Wuwejův zápisník

Tribun: to je velmi zjednodušující pohled. Je třeba rozlišovat mezi spiritualitou samotnou (tam zcela souhlasím s verou, není to útěk, nýbrž návrat k sobě) a životním krokem daného člověka.
Pro něj cesta do Indie jistě může být útěk...
Ale i tady je nutné brát v úvahu kontext - kolik možností poskytovala po celá staletí západní duchovnost? Křesťanství na několik způsobů a tím to haslo. Ano, i meditace nebo kontemplace možná byla. V klášterech. Křesťanských...
Dnes je i na západě možností nepřeberně, vedle tradičního křesťanství i jóga, zen či tibetský buddhismus, objevují se novopohanské skupiny tradic severských, slovanských, jsou tu Keltové, šamani... dnes už není třeba utíkat.

vera: ano, přesně tak, k tomu není co doplnit :)

Nesouhlasím, Tribune. Někdy je dobré odejít, abych se mohla vrátit, nebo aspoň poodejít abych získala nadhled :-). Před sebou samým utíká člověk do hluku a zábavy, do obchdních center. Tam kde neslyší svoje vnitřní otázky. Ale do ticha, do meditace? O tom pochybuju. Myslím že celý ten rozmach spirituality je reakcí na vzedmutí racia - lidé se dnes a denně přesvědčují o tom, že jenom rozum a věda k vysvětlení světa nestačí. Reakcí na to, že vzniká nové prostředí, vražedné a nepřátelské životu. V tom obrovském marketingovém chaosu se ztrácí horizont, chybí vnitřní jistota co je správné. Meditace jako obrana proti agresivitě, vnitřní i vnější, použita jako nástroj na očištění pohledu na svět, to nemůže být útěk :-)

Stále více jsem přesvědčen o tom - a tato kniha, resp. tvoje recenze mě v tom jen utvrzuje - že západní hledání východní spirituality ve skutečnosti není hledání, ale ÚTĚK před sebou samým.