Wuwejův zápisník

Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále

14.08.2006 20:29, Wu | knihy | komentáře -

Obsluhoval jsem anglického králeDávejte dobrý pozor, co vám teďka řeknu. Každá kapitola Hrabalova románu začíná stejnou větou a každá kapitola stejnou větou končí, je to takový pěkný rámec, a přestože vím, že tentýž nápad nutně musel mít snad každý kdo o knize píše, je to tak zjevné a tak se to nabízí, přesto bude i ta moje recenze začínat a končit stejnou větou, to aby se kruh uzavřel, ona by to byla hanba nezkusit a nepřiblížit se tak spisovateli, nepokusit se, byť neuměle, ve vás navodit dojem, jaký vyvolává jeho styl....

A s tím stylem, to vůbec není jednoduché, já jsem se prvně pokusil přečíst si některou z jeho knih někdy ve čtrnácti letech, protože se mi líbily Postřižiny a protože mi rodiče, kteří Hrabala mají rádi, řekli, že je to natočené podle jeho knih, a tak jsem vzal Městečko u vody, vzpomínkovou trilogii, a zanořil se do ní, a byl jsem z toho vyjevený, protože moje hlava to vůbec nepobírala, nakonec jsem knihu odložil a prohlásil, že píše jak když lije, no, já jsem to řekl trochu jinak a dneska se mi to příčí, ale co, Bohumil Hrabal by se toho slova asi nebál, blije, tak jsem to tenkrát řekl, a dneska vidím, že je to jinak, že člověk musí tak nějak dospět a dozrát, aby si všiml, že to je styl velkého vypravěče, že věty plynou jedna za druhou, jako když voda teče a přelévají se vlny, a že je to taková krása, až člověku zatrne, a přitom vypráví o obyčejných věcech, a obzvlášť v tomhle románu, kde vidíme malinkého číšníka Dítěte, který jde životem a aniž by příliš chtěl nebo mohl něco měnit, zažívá smutné i krásné chvíle, a všechno se nějak točí kolem života a světa a krásy, krásy žen a moci peněz a krásy lásky a taky lidského utrpení a zištnosti a smůly...

A protože se to vlastně moc nedá popsat a musí se to přečíst, nebo prožít, nebo prožít a pak napsat, zkusím sem dát alespoň ukázku, to když hlavní hrdina obsluhuje v malém hotýlku, kam jezdí milenecké dvojice na poslední rozloučení, předtím než vojáci odjíždí na frontu, a vůbec netuší, jestli se někdy vrátí, je to ukázka ze sto čtyřicáté deváté stránky:

až teď jsem tomu přišel na zákonitý kloub, že možnost, že se tihle dva už nikdy neuvidí..., tak ta možnost dělala z těch lidí krásné lidi, to byl ten nový člověk, ne ten vítězný a uřvaný a pyšný, ale naopak, člověk pokorný a zádumčivý, s krásnýma očima vyplašeného zvířátka..., a taky jsem se očima těchhle mileneckých párů, protože i manželé se tady pod zorným úhlem fronty stávali milenci, naučil jsem se jejich očima dívat na krajinu, na květiny na stole, na hrající si děti, na to, že každá hodina je svátostí oltářní,

Někde jsem zahlédl, že je to asi vrchol Hrabalovy tvorby, potvrdit to nemůžu, na to jsem jeho knih nepřečetl dost, ale bez obav můžu říct, že je to vynikající dílo, sugestivní a smutné a krásné, a také drsné, taky jsem četl, že za totality román vyjít nemohl, tomu se ovšem nelze divit, jednak neukazuje českého člověka v nijak zářivých barvách, jednak popisuje práci milicionářů jako jednu velkou grotesku, taky líčí devastaci pohraničí a poválečné odsuny, a vůbec musel být ideologicky značně nevhodný, pěkný rozbor si můžete přečíst tady... Stačí vám to? Tím dneska končím.

Aktualizace 8. 8. 2018:
Po letech jsem se ke knize vrátil, abych si ji oživil předtím, než se pustím do hrabalovské studie od Jakuba Češky (Bohumil Hrabal – autor v množném čísle). A opět mě pohltila. Recenzi bych už dnes ale nepsal jako pokus o napodobení Hrabalova stylu, i když jisté kouzlo to má. Dnes bych spíš mluvil o svém údivu na vrstevnatostí knihy; nad samotnou dějovou linkou a jejím průřezem českými dějinami, nad mytologickým principem ("neuvěřitelné se stalo skutkem"), nad tím, jak vypravěč mluví zpočátku nezúčastněně, jak se snaží vyvolat dojem sebe jako oběti okolností, jak si ale také uvědomuje své kolaboranství. O smutku z nezměnitelného toku času… a o prozření k moudrosti.

Dokonce jsem byl škodolibě sám na sobě rád,že moje cesta dopředu je už teď jen cestou mojí, už se nebudu muset klanět a říkat a dávat pozor na dobrá den a dobré odpoledne a dobrý večer a rukulíbám, už jsem nemusel dávat pozor na personál, a když jsem byl personálem, tak aby mne šéf neviděl, že jsem se posadil, že jsem si zapálil cigaretu, že jsem si vzal kousek vařeného masa, už jsem se jen těšil, že zítra odjíždím někam daleko, daleko od lidí, že tam lidé sice budou, ale že tam bude taky to, naž jsem věříval jako všichni zaměstnanci pracující ve světle žárovek, že jednou se vydám do přírody, že jednou, až budu v penzi, tak se podívám, jak vypadá les a jak vypadá slunce, které celý den a celý život svítí mi do tváře tak, že si před ním musím krýt obličej kloboukem nebo stínem...“ (Str. 201)

nakladatelství Mladá fronta, Praha 2006, ISBN 80-204-0857-6, cena 249 Kč

12345
1155580140000

Informace

Google search

Kategorie

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online