Mění nás naše jméno?

Další zajímavý odkaz k tématu: http://ceskapozice.lidovky.cz/abeceda-je-veda-aneb-co-je-mi-do-jmena-d6c-/tema.aspx?c=A150108_234138_pozice-tema_kasa&utm_content=buffer8f180
~

Jojo, ideál, to je cukr i bič v jednom.
~

Lucienne: to je jasné, Ty jsi byla tak výrazný příklad, že se to nedalo zapomenout :).
Děkuju za doplnění pohledu s odstupem let, je to opravdu moc zajímavé!
Ideální jméno nutící k dokonalosti.
~

Jago: po pravdě, čekal jsem, že mě za něj pleskneš :-)
~

Přečetl jsem si odkazovaný článek v dodatku a usoudil jsem, že je hodný Plesku nebo nějakého aprílového vydání. Není vůbec uvedeno, zda a jak brali v úvahu četnost těch kterých jmen v populaci. A co když si přijde půjčit Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas zu Sch.? ;-)
~

Tak jsem se chtěla přidat a koukám, že už tu jsem i s klíčovým článkem. Nemyslela jsem, že si to budeš, Wu, pamatovat :) Díky:)

Na přejmenování jsem dychtivě několik let čekala, pak přišla krize, tak po dvou třech letech, kdy si člověk uvědomí, že jakýkoli kopanec udělá, všude si ho nejenom budou pamatovat, ale mohou si dohledat miliony v blogu zmíněných drobností. Všude bude napsána každá pokuta, každý přestupek, v životopisu každá práce, no prostě hrozný. Jmenovat se Anežka nebo Klára, je to putna. Ale jako Lucienne? Očekávám, že nikdy nesmím udělat chybu, nikde se blbě zapsat. No a pochopitelně - blbostí, který si všichni pamatují, jsem udělala mraky a hrozně těžko se s tím srovnávám. Někdy jsem si přála změnit si své jméno zpět, protože tíha viny byla příliš velká.

V téhle době už je to trochu zevšednělé, ale jenom kapku. Pořád mám zvýšené pocity viny, když udělám něco špatně, kvůli jménu.

Ale když si uvědomím to vnitřní utrpení před přejmenováním a po přejmenování, ta touha po lucienní dokonalosti je mnohem menší utrpení, i když vcelku trvalé. Tolik ohledně touhy po ideálním jménu.

No a Poláková - to jsem hrdá Poláková :)
~

Mordemy: těžko říct, jsou to všechno jen zajímavé odhady a hypotézy. Záleží taky na tom, jestli sis ji vybral sám, nebo dostal, ale ano, myslím že mechanismy působení (ztotožnění se, prostředí apod.) budou stejné.

Jago: hehe, jasně. Vybereš si ho jako partnera do diskuze, když ho ani nebudeš umět oslovit? :-D
~

Mění nás naše přezdívka? (Wuwej, Tribun, Liška, Mordemy...)
~

Nikdy nevíš, jak moc to "náhodné vybrání" bylo opravdu náhodné a jestli zcela nepodstatná postava s Těbou nějak nerezonuje. A zvyk samozřejmě udělá svoje (ale pořád tam pak zůstane ztotožnění se a vliv toho, jak slovo zní).
~

Liška: to je ovšem kouzelný, ten kluk ukázkově vyhovoval tomu, že "Bob vypadá jako Bob", korelaci mezi jménem a tváří. Akorát že u něj nebyla jaksi naplněná rodiči :)

rasken: myslím, že i v patnácti. A když z toho člověk vyroste, přestane odpovídat, obvykle přezdívku odvrhne. Jiná věc je nick, který si člověk volí sám na internetu. Jasně, je to všechno složité, ale základní principy - ztotožnění atd. předpokládám stejné i pro přezdívky.
~

"jen dva" Raskeny jsi potkal? To je vás tolik? Tamten byl docela fešák. Teď by mu bylo něco přes čtyřicet.
~

Wu: V patnácti? To spíš podle toho, čím bys chtěl být. Ale možná spíš než přezdívka, která nic nevyjadřuje (viz zrovna Rasken), působí na člověka prostředí, ve kterým ji dostal. Řekl bych, že je rozdíl v přezdívce od motorkářů nebo trampů. Minimálně v očekávání těch, co jí vymysleli a tím tak nějak toho pojmenovaného přijali mezi sebe...
No, tedy možná...

