Wuwejův zápisník

Byla jsem tři dny pryč, tak dopisuji až dnes.
Geone, za to bych se nikdy nenaštvala, protože úplně to všechno, co cítím o stromech bych nikdy nemohla ani napsat, ani slovy nijak vyjádřit.
Na stromech jsem si hrála celé dětství. Žili jsme na samotě, nejblíž bydleli kluci, takže jsme si hráli vysloveně po "klukovsku". ale do hnízd na stromech (na jejich stavbu jsme tam museli vynést různá prkénka atp.) jsme si tahali všichni různé panenky, přetože dole jsme si s nimi zásadně nehráli.Lezli jsme hodně vysoko, na borovice např. Dneska se divím, že jsem z žádného stromu nikdy nespadla.
V zemi bez stromů bych skutečně nedokázala žít, i kdyby to tam jinak bylo sebevýhodnější a sebekrásnější.

Na chatě, na sousedově pozemku byl vzrostlý jasan, v jehož koruně jsem trávil opravdu hodně času. Lana, houpačky, sedátka, šplhal jsem tam s knížkou, zkoušel jsem vylézt až na tenké větve ve vrcholu, rozhlížel se s dalekohledem... Mnohem později se soused rozhodl strom pokácet, protože prý mu bral vodu ze záhonů a stínil. Teď záhony ruší, ale strom už nevrátí. Mrzí mě to dodnes. No jo.
Vyškrábat se na strom - určitě bys to dokázala. Jen to zkusit :)

V každém ročním období mají stromy svoje, tak říkajíc kouzlo. Pamatuji si na jednu starou lípu u hospůdky ve vesničce, kde jsem vyrůstala. Před širokým kmenem byla dřevěná lavice, na které sedávali pantátové a rokovali o životě. Popotahovali z fajfky a ten dým šel nahoru do koruny, do míst, kde jsme měli svoji skrýš a potichu tak mohli hltat každé slovo dospělých. A nebo třešeň v sadu, odkud nás hnal hlídač.....a to stejné stará hruška :) Jenom by mě zajímalo, jestli bych se na nějaký strom dokázala vyškrábat i dnes :))

Ahh, tak to sdílím s tebou...Když jsem já byla v Irsku, bylo to přesně takové. Nádhernej smaragdovej ostrov, plnej útesů a divokýho moře, ale lesy nikde. Hrozně mě to tam chybělo. Že nemůžeš jít někam jen tak, volně, do přírody..aniž bys musel následovat turistické cestičky.
To byl tak nádhernej pocit přijet zpět a jet někam ven, do lesů..:-)

Krysko, vůbec jsem si neuvědomil, že ten zelený ostrov je vlastně převážně holý. Musí to být fakt divný :-/.
Máte u domu nějakou zahradu? Aspoň jeden vysadit ... :)

uáááááá nemluvte mi tu o stromech, v naší části irska skoro nejsou. A ty, co tu jsou patří do ostnatým drátem ohrazených soukromých pozemků.Mám takový deficit, že se mi o lesích, ve kterých můžu volně chodit, i zdá :o(((((

Pro člověka, který v hlubokých lesích vyrostl, je život v západní a střední částri irska poněkud tristní :o((((

Wu - jak Ti závidím!

:) Mluvit o něčem co se musí cítit, viď? Už mlčím :)

My máme kolem domu památné duby, chráněnou alej, 150-200 let, obvod kmenů 3 metry, to je teprve pohled...

... nemluvte mi o stromech ... takové mluvení mi kolikrát připadá jako "pornografie" :-) = ne abyste se naštvali ... :-) ...

... máme u nás, "náš" dům je částí velkého "vnitrobloku", jeden strom ... je doslova přízračný, pamatuji si ho samozřejmě od malička, protože v tomhle bytě žila má babička, a tedy i já ... roste v tom "vnitrobloku" a přerůstá střechy ... střechy pětipatrových "obrozeneckých" pavlačových domů ...

... "z venku" není vidět ... teprve, když vlezete "na dvůr", tak se Vám najednou "vyjeví" ... :-)

Cítím to úplně stejně. Kolikrát když jdu kolem parku, nebo i pod jediným stromem, zakloním hlavu a koukám do větví. O výpravách do lesa nemluvě.

Stromy jsu pro mě jedna z nejdůležitějších věcí v životě. Když sahnu na strom, na kůru, doslova cítím jeho energii.......... Nechtěla bych žít v krajině, kde nejsou stromy. Pro mě jsou stromy živé bytosti.Les se nedá vůbec ničím nahradit.