Wuwejův zápisník

Po pravdě jsem se po dočtení knihy musel znova dívat na vysvětlení názvu - takže příběh Ti nejspíš vadí oprávněně. S pocitem štěstí se nasycenost pohádkového vlka spojuje obtížně.
Já zjišťuju, že o obecných pojmech nebo subjektivních věcech nerad vedu debaty ani osobně. Je to jako řešení problému, který neexistuje a nakonec to skončí vzájemným přesvědčováním, že právě to moje subjektivno je objektivní :).

Podle Tvého článku to vypadá, že hodně píše samozřejmé věci. To asi bude důvod, proč mě ta knížka dle popisu nějak skoro až rozčiluje. Ale současně jsem si vědom, že i suchý popis někdy (nejčastěji možná) člověka navede nejlépe.

Vadí mi hlavně ten hlavní příběh, který mi připadá děsně akademický a nereálný. Chybí tam jednak zcela ten prvek soutěže s jinými vlky. A taky - bez ohledu na ostatní - takový pocit ze života prakticky neznám: pochybuju, že někdo má cíle, které zcela naplní a pak se cítí prázdný. Nebo aspoň že by to byla typická situace.

O takových obecných pojmech nerad vedu debatu písemně, protože tím vznikají spory, jak není slyšet tón a kontext. Věřím, že v osobním rozhovoru bych těžko měl moc jiných praktických závěrů neź jiní lidé, co o tom píší na blog. Spíš myslím, že rozdíly jsou v rovině osobních (ne)libůstek.

Liška: protože se na to dělají výzkumy, víme, že subjektivní pocit štěstí, ať už je to něco konkrétního, nebo vykonstruovaný nesmysl, sice na materiálním zabezpečení závisí, ale jen na začátku křivky. Od určité - nízké - hranice zvyšující se materiální zabezpečení pocit štěstí neovlivňuje. To je celé. A je jedno, jak kdo to štěstí pojímá, krátkodobě nebo dlohodobě. Nebo jak moc je to relativní.

Mordemy: No tak se o to nehandrkuj, ne? Jiné síly než štěstí versus černé libido jsi nezmínil, proč bych si měl myslet, že je bereš v úvahu.
Koncept štěstí je možná problematický pro vědecké zkoumání, protože je individuální - to ale neznamená, že je to nesmysl pro (každého) jednotlivce.

Wu: Ach jo. Kde proboha říkám, že existují jenom tyhle dvě síly a z čeho, co jsem řekl vyplývá, že něco takovýho říkám? Přece se tu zase nebudeme handrkovat o to, co kdo řekl/neřekl - to samé platí pro Lišku. Naučme se všichni číst (jo, platí i pro mě, uznávám)
Jinak pud smrti definoval Freud, černé libido jakožto energii pudu smrti pojmenoval pro pracovně-teoretické účely Stern. Černé libido je energie, jako i (normální) libido je energie. A tyhle dvě energie jsou v protikladu, ale obě jsou používány na to, aby se z nich člověk "postavil" (konstruují se pomocí nich psychické systémy člověka).
(a jinak to je samozřejmě pohled psychoanalýzy, která je v totální nemyslosti, co se týče moderní psychologie, takže když si otevřeš učebnici psychologie, tak tam jednak nic takovýho nenajdeš a když, tak to bude jako poznámka pod čarou, že "tenhle pohled už dávno neplatí" a "Freud byl mimo" a tak podobně)

Ad. štěstí: Opakuju, že špatnej je CELEJ KONCEPT ŠTĚSTÍ JAKO CELEK. Tady skutečně nejde o to "najít návod na štěstí", protože nic takového není. Neexistuje nic jako "míra štěstí", neexistuje nic jako "hranice, za kterou už to štěstí je a před níž to ještě štěstí není". Tím pádem sice ano, je to všechno relativní, ale to taky zároveň znamená, že se s tím nedá nijak pracovat, nelze rozlišovat to dlouhodobé/krátkodobé štěstí, nelze rozlišovat kloudně cokoliv. Protože z toho prostě na konci vyjde blábol, nějakej konstrukt, kterej sice má určitou logickou soudržnost, ale s realitou to má společnýho asi jako finanční operace americkejch bank před finanční krizí.

Ono jak říká Liška, že "štěstí se dostaví jakoby mimochodem", tak bych to možná ještě poupravil, že když člověk dělá, co dělat má a nesoustředí se na jakési abstraktní štěstí, tak se "jen tak mimochodem" začnou dít věci, který jsou podstatně větší nářez, než nějaký pochybný štěstí...

