Tom Robbins: Parfém bláznivého tance

Samozřejmě, že se směju i tobě, při šedivém vlasu! Jestli se někdo tváří, že se směje jen tomu, co ten druhej napsal, ale ne jemu samotnýmu (to je vůbec dneska takovej módní přístup), tak je to kecal. Ano, tvůj přístup je diletantský (s určitou pravděpodobností samozřejmě...) a smál jsem se tobě. Mám to napsat ještě víc po lopatě?

Jako jo, je to o pravděpodobnostech. A co jako? Znova opakuju, úplně to samé platí kdybych ti to říkal face-to-face. Taky to je jen o nějaké pravděpodobnosti a nemůžeš si být jistý, co jsem tím myslel. A co jako? Dokonalý není ani jedno (nutno dodat, že naštěstí... dokážeš si představit, jak by svět vypadal, kdyby lidi dokázali stoprocentně číst druhý lidi? hrůza...).

Tamto už nebylo na vyčtení, to už byl jen můj povzdech - kterej, pravda, pro tebe k ničemu nebyl. Nicméně s tebou se v tomhle rozpoložení fakt nijak mluvit nedá a pokud se tváříš, že všechno píšeš jen tak pro pobavení a celej tenhle blog je o "filozofickým žvanění", tak to fakt asi dál nemá cenu.
~

Liška Ryška: výborný, určitě se Ti bude líbit

Mordemy: a to je ono - vyčteš jen tón, který jsem napsal, a to jenom s jistou pravděpodobností. Kdybych nesnášel tebe, neodepíšu vůbec. Nesnáším rádoby vědoucí poučování a tajemné komentáře.
Horuješ pro komunikaci a pak napíšeš "haha" a "plácám se do čela" - wtf? Z "haha" by to, že se směješ recenzi a nadšení, a z "plácám se do čela" by ten zbytek nevyčetl ani jasnovidec. Příště se chyť za nos, než něco o komunikaci napíšeš.

O tom zbytku komentáře by se dalo mluvit, nicméně jestliže se směješ mé recenzi (a tedy přeneseně mně), mému nadšení (mně) a můj přístup považuješ za diletantský, nemáme se o čem bavit.

~

Wu: No to právě vidím, že mě teď nesnášíš, už ten tvůj tón (kterej se údajně nedá z internetovýho "žvanění" vyčíst).

A smál jsem se tej recenzi jako takovej a tvýmu "nadšení" z Robbinse. A plácám se do čela kvůli tvýmu diletantskýmu přístupu, kdy si přečteš super knížku, napíšeš na ní recenzi, pokecáš s komentátorama na blogu a tím to pro tebe končí. Pak vezmeš další knížku, přečteš jí, vypíšeš z ní věci, který se ti líbily a tak pořád dokola. Když se ti nějaký knížky líbí, rovnou si od toho autora objednáš všechno, co napsal, aby si měl co číst, čím se pobavit a co napsat na blog. Šílený.

Robbinsův přístup k životu = žít jako postavy jeho příběhů. Tečka.
~

To je sexy, to je dobrý! Takovou knihu bych si přečetla, budu si ji muset sehnat.
~

Henry Psanec: já na něj fakt nikdy nenarazil, ani v doslovech.

Mordemy: ech, jestli něco nesnáším, tak jsou to samozvaní zenoví mistři - buď se vyjádři, nebo nekomentuj vůbec.
~

Wu: Tak teď už jen třikrát "haha" (a *plác do čela* k tomu).

Zase se tu na nějaký čas odmlčím, hádám se teď jinde. See ya
~

Tohle byl i můj první Robbins. Velice zajímavý. Ještě před převratem se u nás nejčastěji (třeba v doslovech k podobným knihám) psalo o knížce "Další dálniční atrakce". Tak jsem zvědav, jak se Ti budou líbit další knížky.
~

Tribun: možná že by sis početl, je to opravdu poutavé.
Jo, vůně, podceňované - a přitom dokáží člověka okamžitě katapultovat do nějaké konkrétní vzpomínky, připomenout situaci, kdy onu vůni cítil, s ohromnou silou.

sedmi: neměl jsem o něm ani páru, dokud tuhle Mordemy nezačal pět ódy v komentářích

Mordemy: Haha?

Mordemy podruhé: ok, díky, budu jimi pokračovat.

Mordemy potřetí: a co že je ten Robbinsův přístup k životu, který máme aplikovat?
~

Jo a neodpoustím si poznámku, že teď už "stačí" ten Robbinsův přístup k životu aplikovat na život vlastní.

Btw. Robbins fetuje LSD a houby.
~

Jako další bych doporučil Hubené nohy a všechno ostatní.
~

Haha.
~

Tak v tomhle bych si asi nepočetl. Ale s těmi vůněmi a pachy je to celkem zajímavé, jak podceňovaný a okrajový smysl čich je, alespoň v kultuře. Minimálně ve srovnání se zrakem. I ta literatura je svým způsobem zraková. Vlastně poprvé, kdy jsem se setkal s tím, že by pachy byly významnou součástí konstrukce příběhu, bylo u Holdstocka. Díky němu jsem pochopil, jak moc je čich nedoceněný, nejenom v literatuře, ale i v životě.
~