Wuwejův zápisník

Oživujeme věci, to ano, ale nevím jestli bych to u sebe nazval animismem. Vidím to tak, že ten život jim dávám já. Vzpomínky, zvyk, význam, to vše tvoří jejich duši - která ale existuje pouze spolu se mnou.

Andersen, na něj se také chystám. Jako dítě mě ty "pohádky" také děsily (koho vlastně ne?), chci se na ně znovu podívat a zkusit posoudit, jak moc to pohádky nejsou. A pak si přečtu studii Slavíci, mořské panny a bolavé zuby.
Tuhle co odkazujete neznám, takže ji teprve čtu...

Narovnaný cyklický čas jako břemeno, to je dobrý podnět. Zejména když taky chybí celkové směřování (ke spasení).

Diky za rozsahlou odpoved, Mistre Wu!
Neboli: Mate to pod kontrolou! :o)
Zrejme jsme oba tak trochu animiste a ozivujeme veci, ktere -mozna- maji dusi.
Ja veci beru jako pruvodce zivotem a vzpominam na ne v dobrem.
Nad takovymi uvahami se mi casto vybavi Andersenova pohadka Pritel na cestach. Asi jedina od nej, ktera mne jako maleho nestrasila (ackoliv formalne je jedna z nejstrasidelnejsich).
„Vidíš, toť právě dobře!“ pravil neznámý, „půjdu též do světa, a chceš-li půjdeme spolu, ujde nám aspoň dříve čas a budeme se dobře baviti.“
https://cs.wikisource.org/wiki/P%C5%99%C3%ADtel_na_cest%C3%A1ch
To je vysada knih: nejen ze nas provazi zivotem, ale navic k nam promlouvaji.
*
Znovuzrozovani neni totalni askeze, naopak vegetativni (vecne se obrozujici) bozstva stala u zrodu lidske spirituality. Jednou se hmotneho sveta vzdate tak jako tak. V zivote existuji urcite etapy, po nichz stoji zato zacit znova, nebot co osud prinesl, bylo vyreseno. Podle meho to ti indiani delali z techto duvodu.
Je mozne, ze modernita, ktera narovnala stredoveky cyklicky cas, nalozila lidem na hrb prilis velke bremeno- utahnout onech 75- 80 let v jednom kuse se ukazuje jako nezvladatelne.

saxi, Vy mi dáváte zabrat :). Od rána o tom přemýšlím.
Ano, 15 let je dlouhá doba, takže jeden by čekal, že skříně jsou plné volného prostoru, bez zbytečností, a každá potřebná věc má své místo.

Samozřejmě to tak není. Skříně se zase pozvolna zaplňují, buď novými věcmi, nebo věcmi zásobnímí, jak mi velí druhá část duše, ta prepperská. Soustavně ve mně bojuje prepper s minimalistou :) (Ale úplně bez výsledku to taky není, viz níže.)

Kromě toho v nevyhazování a využití jsem vyrostl a je to pro mě zvnitřněné, i bez Vámi zmíněného sebepoškozování. Ale u něj pozor, to jsou věci, ke kterým je citový vztah, a ty patří do nostalgické krabice, ty se nevyhazují :).

Mezivložka se znovuzrozením je zajímavá. Ovšem to je jen drsnější forma sebepoškozování. Totální askeze. Vzdání se hmotného světa kvůli - čemu? Jinému světu? Proč to dělali ti indiáni?

Váš seniorský dům pro funkční předměty se mi líbí. Jen se bojím, že bych jen přemístil nadbytečné z jednoho místa na jiné.

Zpět k původní otázce. Věci se vracejí, temné kouty ožívají, skříně zaplňují. A nejen mou slabostí, domácnost neobývám sám :).
Ale nedá se zase říct, že jsem podlehl. Změna je psychologická i v návycích. Čistky opakuji, a některá místa, nad kterými mám vládu, udržuji ve stavu, že v nich jsou jen věci potřebné (a pár nostalgických).
Pracovní stůl, většina šuplíků v psacím stole, má část koupelnových skříněk.
Plocha na PC! :)
Botník, ten je typický, bot mám jen potřebné minimum (plus rezervní kusy), opotřebené vyhodím a nahradím.
A taky jsem před pár lety překonal mentální bariéru a třídím i knihy. Dělával jsem bazar, ale před rokem jsem ho zrušil úplně. Co je použitelné odnesu na nádraží do knihobudky, co není, jde do sběru.

Mentální změna je to nejdůležitější.
Zbytek je dlouhá cesta...

Pres vas odkaz pod Boletusem jsem se propracoval az se, Mistre Wu a mam na vas dotaz:
"V roce 2005 jste zbavi skrine zbytecnosti, jak ty skrine vypadaji dnes?"
15 let je docela jiste reprezentativni doba na nejakou slusnou bilanci, nerkuli shrnuti a zaver.
Ony hmotne predmety jsou zvlastni tema. Nejenze jste to, co jite, ale i to, co mate doma- (osobni) predmety jsou vasimi zivotnimi souputniky, se kterymi travite vice casu, nezli s manzelkou.

