Davida Vávru nemám rád, ale tahle kniha vypadala opravdu skvěle - a těch pár veršů se snad dá přetrpět, říkal jsem si při nákupu. Někdy v roce 2010 jsem se vás optal, jestli byste chtěli mít RSS feed také na komentáře. Podle reakcí ano, následně jsem ho vyrobil, ale protože jsem ho neměl dostatečně vyzkoušený a otestovaný, odkládal jsem jeho zveřejnění tak dlouho, až jsem na ně zapomněl.
Tak alespoň teď: komentáře jako RSS.
Nemusím dodávat, že feed je stejně neotestovaný jako před třemi lety... Chyby mi prosím hlašte, třeba sem do komentářů, díky.
Kategorie článku: o blogu
Davida Vávru nemám rád, ale tahle kniha vypadala opravdu skvěle - a těch pár veršů se snad dá přetrpět, říkal jsem si při nákupu.
A ano, opravdu. Verše se přetrpět daly. Ale protože sdílená bolest je menší, přidám nějakou ukázku:
Na Pražský hrad tě též vyláká
elegantní Pleskotova
královská kloaka (Str. 22)
Věčné kovové paprsky zahradní brány
vycházejí i po soumraku
kdy již slunce není tu s námi (str. 56)
Pro mě se verše pohybují převážně na negativní škále a jen pár se jich dostane někam k nule, tedy neutrálnímu hodnocení. Naštěstí nejsou těžištěm knihy, to spočívá ve velmi zasvěceném komentáři Jiřího T. Kotalíka a skvělých fotkách Pavla Friče.
Podle předmluvy bylo cílem upozornit na stavby rozsahem nevelké, které mají pro pozorovatele kouzlo, vyvolávají v něm emoce a jsou něčím zajímavé:
„Také na začátku další společné práce bylo dohodnuto, že hlavním důvodem zařazení do souboru perel bude vlastní niterný prožitek, který člověka někdy potká při setkání s architekturou - a není vůbec důležité, zda jde o respekt vzbuzující a často odborníky citovanou ukázku, o dosud plachého jedince schovaného v lese, nebo o účelovou stavbu, která jen díky nevyzpytatelným hrám osudu přežila dobu své služby.“ (str. 5 - Předmluva)
To se rozhodně povedlo, knize se velmi daří na unikátní koncepce upozorňovat, každá ukázka byla překvapení, každá vyvolávala asociace. Volba bude jistě vždycky diskutabilní; například ve srovnání se zbylými místy, odkud pocházejí jedna či dvě ukázky, je nečekaně mnoho prostoru věnováno Litomyšli. Na inspirativnosti souboru to ale nic nemění:
„Výsledkem je sice neobjektivní, ale vzrušující průnik míst opomíjených s těmi již v učebnicích pevně zakotvenými a tvůrci doufají, že se stane pro čtenáře nejen zdrojem poučení a potěšení, ale též inspirací, aby hledali ve svém okolí další a další perly a sestavili si z nich vlastní zdobnou šňůru.“ (str. 5 - Předmluva)
Staveb je v knize probráno 144, každá má k dispozici dvoustránku - vlevo je shrnující nadpis, pod ním identifikační údaje (kdo, kdy, kde), text komentáře obklopený malými doplňujícími fotkami, báseň. Vpravo pak velké vyobrazení:
Ukázka komentáře ze strany 236: „Puritánská jednoduchost, pokora a vtipné využití zřejmých santiniovských motivů (konstrukční řešení stropu v interiéru v podobě převráceného kýlu lodi, zužující se špice presbytáře s výraznou hranou, příkrý hřeben šindelové střechy, bělostná zářivá omítka bez ozdob) stavbu důstojně řadí mezi osobité příklady moderní církevní architektury, která byla dlouho zapovězeným tématem.“
Jednou větou: originální stavby, zasvěcený komentář, skvělé fotky - a verše jako proplesknutí na konci.