Liška: šermíř jsem nikdy moc nebyl, spíš jsem tak pomáhal s organizací akcí (Zbořený Kostelec). Ale o jiném Raskenovi mezi šermíři jsem neslyšel. Vlastně jsem potkal jen dva - zedník a herec...
~

Jo mimochodem - kdysi jsem se, v dětství, setkala s jedním Raskenem. Byl to šermíř.
~

Mám podobnou příhodu jako Lenka s Renatou:

S naším oddílem (kde jsem bývala vedoucí) začal jezdit kluk Tom, který mi od začátku připadal jako Kuba, vůbec ne jako Tom. Byl to prostě typickej Kuba. Ještě ke všemu tvořil dvojici se svým bratrancem Ondrou - a já od miminka měla dva stejně staré kamarády, dvojici Kubu a Ondru, takže jakmile je někde Ondra, hledám Kubu a naopak...

Musela jsem se pořád hlídat, abych Toma neoslovila Kubo, protože v duchu jsem ho tak jmenovala. A jednou na puťáku stál vedle stanu toho Toma jiný kluk a volal: "Kubo, Kubo!"
A Tom nevylejzal, protože na to jméno neslyšel. Bylo to úplně fantastický - nejen pro mě, ale pro jiného člověka nebyl Tom vůbec Tom, ale Kuba! Tak jsme mu to vysvětlili a od té doby se mu říkalo (on s tím souhlasil) "Tom Kuba."
~

Rasken: to ne, u přidělených přezdívek je to naopak - dosstáváš ji podle toho, jaký jsi.
~

Hmm, a co přezdívka? Celoživotní. Že bych třeba byl dneska někdo úplně jiný, dostat na prvním vandru jméno třeba Akéla nebo Buchta...
~

fialka: aha, já uvažoval o něčem jako o šamanském jméně, získaném během sebezasvěcení apod.
~

jm: ona ta jména nemusí být ani nějak zvlášť neobvyklá, stačí sledovat, jestli mají nositelé něco společného. Uvedl bych příklad, ale příslušný nositel by si to tu mohl přečíst, a to by nebylo úplně taktické :).
Studie, zkoumající životní styl ve spojitosti s volbou jmen dětí, by mě taky moc zajímala.

Sedmi: odmitla ses nechat jménem změnit! Gratuluju :)

Lenka: no jo, to vybírání si rodičů dítětem, na to jsem párkrát narazil a moc se mi to líbilo, akorát že jak postupem času skeptičtím, už to vidím jen jako další nezjistitelnou a neověřitelnou hypotézu.
Příklad s Renatou je ovšem úžasný!

fialka: tajné jméno nemám. Jak jsi k němu přišla? Spontánně, nebo jsi ho aktivně hledala pod vlivem nějaké tradice?
~

Wu: Korelaci podoby a jména sice hledat mohou, ale pravděpodobně nenajdou. Podobu máme mnohem více geneticky - po rodičích, kdežto vnitřní energie a nastavení máme více po sobě (tedy pokud tu někdo věří na reinkarnaci), i když rodiče s námi také korespondují, proto jsme si je "vybrali" (přesněji jejich energetická konstelace se nám hodila z nějakého důvodu k naší potřebě se něco prožít). Ale to může být pro mnohé jen pohádka, neumím to samozřejmě dokázat, jen občas vypluje takový zajímavý případ....
Ano, to, že se Lucienne měla dříve jmenovat Lucie, ale rodiče si střihli a maminka prohrála, je jen ukázkou, jak někdy utloukáme vnějšími věcmi ten tichý rozhovor, empatii mezi matkou a dítětem. Ono ví, jak se má jmenovat a matka by měla naslouchat.
Jednou jsem na nějakém školení říkala neustále jedné asi osmnáctileté dívce Renato, ačkoli se jmenovala Monika. Když už jsem to řekla asi po šestnácté a všichni už si ťukali na čelo včetně mě, zoufale jsem se zeptala řečnickou otázkou: Proboha, proč vám stále říkám Renato?!? A dívka řekla: No, já jsem se měla původně jmenovat Renata, ale nakonec mi dali jméno tohle.
Moje souznění se jménem je například i důvodem, proč nemohu psát pod nějakou přezdívkou. Já jsem prostě Lenka a těžko najdu označení jiné, se kterým bych souzněla, byť fantazií oplývám značnou.

~

Tu úvodní hypothesu ani nemůžu otestovat, protože vlastně nemám kamarády s neobvyklými jmeny.

O statistiku jmen se zajímám (je to mimochodem s odstupem nejčtenější tema z vyhledávačů), ale jasnou teorii jsem si nevytvořil.

Přikláním se tez k variantě 1. Vychází z toho, co jsem četl ve freakonomics, že jméno je mj. statusový symbol. Nejspíš v rodině, která dospěje ke stejnému vhodnému symbolu pro své dítko, toho bude společného více (treba vychova, vzory a tak) s rodinami, které dospějou k témuž. Je zvláštní pokořující pocit hledat neobvyklejší jméno pro ditko a pak zjistit, že to samé napadlo soucasně desítky lidí, a to se tak nejmenuje zádný sportovec ani postava z telenovely. Tenhle mechanismus by me bavilo pochopit, jak se celkový životní styl projevi přesně do konkrétního jména.