Prva mezivlozka: Vesnicko- valecna tradice "nic nevyhodit" ma v polofeudalnim Ceskoslovensku tuhy korinek...a zadny div, doba valecna zacala v roce 1914 a skoncila v srpnu 1968 -> dite rodice, narozeneho do roku 1968 jeste vyrustalo v paradigmatu "nic nevyhodit" (rodic narozen v roce 1968 sice uz vesnicky-valecne setreni nezazil, ovsem v prve generaci "zdedil" od svych rodicu "v plne nalozi" a tedy ho beru jako jeste plnohodnotneho setrilka).
Znam to od sebe z rodiny: do roku tak 1975 (cirka) neslo do popelnice nic, co by bylo jeste pouzitelne, anebo slo o artefakt ze solidniho materialu.

To je prve vychodisko do uvahy: nevyhazovat bud momentalne nevyuzitelne, anebo opotrebovane, ale stale funkcni predmety, je naprosto prirozena vec.
Druhym vychodiskem je to, co pisi v prvem odstavci: predmety nas obklopujici formuji nas charakter a proto vyhodit stale funkcni, ale nepotrebne, se rovna sebeposkozovani (vyhazujeme casti sebe sama).
Podtrhuji jen, ze mluvim o vyhozeni do odpadu a nikoliv predani treti osobe, tam se naopak "zmnozujeme".

Druha mezivlozka:
Vyhozeni veci, aka sebeposkozeni, lze uchopit mysticky a to na podklade znovu-zrozovani.
Pak ale musime vyhodit vsechno, cimz "umirame" a druhy den po smrti se opet rodime s novym ranem.
A opravdu- tuto techniku praktikoval jisty indiansky kmen (myslim jih severni Ameriky, ale nejsem si jist)...jednou za cas (pry tak 3-5 let) zlikvidovali vsichni clenove kmene vse, co vlastnili, krome zivych tvoru a zbrani. Stany, nadoby, pokryvky, nastroje... proste vsechno. A druhy den zacali nanovo.

Zaver:
Nekdy v minulych prispevcich jsem psal o tom, ze mam pro knihy policku- domov duchodcu, ve ktere knihy dozivaji svuj podzim zivota :o) a pak se rozhodne (ano opravdu ONO se rozhodne, naprosto spontanne), zda-li zemrou (odejdou do stareho papiru), anebo se znovuzrodi u jineho cloveka (dar).
A ted si predstavte, ze ja mam takovy seniorsky dum nejen pro knihy, ale pro vsechny predmety, jez jsou schopny funkce, ale pravdepodobne u mne nenalezou uziti. Je to stara skrin bez dveri (aby mohly dychat a pokukovat, co se deje) a jedna policka je specialni oddeleni pro knihy. Zbyle 4 slouzi ostatnim predmetum.

Je tu tedy ta jednoducha otazka: Po vasi stranicke cistce v roce 2005, jak to vypada dnes? Udrzel jste to, podlehnul, anebo tak napul?
Mate procisteno, anebo temne kouty zasuvek opet ozivaji zapomenutym zivotem? Anebo tak- ani onak?

A jsem si vedom, ze problem nahlizime staticky a nebereme v uvahu aspekt prubezneho do/na/kupovani...to je ale, dle meho, uz zcela jina problematika.

Happy: nejsou jenom v Praze? Ale je fakt, že bych se mohl zkusit znovu porozhlédnout po místních možnostech.

Věci - jako oblečení - šoupni do kontejneru POTEX (na charitu) - pro příště ;-) ono se zas něco vyvrbí, tak ať to udělá službu.

To je zajímavé, já zjistil, že mi to třídění dělá dobře. Opravdu odlehčuje [úsměv].

Tak z třídění mám depku vždycky. Musí to na člověka přijít v plné síle těla i ducha:-D, aby se do toho pustil.
A k tomu si sním, že jednou budu mít sroubek, pryčnu, oheň............a žádný krámy. :-)

Jestli by to nechtělo spíš partu dobrovolníků, aby s tím pomohli :)

Wu, tak vidíš... Četla jsem tenhle článek skoro před rokem a teď mám repete. Já si říkala, že to feng šuej má magické účinky a přitáhlo mě ještě jednou, ale přes Kojota a jeho úklid :)

Kdybys věděl, jak já teď na životní popud budu třídit a vyhazovat, nevím, jestli bys mě politoval nebo pochválil. Možná bys i hodil do žebrací misky pár pytlů na bordel. Z milosti...:)

Lucy, to přijde, jak člověk jednou okusí radost z vyhazování ... :) už jsem se i k té knihovně propracoval.

Jo Wu, tak takhle daleko jsem se teda ještě nedostala. Skříň, šatník a psací stůl je ještě pole neorané. Věci z povrchu jsem uklidila dovnitř, aby nepřekážely a pravda, některé jsem vyhodila i s nábytkem :-)

Takže tohle mě ještě čeká. A asi ještě protřídím i tu knihovnu. Například leporela si myslím mohou jít do sklepa :-)

Zastavení před knihovnou chválím. Knihy se nevyhaují, předávají se dalším generacím! Shodou okolností jsem nedávno psala podobný komentář na jiném blogu: Vyhazování knih je hřích (i u nevěřících).

No jo. Od toho je tam ta nostalgická hromada...

S vyhazováním dopisů bych byl opatrný. Jednou by ti mohly tam někde vzadu v hlavě chybět...