Wuwejův zápisník

Co se týče slov, cítím významový rozdíl mezi muž a chlap, jako ekvivalent to nevidím.

Rozhodně ale souhlasím s tím, že mužství jako synonymum pro genitálie či falus je divné a podezřelé.

A vzory? Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, co všechno jsem doma odkoukal a jak potřebné to odkoukávání je.

Na slova jako mužství, ženství, lidství, češství nebo židovství jsem alergický, přijde mi to, že se s jejich pomocí uměle vyrábí problém a uměle se lidé rozdělují do disjunktních antagonistických skupin. A už úplně šílím z mužství coby synonyma pro genitálie či falus. Prostě mi to slovo přijde divné, podezřelé, jako takový genderový novotvar. Není snad zavedeným českým ekvivalentem toho, co má "mužství" nejspíše znamenat, prostě chlap?

Jenže když si přečtu komentář Mordemyho, tak musím konstatovat, že ten problém asi skutečně existuje, že lidská společnost potřebuje strukturu a lidská mláďata vzory, protože se učí nápodobou, a pokud je nemají, tak jsou dezorientovaná a hůře adaptovaná a integrovaná.

Vojtarek: a tak to má být

jm: do kamente tesat. Výchovu kluků jsem si díky Tvojí recenzi pořídil a nedávno přečetl, taky se tu o ní objeví článek.

Mordemy: ano, myslím si, že to je opravdu dobrý postřeh a že chybějící, vytrácející se otec zanechá nesmazatelnou stopu ve svých dětech. A problém se šíří do dalších generací.

A vlastně i Otec. Nevím jak Obama, ale pieta kolem Havla byla určitě toho druhu.

Nemyslím si, že by destrukce postavy Otce byl znak změny jako vývoje, posunu společnosti. Klíč je podívat se na jednotlivce. Potřebuje-li postavu jednotlivec, ale společnost ji destruuje, je to zvrácenost systému. A náš jednotlivec, ať už je to dítě, adolescent i dospělý, pořád otcovský vzor potřebuje, nemá-li ji k dispozici, má to značně negativní následky pro něj i pro jeho okolí.

Jé, zase ten time management, ten Ti ale leží v žaludku :). S tímhle ale souhlasit nemůžu, minimálně u mě to takhle není. Nevzhlížím k Babautovi ani Allenovi, nezajímá mě jejich život, ani co dokázali (rozhodně ne víc než jako potvrzení, že nekecají).
Zajímá mě jen to, nakolik fungují techniky o kterých píší. Upravuji si je, používám je po svém.
Pokud by byli otcovským vzorem, musely by tam vedle vzhlížení být i další fáze, vzpoura, překonání, smíření, zaujetí otcovského místa.

Biddulpha bych si po pár letech rád zase přečetl. Výchova kluků se mi velice líbila a dojímala mě.

Na blog jsem si poznačil z toho výpisek:

"Udělejte si čas. Tento požadavek je naprosto stěžejní. Dobře si to zapamatujte - pro otce je následující věta tou nejdůležitější v celé knize: Pokud v práci běžně trávíte padesát pět nebo šedesát hodin týdně, včetně služebních cest, svou roli otce nezvládnete. Vaši synové budou mít v životě potíže a bude to kvůli vám. Otcové musejí chodit domů včas, aby si se svými dětmi mohli hrát, smát se, učit je novým věcem a dovádět s nimi. Firemní život nebo malá živnost mohou být nepřáteli rodiny. Otcové často zjistí, že jedinou možností, jak to změnit, je přijmout nižší plat a trávit víc času s rodinou. Až vám příště nabídnou "služební postup" včetně delší pracovní doby a více nocí mimo domov, pořádně zvažte, zda šéfovi neřeknete: "Je mi líto, ale na prvním místě jsou moje děti."

Myslím, že silné vzory z mého okolí nepředčí žádná kniha.

