zadech.html


jm: zasloužil sis ho :)

Ještě je tu Google+, to je ze stejné škatulky. Ostatní sítě už jsou nějak orientované, pravda.
Komunitní weby... věc je to skvělá, ale já jsem s nimi nějaký nekompatibilní. Komentáře na CSFD mě zaplavují, přečtu si jich pět a mám toho dost. U knižních webů je to totéž, navíc je jich zbytečně mnoho. V diskuzních fórech jsem také nikdy nevydržel...
Na tu pravou komunitu/sociální síť zřejmě teprve čekám :).
(ale začal mě bavit twitter)

Díky za link:-)

Mně osobně asi jako jediná sociální síť v pravém smyslu slova připadá Facebook. Mám takový dojem, že Facebook už není takový nepřítel, protože už i pomalejším lidem - jako třeba mně - došlo, že se tam nemají dávat kompromitující fotky nebo někomu nadávat. Jak je hodně rozšířený, tak mi to připadá hlavně jako skvělý nástroj na organizaci akcií typu bývalý kolega (kterého jsem 8 let neviděl) hraje v ochotnickém divadle a mají představení, nebo kamarád kandiduje v komunálních volbách, nebo sraz se spolužáky apod.

Ostatní sítě vnímám spíš jako média, tj. že tam je sdělování jednostranné, nebo komunitní weby. Mám třeba hodně rád csfd.cz. Letos jsem si udělal konečně účet na nyx.cz a tam je velké procento dospělých lidí a několik opravdu kvalitních auditorií (včetně profesních, ale samozřejmě i spoustu dobře vedených zábavných). Zrovna počátkem listopadu jsem si třeba přes ten nyx udělal účet na jednom běžeckém serveru a přihlásil jsem se do skupiny běžců z nyxu, přestože žádného jsem nikdy osobně neviděl a ani se aktivně té diskuse neúčastním na internetu; ale ten samotný fakt, že jako začátečník jsem v nějaké tabulce s jinými lidmi, to je obrovská motivace pro běhání. Než si koupím anglickou knížku, tak se vždycky dívám na čtenářské ohlasy na amazon.com nebo goodread.

Pokud jde o to doporučování, tak na to já hodně slyším. Velká data mě pořád fascinují, nemůžu si pomoct. Především on-line údaje o provozu na mapách, to je pro mě zázrak. Strašně si nechávám doporučovat hudbu a sestavovat playlisty, ať už přes iTunes nebo spotify.

Vždycky když hledám knížku na webu pražské knihovny, tak jsem v první chvíli úplně zaražený, že mi to automaticky nedoporučuje další dobré knížky, které by se mi mohly líbit na základě mojí historie.

Ono to fungující doporučování nebude zase tak tajemné když si uvědomíš, že (nejspíš!) funguje tak, že ti doporučuje někoho, kdo je vztahu s někým, s kým už ve vztahu jsi. Ale to ještě neznamená, že z toho neběhá mráz po zádech.

Automatické propojování a doporučování sítí mě také překvapuje. Třeba na twitteru, tam se mi už mnohokrát stalo, že mi nabídl lidi, které jsem opravdu začal sledovat, protože mě zaujali.

Nojo, maminka měla pravdu, když říkala - dělej tak, abych se za tebe nemusela stydět. A já ten stud tak nějak dodnes používám. I když se stydím jak mě brzdí v rozletu :-)
To propojení a možné zneužití je hrozivé. A nátlak individualistické společnosti na kolektivní lajkování šílený a vyděračský :-) a vedoucí k nepřemýšlení, jen sdělování názorů - lajkování jako zanechávání stop pro budoucnost...
Ale ty dobře zanechané stopy můžou někdy překvapit - přes různé odkazy na mě najednou z fejsu vybaflo že možná znám tuhle osobu - a on to dávno zemřelý kamarád. Už pět let ho nehledám, a jeho stránky tam pořád jsou. Byl to zvláštní pocit, pohroužit se do starého alba. Vůbec ne špatný:-)

Pánové, díky za doplnění, zapomněl jsem toho mnohem víc, minimálně uvést, čeho si všímám a co naopak pomíjím, a mohli jste na mě být v komentářích mnohem přísnější, díky.

F: jasně, máš pravdu. Já se v tomhle povrchním zamyšlení díval na všechny způsoby, jakými lidé mohou komunikovat, jako na jednu řadu, lišící se jen kvantitativním zastoupením neverbálnosti. Od setkání přes telefoní hovory, dopisy až k sociálním sítím. Akorát jsem to zapomněl zmínit a vybral si jen dvě krajní hodnoty :-/

Jago: to je pravda. Na druhou stranu, to jsou i jiné prostředky setkávání - telefonní služby, poštovní služby, restaurační služby.

Tribun: dobrá poznámka, tedy obě. Mám to také tak, sposutu virtuálních osob nepotřebuji poznat osobně a naopak.

Já vidím ještě jeden podstatný rozdíl: na sociální síti si můžeš mnohem víc vybírat, s kým se setkáš. V reálném životě za tebe kolikrát rozhodují šéfové, sousedi, ředitel školy tím jak poskládá třídu. Na sítí můžeš svá setkání omezit jen na ty, se kterými se skutečně setkávat chceš.

Existují lidé, o kterých vím, že jsou reální, ale znám je jen ze sítě a víc vlastně ani nechci. Nemusím si je kazit jejich špatnými náladami a smradlavými nohami, ale mohou být přesně takoví, jací mi vyhovují - skuteční i smyšlení zároveň. Na síti se s nimi cítím dobře a nemám potřebu si na ně sáhnout. Za problém to nepovažuji, protože mám i spoustu kontaktů reálných, ale člověk, který by cele nechal pohltit iluzí sociální sítě, by asi problém mít mohl.

Pěkná úvaha, ale zapomněl jsi uvést jednu podstatnou skutečnost: Sociální sítě nejsou žádná charita, ale tvrdý kšeft. V diskusi pod odkazovaným článkem mě zaujala jedna věta: I forget who said it, but with Facebook, you're not their customer, you're their product.
I proto jsem zavilým odpíračem sociálních sítí.

Souhlas. Akorát bych řekl, že těch zásadních rozdílů tam bude víc, byť by se asi nějak daly šoupnout pod tvoje přihrádky časoprostoru a soukromí. Jak napsal už Cicero, nebo kdo - "dopis se nečervená". Neosobní interakce vedou k odosobněnýmu chování, neboť na jednu stranu se snadnějc předstírá (falešnej úsměv odlišíš spíš než falešnej smajlík), na druhou stranu se sdělení redukuje o složky pro sociální interakci zásadní (intonace, gesta, držení těla, mimika, pachy, rychlost dechu...) Ten systém je skvělej, pokud jde o sdílení informací víceméně neosobní povahy - např. výměnu argumentů (např. tady na tom webu: nezáleží, jestli to píšu naštvanej, nebo veselej - argumentační hodnota se tim výrazně nemění). Pokud jde o emoce (a většina lidskejch interakcí je o emocích než o rozumu, tj. sloužej primárně k upevňování vazeb), začíná to skřípat.
Stručně: spíš než jako další "evoluční stupeň" to chápu jako stupeň odlidštění.

Tak mě napadá, abych jen nekritizoval - myslíš, že zloděj identit, může dosáhnout určitýho stupně empatie s osobou, který identitu ukradl, právě proto, že s nim ostatní jednaj jako s někym jinym?