Wuwejův zápisník

Vztek i pocit ohrožení k tomu tak nějak patří, je to druhá strana mince.
(Horší je, že je to psychickým založením a že se s tím stejně nedá nic dělat, z bohéma pedanta neuděláš a opačně také ne).
Díky za přání, též přeji :).

Inu, pokud si je ten člověk své vady ;-) vědom, proč ne, každý chce nějaký balzám na duši, proč ne pořádek, jsme lidi všelijakoví. Teď jen co ta bouře vzteku, když se něco pod kontrolou nedaří udržet, když něco ten pořádek narušuje, co s pocitem ohrožení když něco pod kontrolou není? Hm? Nejen že to mám doma, ještě jsem to vyfasovala v práci, takže taky vím o čem mluvím :-)) Vstoupila jsem do téhle diskuze jen tak nostalgicky, ale když jsem dneska v práci schytala zrovna takovou bouřku přímo mezi oči, tak jsem se musela usmát, jak mi to téma přišlo vhod:-). Jo, a pěkné svátky velikonoční přeju, V.

Tahle lehkost žití pedantům chybí, berou všechno až moc vážně (vím o čem mluvím :)). Ale zase na druhou stranu mají častěji pocit, že mají aspoň trochu věci pod kontrolou a to také není k zahození.

To ano, i když kdo si dneska vybaví kolik jen elektronek PCL85 bylo neustále potřeba :-D
Ale na druhou stranu je to takové přírodní, svým způsobem to osvobozuje paměť, a možná i duši. Když vzpomenu na tátu, cítím neklidný vítr ? nic nebyl problém, na všechno se našlo řešení, pořád se něco dělo. Pedant si v nečekaných situacích neví rady :-) (nepomlouvám, jen si všímám:-)

Ne, to vůbec nevadí, komentáře mi chodí mailem a ovšech se dozvím.
Metoda to byla jistě praktická, ale řekl bych dost náročná na místo :-D

Snad nevadí že píšu do starých textů, jen se mi zachtělo si vzpomenout, jak můj táta dovedl to usnadnění si života k dokonalosti - nic nepřesunoval. Prostě všechno bylo všude. Ať už jsme hledali šroubovák, hřebík, metr, tužku, žárovku, papíry - stačilo jen trochu prohrabat šuplík u kterého jsme zrovna byli. Doklady se tehdy ještě vešly do krabice od bot, ale jinak? útulno :-) A pak si vezmu chlapa pedanta na pořádek. Jj. schýza - zúčastňuju se života s ním, ale někdy, někdy se tak teskně zahledím...:-)

Wu: Jo, Alobar a Kudra rulezzz ;)

Myslíš krále Alobara? (už jsem se do toho pustil - vážně výborné čtení).

Oddělovat neoddělitelné nechci, ale ulpívat na něčem, donekonečna to přemílat, obracet a promýšlet, to bych celkem oželel :)

Wu: Mně tohle přijde jako stá variace na stále to samé téma. Je docela jedno jak tomu lidi říkají a jak to nazývají. Vždycky jde nakonec o nějakou formu sebekontroly, která by měla maximálně omezit to, že se nám děje, co se nám nelíbí, z čeho máme strach, co nás nějak ohrožuje. Chceme napasovat sebe (svoje pocity, vnímání,...) a svět (realitu) do nějakýho "zvládnutelnýho" rámce, ten rámec už nikdy neměnit a skrz ten rámec žít v pohodě a v poklidu svůj život.

Ale tak to prostě být nemá. Život má být dobrodružství, se vším, co to obnáší. Se všemi vzlety i pády. To k tomu prostě patří.
(jestli budeš číst toho Robbinse, tak tam je tohle popsaný úplně bezvadně)

Život lze naplno užívat pouze ve chvíli, kdy se mu nebráníme. Což samozřejmě znamená na jednu stranu časté utrpení, ale na stranu druhou když to jde, stojí to za to. Když se člověk bude snažit neustále nějak "osrat" to, jak život funguje, tak se stane to, že se sice třeba celkem úspěšně vyhne těm pádům, ale zároveň si zablokuje ty vzlety. Prostě tohle je neoddělitelný. Stejně jako od sebe nelze oddělit ulpívání a účast, nelze oddělit štěstí a smutek . Potlačením jednoho omezujeme i to druhý. Jedno bez druhého není.

---

A co to jako znamená "přiměřené"? Jak chceš něco takovýho rozlišovat? To budeš jako něco prožívat a prožívat až řekneš DOST, protože dál už by to nebylo přiměřený? Už by to přesáhlo nějakou hranici, za kterou už je to "nepřiměřné"? To mi připadá dost šílený...

Jo, taky se k tomu Mordemyho článku rád vrátím.

K tomu neulpívání a účasti. Ono to bblě rozebírá a vypisuje, ale ve zkratce si myslím, že b mělo jít něco na způsob "cítit, prožívat - ale neutápět se v tom déle, než je přiměřené". Neulpět na tom.

díky mordemy za odpověď a díky za odkazy. Pročtu s potěšením. Netušila jsem, že už jsi to někde probíral víckrát.

-->kryska: Řekněme, že jsem se kdysi docela snažil a vím z vlastní zkušenosti až moc dobře, kam tahle cesta cesta vede (byť až do těch Bohnic jsem to naštěstí nedotáhl).