Když jsem došel na Bunč
zkameněl jsem na punč
Když jsem došel na Brdo
Chřiby vidím na tvrdo (Str. 282)
nakladatelství Titanic, Praha 2013, ISBN 978-80-86652-53-5, cena 597 Kč
Kategorie článku: knihy architektura
Po mnoha marných příspěvcích do diskuzí, po tisících přečtených komentářů a spoustě vyplýtvaného času jsem abstrahoval dvě zásadní otázky, které si pokládám pokaždé, když někdo prezentuje nějakou všeřešící hypotézu.
Není to nic světoborného a také nepochybuji o tom, že jsem zase vynalezl kolo - prostě se podívám na extrémy.
Je to, co teorie prezentuje, vhodné
Výsledkem jsou tedy čtyři kombinace, čtyři skupiny:
Test je to průzračný, hypotézy pěkně rozdělí - horší je, že si tak úplně nejsem jistý interpretací. K čemu mi to vlastně je?
Jistě, dokážu díky tomu rozkrýt nekonzistenci hlasatele dané myšlenky - pokud tvrdí, že „každý může“, a já úvahou nad extrémy vidím, že ani zdaleka nestačí jen chtít, a že kdy to udělají všichni, přestane to fungovat, můžu brát hypotézu s rezervou. Nebo jejího autora. Nebo obojí.
Ale co dál? Vyplývá něco užitečného z příslušnosti do té které skupiny? Je nějaká spíše špatná, nebo jsou potřeba všechny? Co si o tom myslíte?
Kategorie článku: praktické politika sociologie
Jack London je v povědomí jako autor dobrodružných románů a povídek, především z období zlatokopecké horečky, a jako autor knih pro mládež. Jeho tvorba je ale mnohem širší. O Měsíčním údolí jsem se dozvěděl z článku Petra Václavka a okamžitě mě zaujalo, protože se jedná o zpracování mého oblíbeného tématu útěku z města. Jakmile jsem knihu sehnal, pustil jsem se do čtení.
Děj začíná v Oaklandu, mladá dívka Saxon pracuje celé dny v žehlírně a o víkendech nebo po večerech chodí tančit. Za práci umí důkladně vzít, o svém životě ale příliš jasno nemá. Po rodičích jí zbylo jen pár památek; obdivuje básně své matky, která jako osmiletá holčička se skupinou osadníků vydržela všechna nebezpečí a zničující přechod přes pláně, a často přemýšlí o statečnosti svých předků. Ostatně, na saský původ odkazuje i jméno Saxon.
„'Bývala to velice dobrá země,' odpověděl Bert, 'když jsme všichni ještě byli Mohykáni. Ale teď už ne. Podvedli nás. Napálili nás. Zatlačili nás do slepý uličky. Oklamali nás až hanba. Moji předkové za tuto zemi bojovali. A vaši taky. Osvobodili jsme černochy, hladověli jsme, mrzli, lopotili se a bojovali. Tato země se nám líbila. Vykáceli jsme lesy, zorali půdu, vybudovali cesty a postavili města. A všichni měli hojnost všeho.
A později jsme o ni i bojovali. Dva moji strýcové padli u Gettysburgu. Každý z nás byl nějak zapleten do tý války. Poslechněte si Saxon, co musela překonat její rodina, než se sem dostala a získala pozemky, koně, dobytek a všechno ostatní. Ale dokázali to. Všichni naši předkové to dokázali, i předkové Mary...'“
Na jedné tancovačce se seznámí s Billym, kočím a profesionálním boxerem. Ihned ji upoutá jeho síla, mužnost a zároveň vyrovnanost, kterou osvědčí při napadení během obrovské rvačky na dělnické zábavě. Náklonnost je vzájemná, svatba na sebe nenechá dlouho čekat a budoucnost vypadá růžově.
Jenže brzy se všechno začne kazit, Oakland je zmítán stávkami, bitkami mezi odboráři a stávkokazy, policií, a když začnou platy snižovat i vozkům, začíná se Billy zaplétat do rvaček, postupně jej ovládá zuřivost a průšvih je nevyhnutelný...
