Wuwejův zápisník

Tribun: když to tak čtu, o těch vrstvách, fungujících instinktech, předávané živé tradici a teprve na konci s knihami, říkám si, že asi žiješ v nějakém jiném, ideálním světě. Rozhodně jiném, než se kterým se potkávám já. Každopádně je dobře, že máš funkční instinkty a možnost čerpat zkušenosti ostatních (které jsou pro Tebe použitelné).

jm: souhlas, to, že člověk nebere knihy jako dogma, považuji za samozřejmost a že vybírá to, co se hodí pro jeho vlastní situaci, za povinnost.

kryska: tak tak, a je toho víc, o čem člověk nemá ani páru, okolí se s tím nesetkalo a instinkty taky ne. Ale to sem nepatří.

Osobně mám ten názor, že četba je velice neinvazivní způsob radění a vůbec informování. Čtenář má hodně možností, jak si vzít, co potřebuje, a nevzít, co nepotřebuje. (Myslím třeba ve srovnání s televizí nebo osobním kontaktem).

Rád si tu a tam přečtu nějakou příručku výchovných rad, nejradši mám kombinaci úplně obecných principů s nějakými praktickými tipy. Většinou se mi přitom vybavují živě vzpomínky na rodiče, jak vlastně vychovávali oni mě. V konfrontaci s tím napsaným si to teprve uvědomím, jaké že přesně ty principy tiše měli.

Některé knížky protečou, jiné mi leží v hlavě roky (i když třeba na první přečtení se tomu posmívam).

Já považuju celkovou osvětu za důležitou pro civilisaci. Podle mého se to povědomí (třeba právní) vytváří po kouskách i z různých soft kousků, co kdo očekává jako běžné. To samozřejmě nejsou jen ty příručky, ale jsou to i ony, protože jsou jednoznačné.

Dnes bych se nejspíš urazil, kdyby mě třeba někdo poučoval, že nemám své nenaplněné ambice a komplexy nakládat na dítko a snažit se ho použít jako instrument jejich naplnění. Patrně bych k tomu někdy dospěl i sám, ale jsem rád, že jsem mi to patrně bylo vtloukáno do hlavy už předem tisíci způsoby, které si už nepamatuju.

Cayman: Vám přijde normální, že někdo žije a přivádí děti na svět v naprosto cizím prostředí, odtržený od vlastní komunity, příbuzných a přátel? Přirozené je, že lidé žijí pospolu a vždy se najde někdo, koho je možné se zeptat na radu, nebo koho kopírovat. Důsledkem současné atomizace existence je pak mimo jiné i to, že rodiče zoufale hledají pomoc s péčí o dítě v knihách, a nikoliv u druhých lidí.

Vůbec nekojit děti, jak píše Kryska, je nepřirozené, a jinak než čtením příruček nebo jinou "osvětou" by k tomu nedošlo. To je příklad důvodu, proč jsem k příručkám k dítěti skeptický.

Wu: Nemyslím, že si odporuji. Instinkt je základ, něco jako nezbytné minimum, které by mělo fungovat. To, že jsme naučeni instinkty ignorovat, je jiná věc. Nad nimi je zkušenost, sdílení a předávaná, která se adaptuje na aktuální podmínky, čili je stále živá. A někde daleko, jako doplněk, jsou knihy, neživé a odosobněné. (A to nemluvím o tom - pozor, následuje politicky nekorektní projev - že všechny moderní knihy o péči o děti, které jsem viděl, byly ilustrovány "autentickými" fotografie rasově smíšených rodin, ideálně takových, že dva bílí rodiče mají syna asiata a dceru černošku. Nic proti mísení ras, ale musí to mít hlavu a patu.)

to Cayman - to sedí. Zrovna my s Blížencem na Ostrově jsme, sice ne pustém, ale odlišnost kultur a jazyková bariéra (ačkoli oba anglicky mluvíme) udělá své. Děti tu vůbec nekojí, takže všechny místní rady byly pro mě naprosto k ničemu. Rady prarodičů byly taky generačně mimo a přátelé v ČR sice radili, ale tolik času nemáme ani my, ani oni, abychom prodiskutovali úplně všechno. A přiznám se, že intuice šla dost do háje, když jsem nevěděla, zda-li můžu dítko nechat celou noc v pročuraných papírových plínách, nebo k ní vstávat a co čtyři hodiny (nebo jak) přebalovat. nebo jak často mám přibližně kojit.

Ono už vůbec správná technika kojení není žádná sranda a instinkty opravdu nestačí. (Respektive stačí v devadesáti procentech případů, ale ženská po porodu prvního dítěte těžko může posoudit, jestli kojí dobře, nebo si jen MYSLÍ že dobře kojí...)

Kdepak, knihy, internet, rady zdravotníků i přátel a teprve potom intuitivně zkoušet, co je dobré.