Nefunkční otec. Tohle je docela klíčovej postřeh, zdá se mi. Samozřejmě v osobní rovině je vlastní otec vždycky důležitej (a je to vždycky ten hlavní problém), každopádně řekl bych, že je to záležitost celospolečenská a hlavně otec je vždycky prvé řadě Otec. Je to symbol, archetyp. I pro to dítě je vlastní otec mnohem víc, než taťka. Křesťané mají svoji otcovskou figuru (víme všichni v kom), většina ostatních náboženství taky. Roli Otce zajišťoval třeba král nebo nějakej vůdce. Potřebu Otce zneužívají totalitní diktátoři apod. Otec není jen vlastní otec, existuje i cosi jako kolektivní otec... Otec byl taky vždycky předobrazem Boha.

Řekl bych, že jeden z důvodů, proč je západní civilizace v hajzlu je to, že se vytratil právě ten otcovský vzor. Respektive ty skutečný otcovské vzory byly z nějakýho důvodu zadupány do země. Otec byl rozcupován na kousky - ale proč vlastně? Protože se neslučuje s moderní filozofií individualismu? Protože mít nad sebou otce znamená omezení vlastní svobody? Kdoví jak se to v tom kolektivním vědomí zamíchalo, že se tohle stalo.
Ve chvíli, kdy už se konečně objeví Otec, velmi brzy přichází deziluze. Aktuálně viz. třeba Barrack Obama. Ono vůbec ideálně je to vidět na politice, kde dnes už prostě nemůže přijít nikdo, koho by lidi mohli doopravdy respektovat a mít ho za vzor (takový člověk už může jen odejít a lidi budou truchlit - viz. Havel). Na Obamu všichni koukali jako na spasitele, dostal nobelovku za mír (další symbolika jak prase) a teď po pár letech jsou Američani strašně překvapený, že se vlastně nic nezměnilo a Obama nic nezachránil. V český politice pak žádná otcovská figura nepřežije déle, než půl volebního období.

Vlastně to, že otcové selhávají není ani tak chyba jejich, jako chyba toho, že selhává celospolečenský a kulturní Otec a nahradit ho akčním hrdinou se ukázuje taky jako ne zrovna funkční. A s tím odstavcem ze str. 21 se nedá nesouhlasit. Jak si "poskládat představu o svém vlastním já" je samozřejmě jádro pudla a pokud je ve společnosti rozmrdanej archetyp otce, jsou rozmrdaný lidi v ní, protože když si tak sami sebe skládáme, tak se je potřeba mít k čemu vztahovat a podle čeho stavět. Tady je prostě strašnej rozpor, lidi se bez Otce neobejdou, ale společnost jede na individualismus a tím pádem bylo asi potřeba postavu Otce nějak zničit, zdiskreditovat

A opět si na tomhle místě nemůžu nerýpnout (a už s tím musím bejt i otravnej), ale přesně tohohle faktu zneužívají lidé typu Lea Babauty a Davida Allena. To jsou totiž náhražky za Otce jako vyšitý. Timemanagement není jen o těch technikách, je to i to tom, že Babauta je Otec, je to Vzor, je to archetyp úspěšného člověka, který zvládá svůj život. Kdyby tam nebyla ta postava "moudrého postaršího chlapíka, kterej TO zvládnul a teď se rozhodl vás to naučit", tak to není zdaleka tak úspěšný. Jestli je to dobře nebo špatně, snažit se připodobnit svoje já chlápkovi z reklamy na šťastnej život, to ať už si každej posoudí sám. Ale chce to holt tyhle věci domejšlet do konce a když už to teda praktikuju, tak si alespoň uvědomovat, proč se mi ten timemanagement zdá tak strašně super.

No a pak je tu teda ta otázka, jestli je destrukce tý představy Otce průser anebo jednoduše znak toho, že se to celý někam hýbe (což ono se hýbe, o tom žádná). Ono totiž Otec existuje mimo jiné proto, aby ho bylo možno "zabít" (a pak se sám stát Otcem). Možná je společnost jen v přechodný fázi, kdy ničí starý vzory, aby mohlo přijít něco novýho...