„V létě se situace v Oaklandu každým měsícem zhoršovala. Zdálo se, že si kapitál vybral právě toto město pro boj s organizovaným dělnictvem. V Oaklandu tolik lidí stávkovalo, bylo propuštěno nebo nemohlo pracovat, protože jejich práce závisela na jiných odvětvích, která teď zastavila práci, že bylo těžké dostat i příležitostnou, nejhůř placenou práci. Billy dostal občas práci na jeden den, ale nevydělal tolik, aby to stačilo, přestože stávkový výbor zpočátku vyplácel malé podpory a Saxon přísně šetřila.
To, co teď dávala na stůl, se jen málo podobalo jídlu, které měli první rok po svatbě. Nejenom byly všechny potraviny horší jakosti, ale mnohá jídla úplně vymizela z jídelního lístku. Maso, i to nejlevnější, mívali velmi zřídka. Čerstvé mléko ustoupilo kondenzovanému a postupně se museli zříci i toho. Máslo, pokud ho vůbec měli, jim teď vydrželo šestkrát déle než dřív. Billy, který byl zvyklý vypít k snídani tři šálky kávy, pil teď jen jeden. Saxon vařila tuto kávu neuvěřitelně dlouho a platila za libru dvacet centů.“
Čtení téhle knihy bylo velmi přínosné; kromě toho, že je to příběh mile romantický s koncem až kýčovitě šťastným, takže funguje jako terapie, je zároveň silným svědectvím své doby:
„Někdy za dlouhých odpolední, kdy sedávala nečinně u okna, přistihla se, jak si v duchu představuje putování svých předků přes planiny, kopce a pouště do zaslíbené země u Západního moře. Často snívala o idylických dobách svého lidu, kdy ještě nežil ve městech a neměl ani potuchy o dělnických organizacích a sdruženích zaměstnavatelů. Vzpomínala na vyprávění starých lidí, jak si sami dovedli zajistit všechno, co potřebovali k životu, kdy stříleli nebo chovali zvěř na maso, pěstovali zeleninu, sami dělali práce kovářské a truhlářské, šili si boty a dokonce si sami tkali látky na své šaty. A když se podívala na Toma, pochopila, o čem sní a proč touží dostat státní půdu a usadit se na venkově.“
Řekl bych esenciálně americké dílo, ale to už se pouštím příliš daleko. Raději se podívám na styl. Ten je velmi jednoduchý, nezáludný, postrádá jakoukoliv rafinovanost, je to čiré vypravování (což vysvětluje, proč je London považován za literaturu pro mládež).
Saxon s Billym své vysněné údolí (a nadsázkou označené jako Měsíční, protože jinde tak dokonalé místo snad ani existovat nemůže) po dlouhém cestování skutečně najdou v údolí Sonomském. Tím se dostáváme k překryvu s Londonovým životem, protože - stejně jako další jeho knihy - je i tato založena na jeho zkušenostech. Sám byl amatérský boxer a fanoušek boxu, žil v Oaklandu, procházel deziluzí ze socialismu, objevoval ekologické hospodaření a v roce 1905 si pronajal pozemek v Sonomském údolí. Ovšem na rozdíl od Saxon a Billa, jeho hospodaření byla spíše katastrofa. Wikipedie uvádí, že sám sebe do knihy vepsal jako Jacka Hastingse, souseda a poradce, který sestudoval vše dostupné o pěstování, a jehož žena je Saxon nápadně podobná, určitě je ale zobrazen i v Billym. Saxon je poklona jeho druhé ženě Charmian. (podle Wikipedie)
nakladatelství Svoboda, Praha 1971, ID 05–016–72
Kategorie článku: knihy
Máte-li chuť podělit se o název, který by se k obrázkům hodil, komentáře jsou vám k dispozici, díky.
Kategorie článku: tvorba
Chtěl jsem původně napsat něco ve smyslu, že kniha je reprezentativním shrnutím new age světonázoru, ale uvědomil jsem si, že by to nebylo přesné. New age je kde co, od astrologie, přes reinkarnaci až po všemocnou duši, která svou realitu vytváří a okolní přeměňuje. Kdežto kniha - a vlastně celá tvorba a učení - Vlastimila Marka je o možnostech mozku, vnímání a myšlení s velkým důrazem na zen či meditaci. Do new age spadá, ale nepokrývá ho celé.