Hezkou teorii ma naše kamarádka psycholožka. Ona říká, že děti si o to jméno možna samy řeknou.
~

Jago: Mstík? To je jako mník :) Odkazovaný článek si přečtu, díky.

Lenka: je to hezká myšlenka, že by dítě ještě před narozením ovlivnilo rodiče, škoda, že se to nedá ověřit. (Ale ladilo by to s odkazovaným výzkumem na korelaci jména a podoby.)
Vzpomněl jsem si na pěkný příklad dosažení souladu s osobností: http://lucienne.bloguje.cz/590082-lucienne.php

~

Tribun: já nevím. Zvukovou podobu bych taky nepodceňoval, nezdá se to, ale člověk reaguje na leccos, aniž by si to uvědomoval.

fialka: měli jste Rafaela ve třídě? Měl své jméno jako psychologický trénink :)

Jago: ovšem zdaleka nejhůř dopadl Arnold J. Rimmer ;) (Koukal jsem, kolik jich je v ČR. Kupodivu jeden ano, František J.)

fialka: díky za Bivoje, já to ani nezkoušel hledat. Co se týče korelace jména a podoby, myslím že to bude fungovat i pro asiaty. Ale rozpoznávat to musí někdo, kdo se v řeči a tvářích orientuje, když nám připadají všichni stejní, tak to jména nezmění.
~

No, myslím, že mnoho dětí už v prenatálu ovlivňuje své rodiče v tom, jak se mají jmenovat. Když je to dítě vnitřně silné a rodiče (nebo i sourozenec) vnímaví, tak to sedne. Jsou případy, že matka po porodu náhle změní pečlivě vybrané jméno. Já se měla například jmenovat Monika (fujtajbl, ke mně vůbec nesedí), naštěstí můj bratr tvrdil zklamaně, že foukací hamoniku už má, že další nechce. Znám i jiné případy.

Mám ráda zvuk souhlásek LNK a velmi náhodně (?) jsem si vzala muže příjmení, kde je také LNK. Takže když se představuji, zní to jako cililink. Je to veselé jako já a mám to jméno ráda i po rozvodu. Zatímco své rodné příjmení jsem nesnášela. Ve jméně je myslím mnohem víc, než běžně předpokládáme. Nějaký kód, který by měl souhlasit s energií osobnosti, jež je nosí.
~

Podle mne je pravdě nejblíže hypotéza 1/.
~

bb: viď, taky jsem nečekal, že je vás tolik :)

Liška: to je fakt, ta inspirace životem předlohy jména. Aniž jsem o tom přemýšlel, zahrnul jsem ji pod význam jména, ale je to něco jiného.
POjmenování syna po otci není tak strašné (jsem ten případ), že bych měl být jako on jsem nikdy nepociťoval. Ale fakt jsem nesnášel zvedání telefonu :).
~

Tohle téma jmen mám ráda.

Ještě k tomu kromě zvuku, (ne)obvyklosti a významu jména přistupuje, po kom to jméno je - po kterém svatém a co on v životě dělal nebo po které románové postavě a nebo po kterém dědečkovi a jaký ten byl.
Případně z kterého jazyka jméno pochází.

Podobně jako bb jsem taky neznala nositelku stejného jména, potkala jsem jednu v až v šestnácti a jednu v devatenácti. Takže se mi dvakrát stal šok, když jsem byla v obchodě a najednou tam někdo na mě naléhavě volal. Otáčela jsem se a hledala, protože jsem byla zvyklá, že je to na mně, že volají jistě mě. Ale volali prodavačku k telefonu :)
Neumím si představit, jaké to je, jmenovat se Katka nebo Lenka a mluvit každý den s někým, kdo se taky tak jmenuje. Asi to pro ně není takový znak jejich identity, jako je to u mne.
A mužských jmen se používá o hodně míň než ženských, takže skoro každý muž zná své jmenovce. A navíc ty rodinné tradice pojmenovávat syna po otci, to bych teda nesnesla; jako bych své dítě brzdila v tom, aby bylo samo sebou, jako bych mu nutila "buď jako otec." To se mi protiví.


