Wuwejův zápisník

Ano, určitě, každý to má jinak... ale mně to stejně zážitky pořád krade! :)

Aktualizace 6.8.2013: úplně jiný pohled na focení popsal na stránkách psychologie.cz Peter Grejták. Nabízí využití omezeného pohledu hledáčkem k duševní relaxaci.

ďakujem za zaujímavý článok. funguje to.
mne napr. aj s digifoťákom. keď lovím fotku, nevidím, nepočujem ;-)

sim nesúhlasím. ako komu. mne fotenie zážitky naopak prináša.
napr. ako takmerspadnúť do ľadovcovej trhliny, bo môj foťáčik potrebuje tú ľadovcovú modrú vidieť viacej zblízka ;-)

ratka: tak to mě jímá hrůza už jenom z popisu! :)

můj muž si koupil parádní zrcadlovku. takže k to mu patří ruksáček. On nese foták ja zbytek. a pak během akce zvolání: zastav se, posuň se doprava, doleva, podívej se, vyfoť mě, kde jsi?, stůj, blíž, dál, koukni, podívej se, je to dobré? jak jsi mě to vyfotila?? stůj, hni se, rychleji, pomaleji, zastav, doprava, dívej se sem, tam... etc etc. Tak to je fotograf s velkým foťákem.

seddy: to určitě ano, kdybych přestal fotit úplně, určitě bych toho litoval. Tady jsem měl ale na mysli takové ty situace, kdy člověk vidí něco zajímavého, zvíře, zátiší, a hned fotí, a fotí celou dobu a pak už se pokračuje v cestě, takže nakonec na přímý pohled, prohlížení a prožití, vůbec nedošlo.

ratka: rozbíjí to soustředění? :)

mě vadí i to když někdo jiný fotí (otravuje). Už to mě ruší :-)

Možnám krade zážitky, ale pro mne je zachycuje. To co prožiji si zaznamenám. Mám nějaké vzpomínky na to co jsem prožil. Momentky jsou úžasné, to je zachyceno to co už nikdy neprožiješ.A mám to navždy, tady dokud vydrží záznam.

Jasně že je! Vzácný okamžik jednání v souladu.
U focení lidí to platí dvojnásob - nejlepší jsou momentky. Jakmile se začnou aranžovat, tvářit nebo soustředit, nepovede se to.

Chm, touha po originalitě mne už opustila asi dávno, i když na místě, kde fotí každej, radši foťák ani nevytáhnu. Asi mi v tom pomohlo přestat "bejt fotografem". Cvaknu jenom, když to cejtím. Mám pocit, že jsou nějaký dva režimy:
1) snažit se udělat fotku - hledáš kompozici, čekáš na moment, vymejšlíš, jak to uchopit
2) jenom cvakneš a je to
Balancuju mezi těma dvěma. Ta první je někdy trochu na sílu a říct si: "půjdu vyfotit něco tady v týhle ulici" je křeč non plus ultra a obvykle z toho pořádná fotka není. To druhý je hra náhody, ale právě taky toho okamžiku. Někdy to pozoruju na fotkách Karla Cudlína, kterýho mám hodně rád: jeho volný fotky jsou skvostný. Ale fotí taky pro Respekt jako redakční fotograf a tam je opravdu dobrá třeba každá desátá zveřejněná. Prostě přijde to jednou za čas, člověk přiloží foťák k oku, jenom cvakne a je to tam, nemusí se nic vymejšlet a zaplaví tě pocit: TYJO! Je to wu-wej?

Pěkná úvaha. Ale kdybys měl pokaždé přemýšlet nad originalitou... Na to je lepší se vykašlat a fotit, když má člověk potřebu fotit.
(Já asi mám teď větší potřebu být v přítomnosti, než ten okamžik - jakkoliv nedokonale - zachytit.)

Jeden známej měl kdysi postřeh, že když člověk fotí zrcadlovkou, tak "ten moment" dokonce ani nikdy nevidí, protože zrcadlo se sklopí, aby mohlo světlo osvítit film (snímač). Když se mne někdo zeptá, proč fotím, musím upřímně odpovědět, že nevím. Na výše zmíněném linku jsem přemýšlel nad podobnou otázkou. Je to pár let starej text, ale jestli jsem se od tý doby nějak vyvinul, nevím. Nevím pořád, ale cvakám už míň... Ale stejně rád.