Jednotlivé kapitoly, krátké eseje, se dají rozdělit do podle témat na
Často narazíte na věci, které vzbuzují pochybnost (obřadní pálení sušeného kravského trusu, například), často se v nadšení vylévá s vaničkou i dítě - ale s návodem na použití člověka, tedy jádrem knihy, se dá souhlasit.
Návod je shrnutý v jedné z kapitol, ale jak už to tak bývá, bez pročtení všech textů a pochopení co se za jednotlivými doporučeními skrývá nevyzní zdaleka tak komplexně jako celá kniha. Přesto je souhrn užitečný:
Akorát s tím rozením je to příliš zjednodušené, ale to je na jinou diskuzi.
Kniha je velmi atraktivně sestavená, obsahuje spoustu obrázků s popisky, několik na každé dvojstraně, kromě toho se po stránkách toulají i sloupečky se zajímavostmi, medailonky osobností nebo souvisejícími tématy. Čtení je to pestré a bojuje proti monotónnosti - pro mě možná až příliš. Přečíst text, pak projet doplňující obrázky a nakonec ještě plovoucí doplňky znamená procházet každou kapitolu třikrát.
Protože sám jsem se už trochu posunul, nečetla se mi tak dobře jako dříve; velké nadšení je zapotřebí, ale nesmí sklouzávat k generalizaci nebo nedostatečným podkladům pro tvrzení. Rozhodně ji ale doporučím každému zájemci o východní duchovno a meditaci zejména. Kniha je kromě papírové podoby také volně ke stažení z autorových stránek (pdf).
Ještě odkaz na recenzi.
nakladatelství Alman, 2004, ISBN 80-86766-12-8, cena 258 Kč
Kategorie článku: knihy
Jen Kojot může být natolik neortodoxní, aby si pořídil domů lišku:
A jen Kojot o ní dokáže psát tak, že se na každý díl seriálu Liščí deník těším.
„Pamatujete, jak jsem byla včera naštvaná, když Kojot uklízel a jak jsem mu chtěla ukrást tu houbičku? Tak se mi to nakonec přece jen podařilo. Našla jsem ji a rozkousala! To má za to. Mám radost.“
Zápisky jsou sice psány z pohledu liščete, ale velmi lidsky a laskavě. Když si liška ochočuje Kojota, je nám to vyjádření bližší a srozumitelnější, než suchá fakta - a nejsme přitom jakkoliv ochuzeni o popis jejích instinktů a chování.
Seriál už má 32 dílů, doporučuji začít od začátku. (Experimentálně jsem zjistil, že wordpress, který Kojot používá, umí parametrem vynutit opačné třídění kategorie. Ale pozor - na další stránku s novějšími příspěvky stejně pořád přecházíte odkazem „starší příspěvky“.)
Kategorie článku: příroda odkazy
Někdo (Zdeněk Svěrák, myslím) napsal, že má rád silnou pointu, že u povídky to musí na konci cinknout.
Krchovského básně jsou takové. Akorát že to necinkne, nýbrž práskne.
Kamenem mezi oči.
Brusle, či kožíšek? - Co komu k Vánocům?
alespoň morčátko... Budiž dnes přáno snům
...tam v nebi nahoře houf bílých andílků
už chystá každému - dle zásluh - nadílku
Už k sáňkám s dárečky připřáhli koníčky
bělounkou jiskřivou tmou zvoní rolničky
i já se usmívám v napjatém těšení...
dluhů tři prdele a hovno v kešeni
(Vánoce, str. 167, ze sbírky Všechno je jako dřív)
Pro básně jsou typické precizní rýmy; témata dekadentní, častá je erotika, alkohol, smrt, ale není to žádná záliba v temnotě, spíše obraz dlouhotrvajícího boje s ní, obraz hrůzy z nebytí:
Dům ve tmě, v domě tma, dům na samotě
a ve tmě já, a ve mně tma; sám v domě
na klíně chovám týden mrtvé kotě
- zemřelo steskem, asi dva dny po mně
(Str. 103, ze sbírky Mé lebky stín)
A různé způsoby reakcí, od strachu a paranoie, přes ignorování, pohrdání až po vytěsnění.