A vůbec, šťastnej člověk není nic jinýho, než (dokonale šťastná) mrtvola. Když se člověk chce cítit naživu, nelze to jen srkze konstantní pocit štěstí. Věci se musí hýbat, realita se musí hýbat, štěstí je strnulost, pohyb je život.

Wu,
je to relativní, nemůžeme se srovnávat s lidmi z pralesa, kteří neznají internet. Co o nich víme, co víme o jejich štěstí? Je to relativní. Člověk s přístupem k internetu může mít existenční starosti - třeba ho zítra vyhodí z bytu, půjde do důchodu a nebude mít na nájem, je to prostě relativní. Proto, myslím si, je tak těžké "definovat" štěstí. Brr.

Souhlasím, že "hledat štěstí" je kontraprduktivní nebo nefungující.
Toto téma je hojně probíráno v logoterapii; že člověk dosáhne štěsí jakoby mimochodem, že se nedá vytknout si ho za cíl.

Jo a k tomu štěstí a "něco pro to udělat" - napřed jsem tu rozkecala dlouhý komentář o tom, jak může být pojímáno štěstí (dlouhodobé / krátkodobé; pocit / hodnocení; zásluha / nezáviská událost...)
a tím se mi to tak rozšířilo, že můžu říct jen: pojetí je mnoho a mnohá jsou relevantní.
Možná to pojímám moc široce a myslím štěstím mnoho různých věcí, víc než vy, neumím to zobecnit.
ASle nemyslím, že je to chyba - zobecnit a naházet do definice štěstí, mi připadá moc technický, nejsme mašiny.

Mordemy: dobře, takhle to dává smysl a rozhodně souhlasím s tím, že bychom měli přestat hledat štěstí a přestat se ničit. Mám trochu pochybnosti, jestli něco jako černé libido vůbec je, myslím že celá psychika je daleko složitější, než aby se dala redukovat na dvě protikladné síly.

Liška: zevšeobecňování sice je nepatřičné, ale v tomhle případě za ním stojím. Ano, my všichni, kteří máme přístup k internetu a netrpíme hlady, jsme daleko za hranicí, kdy pocit štěstí závisí na materiálním zabezpečení.

Mordemy,
tak jsem to nemyslela. Nevysvětluj mi banality (ostatně když jsme u toho, ten ekonomický koncept znám pod termínem "marginální užitek")
A nemluvila jsem o štěstí, ale o tom, že čtenáři jsou různí a používat "my" se samozřejmostí pro společné znaky, které všechny (!) společné nejsou, nemám ráda. Nemůžu se pak indentifikovat s textem, ruší mě to.

wU: TREFNĚJI BYCH TO NEŘEKLA!!! :-)

Liška: To je ta hezká iluze, že "já jsem jiný, než ostatní, já se tomu špatnýmu můžu vyhnout". Je to jako koukat na zprávy na Nově a říkat si, že jsem dostatečně drsnej na to, aby mě ta manipulace neovlivňovala - ne, nejsem; nikdo není. Pouze ten, kdo se na ty zprávy na Nově nekouká. Ale s životem v nějaký lidský společnosti už to tak jednoduchý není.

Pokud nežiješ mimo ČR a mimo Evropu někde v domečku u pláže, tak seš tím vším (i těma sračkama okolo štěstí) nasáklá jako kdokoliv další.

A vůbec, vždyť ty omýláš ten typickej kec, že štěstí se skládá z věcí jako prachy/zdraví/rodina/práce... A že jediný, o co tu jde je "něco pro to dělat" a pak to štěstí přijde. Nepřijde. I ten Eriksen to říká těmi pojmy "klesající mezní užitečnost" a "past srovnávání" - přičemž co se toho druhýho týče, tak člověk skutečně může být takzvaně "šťastný", i když mu teče do baráku, nemá peníze ani pořádnou práci. Anebo lépe řečeno: Na tomhle prostě zase tak nezáleží.

Já bych byla opatrná s tvrzeními používajícími 1.pád množného čísla; jak stojí v úvodu článku, že "všichni jsme překročili" a "my jsme v situaci".

Protože právě to vnímám, že není v souladu s tím konceptem knihy. Není to v souladu s prožíváním jednotlivce, tj. s pocitem štěstí (který je u každého jinde, jindy, jinak a jinak dlouhý).
"My všichni čtenáři" přece nejsme finančně zajištění, všichni nejsme zdraví, všichni nejsme ve spokojené situaci pracovní nebo osobní nebo nám teče voda ze střechy do postele... Proto používat "my" mi někdy nesedí.