~

Henry Psanec: jsem rád, že článek potěšil.
Rafael Kubelík je zvláštní - na první poslech bych ho označil jako nepříliš vhodné, ale už po několikátém poslechu jako by vznešenost převládla.
Ohledně Tvého jména (a příjmení) - nedivím se, protože kombinace počeštěného začátku s nepočeštěným koncem je nezvyklá.

bb: Cézar Bouchačka? To snad ani není možné, to není nekritický úlet, na to slova nestačí. Takhle se dítěti pomstít :-/
K Zachariáši - takto fundamentalistické křesťanství je už samo o sobě potrhlost ;) (nadsázka, ale se zrnkem pravdy)
Tvá zkušenost mi legračně ani pyšně nezní, je to naprosto pochopitelné, že s takovým jménem jsi musela být jediná a muselo být překvapení objevit jiné nositelky. Mimochodem dívala ses, kolik vás je celkem?
"Jména" jsem nikdy neslyšel; výborná slova, díky.
~

hmmm, zajímavá úvaha! V průběhu čtení mě pár věcí napadlo, ale zas jsem je cestou stihla poztrácet než jsem dočetla, a teď asi doopravdy nemám ani čas ani energii se soustředit... tak utrousím jen pár svých oblíbených "mimochodem" 0:-)

1/ nejprve jedna smutno-úsměvná vzpomínka .... občas rodiče dokážou svými nekritickými úlety děcku slušně zavařit. Dodnes si pamatuju, jak jsem jako malá ležela kdesi v nemocnici, jako spolupacienta jsme tam měli velmi obézního a velmi rozmazleného chlapečka. Ufff, chuděra - nosil pyšně jméno Cézar Bouchačka ..... Dost čílená kombinace jméno+příjmení, a ve spojitosti s jeho fyziognomií a chováním to fakt mělo grády.

2/ zmiňoval jsi 2 Zachariáše a domnělou potrhlost rodičů. No, nevím, tohle není o potrhlosti. Obzvláště v křesťanských rodinách bývá často zvykem dávat dětem biblická jména. Namátkou pár co mě napadá: Noemi, Joel, Abigail,.. V jejich společenství se nad tím nikdo nepozastavuje, a okolní svět si zpravidla tak jako tak zvykne..

3/ a teď už trochu osobních zkušeností :-) Sama jsem hrdou nositelkou ne zcela běžného a obvyklého jména. Maminka ho vyčetla kdysi kdesi v nějakém románu /ehmm, podotýkám, že to nebyl žádný sladkobolný ženský román :-)))) /. Celé dětství jsem byla tím jménem tak trochu výlučná, neobvyklá. Od ostatních jmen se vždycky našlo pár dalších.. ale já byla jediná, jedinečná. Když se řeklo moje křestní jméno, vždycky jsem to byla JÁ .. nikdo nemusel příjmením upřesňovat "která že vona to je" ... Haha, když to tu tak teď píšu, zní to všechno hrozně legračně a pyšně, ale ber to tak, že se pokouším zachytit pocity, jak jsem se svým jménem vyrůstala, a ne jak to vnímám zpětně ;) Nicméně, když se před určitým časem tohle jméno začalo najednou objevovat, a já sama se nejprve dočetla o nějaké nositelce téhož jména, či posléze jsem dokonce dvě - mnohem, mnohem mladší než jsem já- potkala, byl to pro mě hrozně zvláštní a trochu matoucí pocit.... Tohle jméno jsem pžeci vždycky byla JÁ, mně patřilo, když bylo někde napsáno, byla řeč o mně ... A najednou slyším, vidím napsané svoje jméno... a ejhle, ono se to týká někoho úúúplně jiného ..... Jasně, majitelům houfně obsazovaných jmen teď budu připadat jako pošuk :-) .. ale ber to tak, že většina dětí se už od malička učí vnímat to tak jakože: "já jsem Pepíček, a támhle zarohem u parku bydlí jinej kluk a to je taky Pepíček".. zatímco tohle já nikdy nepoznala.
Jednou se mě jeden známej ptal, jestli jsem to jako malá nenesla těžce, když jsem měla ne úplně běžné jméno, jestli jsem z toho neměla mindrák. Hrozně mě ta otázka překvapila. Asi jsem nesla těžce kde co :-)) , ale co se jména týče, vždycky jsem ho měla ráda, a těšilo mě téměř ve všech podobách i zdrobnělinách.

Tož tak, to byla moje malá troška do mlýna :-))

PS: Když už jsme u toho tématu... tak trochu z jiné mísy.... jsi mě rozvzpomněl na jeden cajdáček, kterej jsem vždycky měla děsně ráda ;) http://www.youtube.com/watch?v=-ChSY1JA80Q

http://www.youtube.com/watch?v=-ChSY1JA80Q
~

Přesně o tomto jsem nedávno přemýšlel - velké díky za zajímavý článek!

Příklad skvěle znícího a zvoleného jména je podle mne Rafael Kubelík. A jak říkal Pavel Eisner, Otokar Březina asi pod svým pravým jménem opravdu to co psal publikovat nemohl; mimochodem, mne se při první knize ptalo mnoho lidí, zda je to pseudonym.
~