Wuwejův zápisník

:-D Ve městech se snáší špatně víc věcí, v přírodě fakt málo, ale ne vidí, spíš cítí.....

V lese jsem ta nepříjemná místa moc často neviděl, zato ve městech kolikrát. A to i nečekaná - vzpomínám si, že jsem jednu dobu fakt špatně snášel severovýchodní roh hypermarktu Carrefour v Ústí nad Labem [smích].

Ano, venku narazíme na zvláštní místa. Stačí zapojit intuici a řeknou nám mnohé. Před lety jsem objevila dům z balvanů. Normálně čtyři stěny, vchod a střecha z obrovského placatého kamene. Jasně, že pokrytá borůvčím, trávou, vřesem..........je to dílo přírody a parádní, moc ráda tam chodím. Pak znám zase místo, které na mě působí negativně, že jej, ač milovník lesů a celé přírody vždy rychle projdu. Strom vypadá jako Atlas, je suchý, ale vznáší se kolem něj opar. Věřím, mimo krásných přírodních útvarů i na "ducha místa".

No ty bláho, to je nádhera! Kam na to chodíš? :) skvělý, díky.
http://www.writedesignonline.com/history-culture/AndyGoldsworthy/overview.htm

Doporučuji k progúglování (durchgoogeln, to google through) :o)))
pána jménem Andy Goldsworthy.
nomen omen
Viděl jsem o něm kdysi dokument na ČT (číslo kanálu dodávat netřeba) Rivers & Tides (http://www.imdb.com/title/tt0307385/) a sledoval jsem jej se zatajeným dechem, tak hluboko zatajeným, jak se mi to stává jen když potkám Umění.

Taky se mi to moc líbí. Třeba když narazíš na vyskládanou malou mohylu, je to jako dopis od někoho známého. Příště ho asi taky vyskládám z kamínků.

Mám strašně moc ráda pozdravy v krajině. Loni jsem stavěli obrovský pentagram z kamínků na Závisti, letos je tam prý stále nerozbořený..jen trochu pokrytý pískem. Člověk má pak vždycky pocit a do úst se dere věta "to znám". :-)

Kolikrát ani nemusí mít fantazii, jen se umět dívat. Noření do země jsem myslel obrazně, jako cítit nohama ukotvenost a soulad se zemí (a Zemí).

bohužel s pribývajícím věkem se ze mně stává spíše klaustrofobik,takže jámy nechávám jámami a jeskyně mně děsí.
V přírodě je ovšem možné najít krásné věci,pokud má člověk tu správnou fantazii.

Znám to, také je občas najdu a také si vzpomenu na jejich stavění. Já jsem ale byl spíš na vzdušná sídla než na (pod)zemní, neustále jsem v korunách stromů vytvářel improvizované lavice a šplhal vzhůru. Dnes se spíš nořím do země (ostatně bude o tom jeden z příštích příspěvků :))

občas se mi v lese podaří najít "starý bunkr". (asi postavený dětmi) Vyhloubená jáma, přikrytá větvemi a listím. Stojím tam a vzpomínám, jak jsme kdysi měli svoje skrýše, svoje tajná místa, kde se tenkrát vedly debaty o všem možném ... i o obrazcích, znázorňujících jisté symboly. Tyto chvilky měly opravdu svoje kouzlo, okořeněné špetkou strašidelnosti.