No dobře, já se už budu krotit. Teda pokusím se :).
Takže jsem vedle a focení Tě taky obírá o zážitky? Jak se s tím vyrovnáváš, jak to řešíš? Protože focení k Tobě patří...

hele, drzoune, to už ani není vtipný! :-P ....
Ad jedna...To že jsem se kdysi kdesi radostně prohlásila za chaotika, neznamená, že mi to ustavičně budeš sypat na hlavu......
Ad dva... V tomto případě jsi vedle jak ta jedle!!! :-)

Jitka: to je přesně ono! Zastavit se a vnímat to, procítit namísto dokumentace.

bb: no já myslím, že dokud se chaotik nedívá objektivem, ani neví, kde vlastně je ;)

hihi..... háádej na kterou mističku Tvých anketních vážek se posadím já ;) .....
Vrátím se, písnu.... dumej :-D

Tohle už mě taky párkrát napadlo. Poprvé jsem si to uvědomila, když jsem byla s kamarádkou na překrásném ostrůvku u Austrálie a v té nádherné přírodní scenérii kolem nás letěl motýl. Tak jsem na něj upozornila kamarádku a ta místo, aby se se mnou pokochala nádherou dne, okamžitě vytáhla foťák a snažila se ho vyfotit. A tam mi to došlo. Podle mě z toho nemohla mít sebemenší zážitek.
Občas se proto jen tak zastavím na půli cesty někam a snažím se celým tělem a všemi smysly vnímat ten okamžik. Chladný podzimní vzduch, šum stromů, barevné divadlo na nebi. Prostě čirou radost, ztělesněný život...

jm: ale to už je rekonstrukce, formulace co výlet přinesl, výběr fotek. Já to nezatracuju, po pár letech ty moje "zážitky" vyblednou nebo zmizí a zatímco Ty máš článek, který Ti připomene alespoň výřez, mně nezbyde nic - ale bezprostředně po výletu to vnímám hodně zřetelně. Že jsem místo koukání fotil.

Tribun: pořád to nechápu. Máš tedy dojem, že focení Ti ukazuje víc než normálně, že je to účinnější způsob dívání se?

Jago: kamera je opravdu děsná věc, ta odizoluje totálně. Natáčel jsem jenom jednou a z akce nevím prakticky nic. A na nahrávku se nedívám :).
Tahání (EVF)zrcadlovky se mi zprotivilo, jednak kvůli ukradeným zážitkům, jednak kvůli velikosti a váze. Akorát kvalita fotek, ta mi u kompaktu chybí :).

Winter, TS: podle výsledků ankety teď budu přemýšlet, čím se my odmítači lišíme od lidí, které focení naopak realitě přibližuje :)

Já fotím rád. Pokud zrovna nefotím nějakou momentku, nemám dojem, že by mi něco během focení uniklo. Aparáty s sebou tahám většinou dva - zrcadlovku a kompakt (lumík). Jen s kompaktem (v kapse) vycházím do míst, kde mohu kvůli fotografování očekávat nějaké protivenství či fyzickou újmu. Jinak nemám kompakt moc rád, protože jsem slepejš a když fotím po slunci, nevidím na displeji nic. Co nesnáším, je kamera - příčí se mi prohlížet si zajímavá místa prostřednictvím hledáčku.

ano, z podobných důvodů jsem taky přestal.

Taky jsem odmítl fotit. vzhledem k mému oboru je to solidní profesní sebevražda. Co si člověk nepamatuje, stejně není k ničemu.

Já to beru tak, že focení je způsob, jak se stát součástí místa. Jsem více malíř, než dokumentarista. (Přesněji byl jsem, teď už jsem dlouho nefotil.)

Moc hezky napsáno.

Pokud jde o anketu mezi čtenáři, tak to mám podobně jako kryska. Též vidím rozdíl v tom, když jsem tahal fotobrašnu se zrcadlovkou a objektivy nebo když jen vezmu kompaktík. Kupuju si kompakt podle velikosti, aby byl mrňavý a vešel se (aspoň na chvíli) i do kapsy. Ten beru s sebou prakticky pořád.