Jsem hrstka prachu ze svých kostí
jsem chladný popel bez urny
a průvan, přízrak nestvůrný
mne rozfoukává po místnosti
- A kde jsi ty? Tvá ruka, kde je?!
jen tichý vzdech se ozval tmou
jsem popel, jenž už nezahřeje
tvou ruku větrem rozvátou
(Str. 78, ze sbírky Zamilovaný dement)
Celou tvorbou se line jeden model - zrcadlení. Básní, postavených na paradoxním shledání, že vidím sebe sama nebo stejnou situaci z druhé strany, je spousta. Někdo se krade po pokoji, básník ho sleduje a pak zjistí, že je to on sám. Ze tmy zírá lebka - jeho vlastní. Nesmí vstoupit do třináctých dvířek - kterými sám přišel, atd.
Posmrtná moje maska na mě ze tmy mlaská
zdalipak ještě dýchá? Tajím dech... Je zticha
(Str. 239, ze sbírky Chci ještě chvíli)
Soubor zahrnuje chronologicky všechny vydané sbírky i dřívější výbory z rukopisů, tedy téměř vše, co vyšlo tiskem, chybí pouze poslední sbírka Dvojité dno z roku 2010. Je vidět, že hned od počátku byly básně stejně kvalitní, se stejně přesnými rýmy a na stejná témata. Přesto můžeme vidět vývoj - od surové syrovosti k syrovosti s hlubším pozadím.
Život je život... Hm, kdo by to řek...
(jde stejná voda zpět k pramenům řek?)
kdo tohle vymyslel, kterejpak zmrd?!
život je život? Ne! Život je smrt
(Str. 365, jinde nepublikováno, Brno, říjen 2004)
Vzhledem k tomu, že básně jsou syrové až k vulgárnosti, a že ani témata nejsou nejsvětlejší, patrně by se sbírka nelíbila sluníčkovým lidem. Jinak ji ovšem lze jen doporučit.
nakladatelství Host, 2010, ISBN 978-80-7294-365-4, cena 389 Kč
Kategorie článku: knihy
Před rokem jsem chtě nechtě musel začít řešit, co nepatří do komentářů; seznam připitomělých výzkumů jsem rozšířil o úvahu nad výhodami lízátka oproti bonbonům a trochu jsem si připomněl architekturu a urbanismus článkem Paneláky naležato.
Zabýval jsem se pocitem štěstí; nejdřív jsem zmínil, jaký vliv na pocit štěstí má čtení, pak jsem se podělil o zjištění, proč se se cítím uštvaně a jak se toho zbavit a nakonec napsal o Nivenově knize 100 tajemství lidského štěstí. Vlastně i kniha Andrease Ulmichera Princip kaktusu je o štěstí a dobrém pocitu ze života.
Krakauerův Útěk do divočiny, předloha stejnojmenného filmu, popisuje tragické hledání smyslu života mladého absolventa univerzity. Zen v praxi Davida Scotta je hezky barevný úvod do zenové estetiky v každodenním životě.
Zaujala mě kniha Architektura softwaru, metodika, kterou oba autoři popisují, by mohla fungovat. Také rady Steve Biddulpha ve Výchově kluků znějí rozumně a užitečně.
Nemůžu vynechat další díl Calvina a Hobbese, Pomstu hlídaných - a pomalu se přesouváme ke kresbám, ke třetí části pastelkových kreseb z roku 1997.
Na závěr citace aforismu o mládí.
Kategorie článku: recyčlánky
Cílem knihy je zpřístupnit základní myšlenky vědy široké veřejnosti jednoduchým a srozumitelným způsobem, rozšířit všeobecný přehled.