Už je trapný to vysvětlovat pořád znovu a dokola a procházet pokaždé od začátku tou samou diskuzí, takže pokud tě to skutečně zajímá, přečti si knížku Rozdělené Self od R.D.Lainga (onehdá jsem ji "shodou okolností" koupil v knižním bazaru tadyhle od Wuweje) nebo si to samé přečti v krátkosti u mě (článek na www.mordemy.info/az-na-dren-2/). Anebo do toho prostě běž a počkej si, než tě to sejme. Good luck.

to Mordemy. zajímalo by mě, jak jsi došel ke svému názoru? To myslím naprosto neironicky, opravdu mě zajímá, kde jsi získal takovou jistotu, že to nejde? Víš co, třeba je nějaká cesta, jen jsi dosud nepotkal? (tedy já taky ne, ale je fakt, že tohle jsem zatím nehledala).

"neulpívající, ale zúčastněný" - nic takový neexistuje. Je to moc krásná představa, ba zní to dokonce přímo dokonale, ale bohužel.

"Ulpívání" a "účast" jde ruku v ruce. To nelze oddělit a pokoušet se o to je nejlepší cesta do Bohnic - to myslím přesně tak, jak to říkám. Ono je logický, že se snažíme najít nějaké dokonalé řešení, které nebude bolet, ale za to v sobě zachová všechny klady. Ale nejde to, je potřeba brát realitu jaká je - což znamená i s tím ulpíváním - jinak to skutečně nelze. Nelze zůstat křišťálově čistý, je potřeba pracovat i s tou špínou. Snažit se o čistotu vede k rozštěpu (nebo-li k mé oblíbené schizoidnosti).

Ad. buddhismus: Nevim no, možná už chlapci jen nezmiňují, že se za to taky něčím platí. Anebo to zmiňují, ale západní člověk to k tomu "zapomněl" doplnit a nechal jen to "hezké".

Kryska: možná by se z toho schovávání dalo odvodit další doporučení - měňte věci jen tak, aby se to dalo zrekonstruovat, aby se na to dalo přijít prostou úvahou znovu :)

lojzo: :) hehe, skvěle!

Kryska, mordemy: asi jde. Aspoň buddhismus otom tak mluví - jestli to ovšem není právě jedna z těch vadných interpretací, o nichž tu v jiné diskuzi Mordemy mluvil.
"Nezávislý pozorovatel" není totéž co "neulpívající, ale zúčastněný".

-->kryska: Ano, zcela určitě jde být nezávislým pozorovatelem světa. Lidé, kteří se o to pokoušejí končí obvykle jako schizofrenici. V tom "lepším" případě jako odosobněný trosky, který nejsou schopný žádnýho reálnýho prožitku, protože mají kolem sebe hradbu zpoza které "nezávisle pozorují svět".

Ale jako jasně, ty to samozřejmě myslíš jen "čistě teoreticky", takže se není čeho obávat...

to lojzo: Touché! :o)

Jen když už jsme u toho, zajímalo by mě (čistě teoreticky), jestli to vůbec jde, být nezávislým pozorovatelem světa.

Kryska: Myslím, že byť nezávislým pozorovateľom musí byť pre Wua takmer nemožné, keďže on je na pozorovaní (sveta) evidentne závislý. ;-)

to Wu - Jak u nás doma začne někdo operovat s větou "aby se to neztratilo", začne mi běhat mráz po zádech. Naposledy jsem takhle v létě schovala jedny hodně důležité klíče. Ještě jsme je nenašli.

Odemknutí patřičného důležitého zámku se pak muselo řešit násilnými metodami. :o(

***
V Tvém článku se mi nejvíc líbilo to koukání "jako nezávislý pozorovatel", to by myslím fungovalo na daleko víc životních peripetií!

Eva HaF: ale zase je to trénink adaptace. Copak usnadnění práce, to se dá ještě odhadnout, ale když si pak něco přemístím jinam, "aby se to neztratilo"... To je pak hledání skoro zoufalé :).

Tribun: tak nějak :)

kryska: ne, nečetl, tohle jsem prosím po životě plném protivenství odhalil sám :)

jm: tak to mě moc těší!

Článek mi velice konvenuje.

Chce to ale systematičnost a notýsek, kam si ty nápady člověk poznačí. Protože pak přijde víkend, chvilka volna a najednou si nemůžu vzpomenou, které maličkosti jsem chtěl pořešit.

Ale nasadils mi brouka, hned se na to vrhnu s novou chutí si sledovat, jestli bych nemohl si ulehčit pár blbostí.

Nečetl jsi náhodou knihu Proměna od Chipa a Dana Heath? Zatím jsem četla jen úryvky, ale to co popisuješ, tam zrovfna bylo zmiňováno také.

Householding micromanegement :-)

Článek mě pobavil, ale musím přiznat, že se mi to stává také. Jenže když se konečně odhodlám "usnadnit si život" a přesunout věc na lepší místo, stane se to, že na to zapomenu a příště hledám opět na starém místě. Potom si nadávám, že jsem to nenechala tam kde to bylo, protože strávím týden usilovným přemýšlením kam jsem to přesunula...