Rozmarýna je rozmarýna. Lékařská (http://botanika.wendys.cz/kytky/K512.php).
#Napsat komentář
Komentáře (13)
rozmarýna je heřmánek, nebo mleč polní? dík
#Rozmarýna. Co si to takhle v některém z odkazovaných plných textů najít sama?
#Která bylina je v v Hamletovi dobrá na pamě´t
#Terka: Dík za připomenutí. Nějak mi to vypadlo z hlavy, ale tehdy jsem se po tom pídil též a ve svém "blbníčku" má poznamenáno: J.E.Millais namaloval Ofélii v letech 1851-52. Rimbaud napsal Ofélii v r. 1870 (dle Štýrského) na námět (neuvedeno jaký) profesora rétoriky G.Isambarda z gymnásia v Charleville (jeho učitele a obdivovatele). Do Londýna dorazil Rembaud v Verlainem 10.9.1872.
Logicky tedy možná obraz mohl vidět u Isambarda - je to ale spekulace. Nechme to tedy v oblasti zajímavých záhad.
#Logicky tedy možná obraz mohl vidět u Isambarda - je to ale spekulace. Nechme to tedy v oblasti zajímavých záhad.
Terka: Vidím, že se tady na blogu dříve nebo později vyřeší jakákoliv otázka. Teď to ještě nějak dáme vědět Dědovi nevědovi, aby věděl, že už se ví [úsměv]. Napíšu mu mail.
#Studovali jsme tu Rimbaudovu báseň (Ophélie) a zjišťovali jsme i tu závislost na tom Millaisovu obrazu...jsou si celou tou atmosférou i kompozicí opravdu hodně podobné, ale podle toho, co jsme zjistili, nebylo možné, aby ho Arthur viděl...(o to je to možná i zajímavější;-) )Jinak děkuju za ten překlad od Hrubína je pěkný i když originálu se asi nemůže nic vyrovnat.
#Malá lingvistka: narazil jsem v několika článcích na chválu Hilského překladů i komentáře, ale jaksi ještě ne na samotné překlady nebo komentář. Ale ono se to dřív nebo později namane samo :).
#HIlského výklad o genezi, historii atd. v novém vydání Hamleta (a vůbec všech Shakespearovek -podle vzoru Mayovek) je prostě skvělý... tak jako on sám :-)
#Děd nevěd: díky za báseň, neznal jsem. Jestli byl Rimbaud ovlivněný obrazem, to jsem nenašel, ale vypadl mi jiný zajímavý odkaz: zmínky o Ofélii v umění, literatuře, básních a dokonce v počítačových hrách (http://en.wikipedia.org/wiki/References_to_Ophelia).
jm: taky jsem žasl.
#jm: taky jsem žasl.
díky hlavně za ten odkaz na Reflex. Opravdu dobré.
#Sir John Everett Millais (1829 - 1896)
Jean-Nicolas-Arthur Rimbaud ( 1854 - 1891)
Musím si znovu přečíst Štyrského Život J.A.Rimbauda, zda tam není něco o vztahu básně a obrazu.
#Jean-Nicolas-Arthur Rimbaud ( 1854 - 1891)
Musím si znovu přečíst Štyrského Život J.A.Rimbauda, zda tam není něco o vztahu básně a obrazu.
Dívaje se na Milaisův obraz, musel jsem sáhnout po "Ofelii" A.Rimbauda v překladu F.Hrubína:
I
Na vlnách černých vod, kde mlčí hvězdy spící,
jak velkou lilii zříš Ofelii plou,
na dlouhých závojích se vznáší bledolící.
Ozvěnou halali zní v dáli lesní kout.
Už je to tisíc let, co smutnou Ofelii
unáší černý proud jak bílý fantóm vln;
už je to tisíc let, co sladkých melidií
jejího šílenství je noční vánek pln.
Vítr jí závoje, jež vody nadnášejí,
rozvíjí v korunu a ňadra líbá jí.
Na jejím rameni se vrby v pláči chvějí.
Nad její snivou líc se třtiny shýbají.
Zmačkané lekníny kol ní jsou plny vzdechů.
I hnízdo probudí a s větve na větev
jen křídel zachvění se ztrácí v něžném echu.
Ze zlatých souhvězdí se snáší temný zpěv.
II
Spanilá jako sníh, ó Ofelie bledá,
ano, tys umřela, proud, dítě, si tě vzal!
To že z hor norvéžských ten vítr napověda
o trpké svobodě tvé duši šeptával.
To že van neznámý, tvou kštici bičující,
nad myslí blouznivou měl divnou, zvláštní moc;
to že hlas Přírody směl srdci všechno říci,
když zanaříkal strom, když zavzdychala noc.
To že tak drtíval nesmírný chropot moří
tvou příliš lidskou hruď, žel, tolik křehkou věc;
že se ti najednou v dubnovém ránu koří
spanilý bledý princ, ubohý šílenec.
Bůh, Láska, Svoboda: Blouznilko, jaké snění!
Tak jako v ohni sníh v něm roztála si pak.
Tvém slovo rdousila tvá velkolepá zření.
- A strašné Věčnosti se poděsil tvůj zrak.
III
A básník říká dnes, když hvězdná zář se lije,
že jdeš si utrhnout květ, jenž se rozvíjí,
že viděl na vodě plout přízrak Ofelie
na dlouhých závojícj jak velkou lilii!
#I
Na vlnách černých vod, kde mlčí hvězdy spící,
jak velkou lilii zříš Ofelii plou,
na dlouhých závojích se vznáší bledolící.
Ozvěnou halali zní v dáli lesní kout.
Už je to tisíc let, co smutnou Ofelii
unáší černý proud jak bílý fantóm vln;
už je to tisíc let, co sladkých melidií
jejího šílenství je noční vánek pln.
Vítr jí závoje, jež vody nadnášejí,
rozvíjí v korunu a ňadra líbá jí.
Na jejím rameni se vrby v pláči chvějí.
Nad její snivou líc se třtiny shýbají.
Zmačkané lekníny kol ní jsou plny vzdechů.
I hnízdo probudí a s větve na větev
jen křídel zachvění se ztrácí v něžném echu.
Ze zlatých souhvězdí se snáší temný zpěv.
II
Spanilá jako sníh, ó Ofelie bledá,
ano, tys umřela, proud, dítě, si tě vzal!
To že z hor norvéžských ten vítr napověda
o trpké svobodě tvé duši šeptával.
To že van neznámý, tvou kštici bičující,
nad myslí blouznivou měl divnou, zvláštní moc;
to že hlas Přírody směl srdci všechno říci,
když zanaříkal strom, když zavzdychala noc.
To že tak drtíval nesmírný chropot moří
tvou příliš lidskou hruď, žel, tolik křehkou věc;
že se ti najednou v dubnovém ránu koří
spanilý bledý princ, ubohý šílenec.
Bůh, Láska, Svoboda: Blouznilko, jaké snění!
Tak jako v ohni sníh v něm roztála si pak.
Tvém slovo rdousila tvá velkolepá zření.
- A strašné Věčnosti se poděsil tvůj zrak.
III
A básník říká dnes, když hvězdná zář se lije,
že jdeš si utrhnout květ, jenž se rozvíjí,
že viděl na vodě plout přízrak Ofelie
na dlouhých závojícj jak velkou lilii!