Digitální zrcadlovku už ani nemám (na lepší fotky mám lumix gf1, to je kompakt s výměnným objektivem - používám ale jen pevný ekvivalent nějaké 50 mm nebo tak něco, hlavně že to má světelnost 1,7, takže populistická dušička si může čas od času udělat něco s nízkou hloubkou ostrosti, aby měla pocit, že je umělec).

U mě to má navíc ten rozměr, že mám rodinný blog, kam si dávám fotky z výletů, čímž ty výlety mají dvojí a další život. Když ty fotky vyberu a komentuju, tak si musím uvědomit a zformulovat téma výletu a co mi to přineslo. A pak teda tyhle články jsou jediné, které po sobě rád čtu ještě i léta potom.

A poslední poznámka je, že už léta pozoruju na sobě, že focení je indikátor, že se mi výlet líbí. Když si uvědomím, že fotím spoustu fotek, je to znamení, že výlet se daří a já jsem spokojen.

Mona Lisa: díky. Jo, v letadýlku bych asi taky byl rád, že se soustředím na něco jiného než houpající se žaludek :)

VojtěchR: to je další věc, pohodlí a rychlost použití. Kompakt ten pocit z ukradených zážitků snižuje, protože focení nezabírá tolik času.

Tribun: focení jako součást zážitku? To mi není jasné - nemáš pocit, že Tě focení od místa izoluje?

Morgiss: jak si to užíváš? Třeba při tom šermířském vystoupení - vždyť se místo na scénu musíš (aspoň trochu) soustředit, aby scéna byla v hledáčku, zoom byl přiměřený atd.

kryska: ha, konečně rozdíl! :) ale jsi si jistá, že tím prožíváš víc to co se odehrává? Zní to už jako konstrukce příběhu, takové probírání se fotkami ještě předtím, než vzniknou.

hurri: jo, mobil je na tohle ideální a je pořád při ruce

Filmový: hehe, no, to je smutný postřeh.
Mimochodem odmazal jsem odkaz - políčko je určené pro osobní stránky.

Naopak mnoho lidí fotí, aby jim rychleji utekl čas. Protože je výlet nudí :))

Vidím to stejně, focení v přírodě mě ruší. Občas fotím děti na dokumentární fotografii typu - tady mají dvacet točených piv, stačí mobil.

u mě je topřesně naopak. Když mám sebou foťák, přestávám věcmi jen tak proplouvat a začnu si je uvědomovat daleko hlubším způsobem. Tvorba snímku je věc foťáku (mám kompakt) a já jen hledám správné úhly záběru, kompozice a tím příběhy, které budu svými fotkami vyprávět. Najednou toho vidím kolem mnohem víc a mé vzpomínky jsou daleko barevnější a silnější.

Možná je to opravdu tím, že jsem přestala pomýšlet za zrcadlovku - na 99% situací mi stačí můj pohotovostní kompakt. Pokud vím, že by to chtělo něco víc, požádám Blížence o jeho (lepší)foťák. Ale to je jen málokdy.

Bez foťáku vyrazím málokam, ale vůbec nemám pocit, že bych tím byla o něco ochuzena...naopak. Ať už fotím koncert, šermířské či taneční vystoupení, ohňovou show nebo přírodu a zvířata, vždycky si to velmi užívám. Myslím, že důležité je, nesnažit se o dokonalou fotku, ta se většinou podaří úplnou náodou

Vždycky jsem se snažil, aby focení bylo součástí zážitku. Ale také jsem vždy dával přednost krajinám. Různé společenské akce nemusím, ale i tam to funguje. Navíc zážitek se může dostavit i ex post, jako když jsem jednou fotil na svatbě, kde mě najatý profesionál oslovoval kolego a nakonec jsem zjistil, že mám výrazně lepší snímky, než on.

Já přestal brát svou zrcadlovku a fotím nyní kompaktem.

Velmi zajímavý postřeh. Také už mě to napadlo, ale ty jsi ten pocit pěkně zformuloval. Na druhou stranu někdy focení události může i pomoci, aby to člověk přestál v klidu. To se mi stalo, když jsem letěla malinkým letadýlkem na vyhlídkový let. Kdybych nefotila, asi bych podlehla strachu a stejně bych ze zážitku nic neměla. Takto mám alespoň ty snímky.