Já to beru z toho pohledu, že mnohem silnější dojmy jsou toho typu, když jsem musel řešit vytočenýho otce nějaký holčičky, kterou dítko omylem srazilo na hřišti apod. Z toho jsem byl vyklepanej a moc jsem nevěděl, co dělat správně. To beru jako těžší zkoušky.
jm: hm, to já se tedy v anketní otázce shoduji spíš s Fulghumem než s Tebou. Zodpovědnost a bezmoc, když dítě řve a nevíš proč, ani jak mu pomoct - a musíš to nějak zvládnout.
Úvaha o rituálech se mi líbí. Tak já tedy p. Fulghuma vyndám zpátky ze šanonu "nuda, vyřízeno", kam jsem si ho před lety zařadil, a dám mu ještě někdy šanci:-)
Ukázku nelze samozřejmě ponechat bez anketní odpovědi, jak si vlastně to přivezení potomka pamatuju. Je pravda, že zvláštní pocit to byl, že je to jen na nás. Ale jak jsme na to byli dva, tak jsem nepociťoval nějakou úzkost, ale spíš nějakou svobodu. Nejvíc asi to byl pocit nějaké emancipace, že jsem se zapojil k tomu, co mají všichni stejně. Což je asi blízko, co se píše v ukázce, to dospění. Akorát, že na dospělost bych měl přeci jen větší nároky, které nemám pocit, že dobře splňuju...
vidíš, když to tu čtu, uvědomuji si, že jsem tuhle kň. začala kdysi číst.. pak mi jí někdo vyrval z drápů... a já jí nikdy nedočetla...
No, až dočtu Rychlé šípy :-)))), tak po panu Fulghumovi určitě skočím. Díky za připomenutí... vlídného pohlazení a chápavého porozumění je mi teď nějak velmi třeba!
Díky Wu !!!!