Tribun, Cayman: plavba, ztroskotání, pustý ostrov, ty jo, úplně se bojím, co mě s potomkem ještě čeká [široký úsměv].

Cayman: díky za přispění do miniankety. Myslím, že bez informací nelze cíleně plout, dá se jen tak bloudit.

Tribun: odporuješ sám sobě - předtím jsi mluvil o instinktech a intuici, teď o sbírání informací od okolí. Knihy o kterých mluvím nejsou v mnoha případech nic jiného, než zapsané zkušenosti lidí.

Cayman podruhé: přesně tak, knihy a samozřejmě Internet, ten je k nezaplacení.

Tribune, pěkný příměr s tím pustým ostrovem :-) Nechtěl jsem přeceňovat knižní rady, jen bych je úplně nezavrhoval. Co třeba, když příbuzní jsou daleko (třeba v cizině), přátelé ti stále nemůžou dělat intenzivní školení po večerech, sousedy nechceš zatahovat do svého života, i když jeden z nich (doktor) kdysi dávno pomohl, když se dcera dusila.

Co pak nastávajícím nebo čerstvým rodičům zbývá? Teoretická příprava z knih může být jednou z cest, podobně jako ta praktická cvičení a kurzy pro nastávající rodiče, které asi většina také absolvovala.

Musím říci, že u prvního dítěte jsme s ženou studovali všechno možné. Jak to ale jednou zažiješ, tak druhé už bylo tzv. bez přípravy :-)

Caymane,
pokud pomineme případ dvou sirotků na pustém ostrově (kde by ale ty instinkty mohly být zase postačující), tak se dítě nerodí do vzduchoprázdna. Jsou zde rodiny rodičů, přátelé, sousedé, různě staří lidé z okolí... Nikdo není v tomto směru "tabula rasa", každý nějaký ty informace má a sbírá je vlastně sice mimochodem, ale kontinuálně. Nepřeceňoval bych koncepční rady učených knihy.

Kryska to napsala přesně: "načtu literaturu a pak pustím z uzdy instinkty a nechám je vybrat si jednu z naznačených cestiček". Kdo čeká první dítě, komu se ten malý človíček narodil, tak nemůže jen dělat "co cítí". To lze použít v jiných oblastech, ale ne u takových závažných věcí. Proto je dobrá každá literatura, která nám trochu pomůže (alespoň psychicky) před "vyplutím na moře", která nás trochu uklidní, která nám ukáže různé dobré-špatné cesty.

Při vlastní plavbě na moři pak záleží, jakou máme loď a posádku, jak se vyrovnáme s každou větší vlnou, bouřkou, s nárazem do skaliska, s pokaženým motorem nebo utrženou kotvou, neboť už není čas listovat žádnou knihou. Počet zvládnutých námořních mil je pak tou nejlepší pomocí v každé další plavbě.

kryska: to je přesné, vidím to stejně. Díky za přispění.

sedmi, to jsi řekla nádherně - taky vždycky něco dělám, pak si přečtu nějakou děsně moudrou kniu o výchově a pak mám pocit, že kvůli mě bude Finka celej život trpět. Mám pocit, že těm úžasným radám prostě nikdy nejde dostát.

Wu, ad Tvoje anketa - po bohatých zkušenostech nejen s výchovou, ale i s jinými činnostmi jsem zjistila,že instinkt je dobrá věc, ale přečíst si knihu o tom, jak to dělají jinde a jiní je nesrovnatelně lepší. Poslední roky to dělám tak, že načtu literaturu a pak pustím z uzdy instinkty a nechám je vybrat si jednu z naznačených cestiček z knih, která mi nejlíp sedne.

hurri: no jo, ty abys nebyl v opozici [mrk]

Sedmi: no tak na tu se musím podívat, díky za tip (k výchově jich také pár máme, ale jejich užitečnost prověří až čas).

Tribun: z velké části nesouhlasím a našla by se spousta příkladů, kdy instinkty a intuice selhávají, protože mají do činění s něčím, co stvořil člověk a ne příroda. Jenže tím se pomalu dostáváme do oblasti soukromých zážitků a zkušeností, což je přesně to, co tady probírat nechci.

Proto bych to změnil spíše na takovou menší anketu pro ostatní čtenáře - na kterou stranu se přikláníte? Jsou knihy převážně k ničemu, protože intuice a instinkty napoví? Nebo spoláháte v první řadě na dostatek informací?

mám obě o těhotenství a porodu, co píšeš... ale jednoznačně nejlepší o výchově (teda podle mě :D) je Dítě a Já od Penelope Leachové. je to psané tak lidsky, že z toho nemám pak akorát depky, co všechno jsem zvorala a jaké to bude mít následky...

Až na tu pijavici se s Tribunem ztotožňuji. Pijavici, jsem nepřikládal, jen protože jsem zrovna žádnou neměl.