A k tomu vlku a prasátkám: Pokud vlk, když sežere prasátka, si neumí najít nic dalšího / jiného / nového, tak je mi ho líto - je neschopnej a proč by měl být šťastnej, když pro to nic nedělá?!

Jasně, že "každý po štěstí touží", ale štěstí jakožto pojem dnes znamená především stav, kterýho nelze v žádném případě dosáhnout (však si taky všimni, že ho nikdo nemáme; lidi, co tvrdí, že jsou spokojený samozřejmě nepočítám, ty jedou v největších sračkách). Štěstí je buzzword proto, že ustanovuje vůbec nějakej "měřící institut" ve vlastní hlavě, stanovuje nějaký hranice, kdy "už jsem šťastnej/ještě nejsem šťastnej". To, že se pak věda snaží nasadit tomu korunu a tyhle snahy zlegitimizovat tím, že na to jde "seriózně" a poskytne nám k tomu čísla a grafy a tabulky, to už je jen posledním zoufalým vyjádřením toho, jak moc nás sere, že to štěstí v ruce nedržíme.

Špatné vyladění - a to zase souvisí s předchozím. Podle dnešní "ideologie štěstí", člověk, který není stoprocentně šťastný je jen "špatně vyladěný" a člověk, který se ničí, tak má prostě jen nějak "zpřeházené součástky". Ale je to blbost. Jako je naprosto esenciálně a životně nutné přestat číst knihy o štěstí a přestat se hnát "za štěstím", tak je nutné přijmout tu temnou stránku člověka, přijmout pud smrti a naučit se pracovat s černým libidem.

Pokud je sebedestrukce jen "vedlejší efekt", tak je "vedlejším efektem" i to štěstí, tím pádem se nedá kloudně pracovat ani s jedním. A tak to koneckonců asi bude, protože ve výsledku stejně nemáme jinou možnost, než se přestat snažit být šťastní a přestat se ničit, a začít dělat to, co dělat máme (ovšem bez vyhlídky na nějakou automatickou odměnu v podobě štěstí).

Někdo ji asi prudkým švihnutím vyhodil z hnízda a trefil mě přímo mezi oči :-D

Wu: vím já?... Asi kolem Tebe někudy prolétala s mezipřistáním :-)))

Hmm, s buzzwordem nesouhlasím, myslím že každý po štěstí touží. Ale když ho má, tak ho nepozná. Neuvědomuje si, jaké má štěstí, že žije v dnešní době (http://blog.wuwej.net/2009/08/10/kazdodenni-civilizacni-zazraky.html), že je v pořádku nebo že prožívá klid a bezpečí každodenní rutiny. Sebedestruktivní tendence sice většinou máme, ale co když je to jen "vedlejší efekt" něčeho tak složitého, jako je mozek a psychika? Něco jako špatné vyladění.

bb: nebo spíš od koho ji znám já, co? ;)

haha... odkud já tu knihu znám :-)))
................. ještě se vrátím...

Ad. "Kulturní bulimie" - aneb pocit viny za to, když člověk není šťastný. Právě proto, že máme tolik možností a logicky vzato je "být šťastný dnes přece tak snadné", cítíme se pak jak největší looseři, když se nám to nedaří. Jinými slovy "Když můžeš, tak musíš".

Ad. "Právo vykonat něco obtížného" a "Klesající mezní užitečnost" - s těmi cíly je stejný problém jako s vlkem a prasátky. Splním si cíl a co potom? A většinou čím víc těch cílů splním, tím menší radost mám z těch dalších - to je ta klesající mezní užitečnost.

Štěstí je podle mě nechutnej buzzword, umělej konstrukt, kterej jsme si stvořili, aby bylo možný se ještě víc ničit a ještě víc bědovat nad tím, jak mizernej ten náš život je. Protože jestli všechny (i ty vědecký) teorie o štěstí něco doopravdy přehlížejí, pak je to lidská potřeba sebezničení. Kromě takzvaného pudu života v sobě máme ještě i pud smrti, touhu zničit sami sebe, kterou prostě nelze přehlížet a s níž je taky zapotřebí nějak pracovat. Snažit se v životě neustále jen gradovat svůj současnej stav a stoupat stále výš a výš k pomyslné laťce absolutního štěstí, je nesmysl. Čas od času musíme dát prostor i totální regresi a sebedestrukci (a když ten prostor nedáme, tak si ho něco v nás vezme a pak to bude bolet podstatně víc; nehledě na riziko psychickejch poruch).