„Důležité volby by neměly být prováděny pouze vědci, měly by být výsledkem širší veřejné diskuse. Ale abychom toho dosáhli, musíme mít všichni jakýsi elementární cit pro základní myšlenky vědy. A zcela nezávisle na jejich praktickém využití by tyto myšlenky měly patřit do naší všeobecné kultury. Velké myšlenky vědy lze sdělit stručně, možná za třicet vteřin, s použitím netechnických výrazů a jednoduchých obrazů. To je cílem této knihy a my věříme, že toho dosáhneme.“ (Str. 6, předmluva Martinna Reese)
Stavba knihy je maximálně přehledná. Je rozdělená do sekcí podle předmětu zájmu (Makrokosmos, Mikrokosmos, Vývoj člověka, Mysl a tělo, Planeta Země, Vesmír, Znalosti), každou sekci uvozuje slovníček pojmů a mezi teoriemi se najde i dvoustránkový medailonek významné osobnosti (Albert Einstein, Richard Feynman, Charles Darwin, Sigmund Freud, James Lovelock, Stephen Hawking, John Nash). Pro každou teorii je vyhrazena dvoustránka; vlevo je text, vpravo ilustrativní obrázek. Text se dělí na tři sloupce, úplně vlevo je „třívteřinový souhrn“ - jedna věta. Pod ním „tříminutová myšlenka“, dvou až třívětné shrnutí. Uprostřed je samotný popis teorie, v pravém sloupci shora dolů „příbuzné teorie“, „osobnosti“, „autor textu“ a komentář k obrázku na protější straně. Pro rychlou orientaci je to velmi účelné rozložení.
Zní vám to lákavě? Mně tedy rozhodně znělo. Jenže ve skutečnosti je to dost špatná kniha.
Když vynechám název (vteřina je jednotka úhlové míry, čas se měří v sekundách), který může být nesprávný záměrně, pro vyšší srozumitelnost, když vynechám to, že v Mikrokosmu je každá druhá stránka slovensky, pořád zůstává problem s celou koncepcí. Řada myšlenek, zejména v počátečních sekcích Mikrokosmos a Makrokosmos, se tak jednoduše vysvětlit nedá a proto se tvůrci uchýlili k psaní o teorii, nikoliv jejímu vysvětlování. Co všechno díky ní máme je fajn, ale těžiště by mělo být jinde.
Grafika se také poněkud minula dobou, koláže ve stylu vystříhaných obrázků byly v módě před sto lety. Tehdy se hodily k představě osamělého vědce vynálezce v soukromé laboratoři v devatenáctém století, u kvantové fyziky nebo teorie pole je to mimo mísu.
Kvalita hesel kolísá v závislosti na rádoby vtipnosti autora, nejlépe to vynikne na třívteřinovém souhrnu. „Medicína založená na důkazech je nejhorší způsob, jak rozhodnout o způsobu léčby - ovšem kromě všech ostatních způsobů“ (Robert Matthews, str. 88). K popukání. Jiní to dokáží dobře, srovnejte s přesným vystižením podstaty placeba: „Placebo je falešná léčba, která zlepší stav pacienta tím, že naplňuje jeho očekávání. Pokud v ni pevně věříte, pak může efekt placeba vykazovat téměř cokoli.“ (Sue Blackmoreová, Str. 90)
V kontrastu s tím je luxusní provedení knihy, je vázaná, má texturovaný povrch, silný křídový papír...
Zkrátka, tady jsem se nechal dobře nachytat - a vlastně nevím, co mě to popadlo, protože už dlouho mám v knihovně mnohem podařenější přehled důležitých myšlenek „Od Aristotela k virtuální realitě“. Asi mají kvalitní marketing.
(Abych ale jen nehaněl, úplně vyhozené peníze to nejsou - například na záchod se tříminutový rozsah kapitol hodí dokonale. A pak také kniha přesvědčivě dokázala, že spousta důležitých myšlenek se do 30 sekund vtěsnat nedá.)
nakladatelství Fortuna Libri, 2012, ISBN 978-80-7321-638-2, cena 349 Kč
(c) 2005-2009 Wu