Obávám se, že puberta je horizont událostí, něco jako velký třesk říznutý potopou a velkou kulturní revolucí v jednom :-)

On asi také velký rozdíl, jestli má matka dost mléka (to bývá stále větší vzácnost), nebo se musí od mala přikrmovat a "práškovat".

Dítě je člověk (nevěřili byste, kolik lidí takové poznání překvapí až vyděsí, protože ho mají spíše za hračku, či věc) a jako takové je unikátní. Unikátní je tedy každé rodičovství a rady z knih, byť dobře míněné, nejsou univerzálně přenositelné. Jako inspirace snad posloužit mohou, ale hlavní je podle mne intuice a komunikace. I kojenec umí dát dost zřetelně najevo, zda je spokojený, či nespokojený. Ke knihám pro rodiče jsem velmi skeptický, už jenom proto, že řada z nich je zahraniční provenience, což znamená ze reflektují zcela jiné reálie, a jiném hodnotovém a sociálním modelu nemluvě.

Na sobě jsem třeba pozoroval zajímavý jev: cizích novorozenců jsem se bál, ne snad aby mi neublížili, ale abych je nerozbil. Vlastní dceru jsem bral pár hodin do náručí zcela samozřejmě, suverénně a bezpečně (alespoň myslím). Přeci jenom, jsem pořád v jádru zvířata a máme instinkty. Stačí se jich nebát, naslouchat jim a nenechat se zblbnout civilizací, což ovšem neznamená, že když má dítě horečku, tak s ním nejdu k doktorovi, ale přiložím pijavice.

kryska: no, mně by se byl býval také hodil. Ale co už teď s tím [úsměv].
(vlastně mě na diskuzních fórech ani nenapadlo hledat doporučení na vhodné knížky)

hurri: no, "když to vyleze", je to horší, to je fakt, ale ani to vylézání není žádná sranda, takže příprava se hodí (a teď nemyslím panáky [mrk]).

Im.Becy.L: no jo, to by byli ideální rádci, kdyby nějací byli [úsměv]. Vědecký přístup je lepší než žádný přístup [úsměv].

Kryska: taky můžu jednu přidat - když nechce spát, tak zabalit do dvou zavinovaček a pořádně přitisknout (jak to je s urputnou nespavostí víš sama)

Jago: už jsem se s takovým názorem setkal "Hlavně nic nečtěte, to není k ničemu, to se musí přirozeně". Ale mezi námi, je to nesmysl. Informace jsou nutné a pokud někomu připadá, že bez knih obešel, čerpal informace odjinud (známí, kamarádi, sourozenci, rodiče, prarodiče). Člověk se nerodí s instinktivní znalostí příkrmů, pomůce, postupů a dovedností.
Puberta? To je v tuhle chvíli za horizontem událostí [úsměv].

Tak já nevím, nepřeháníte to s tou honbou za informacemi? My jsme, pravda, také měli doma knihu Naše dítě (nebo jak se jmenovala), ale že bychom v ní pořád listovali, to ne. Doufám, že už jste také zjistili, kolik zbytečných, literaturou doporučených věcí jste pro své potomky koupili.
Babičky nám taky do toho moc nemluvily resp. jsme je v pravý čas ignorovali.
Ovšem počkejte, až budou vaši potomci v pubertě, to si teprve užijete! A knížky vám budou dost na nic. Probatum est (posmutnělý úsměv).

to Im.Becy.L : jj, Ty pravdu máš... Zatím největší cypoviny mi radili prarodiče nunátka: "Tak jí to pocukruj.. to si musíš s ní s tím jídlem sednout a hrát si s tím...to je tvoje vina, že nejí, protože máš negativní myšlenky..." :oD

(sry Wu za offtopic!)

Nejlepším rádcem v tomhle období jsou vaši kamarádi a kamarádky s potomkem tak o rok až dva starší. Postupně vás totiž začnou připravovat na ty horší věci. Navíc mě přišlo, že většina knih k tomu přistupuje až příliš vědecky.

Naopak nejhorším rádcem se nám zdáli rodiče a prarodiče. Ty totiž evidentně zažili zcela jiný přístup k věci a lecos si už pamatují hodně špatně :- ). Ale vyplatí se je vždy vyslechnout.

Mně se to zatím podařilo vyfiltrovat už v knihkupectví.
Ještě by to chtělo přehled literatury "co s tím, když to vyleze ven?", přece jen to v břiše tolik náročný na péči není.
Třeba jsem se nikde nedočetl v kolika letech se mají rodiče koukat s dětmi na filmy, kde se mají všichni strašně rádi a většinou to svatbou neskončí.

Tenhle článek má (pro mě)zpoždění asi tak dva roky ;o)) Ale musím se přidat, že na www.porodníci.cz jsem získala jedny z nejlepších rad.