Sérii Agent JFK jsem dlouho vzdoroval. Mám odstup k seriálům, nelíbí se mi nutnost něco pravidelně sledovat, ať už je to produkce televizní, rozhlasová nebo dokonce knižní. Trochu mě ale nalomil Kojot a přece jen, Miroslav Žamboch i Jiří W. Procházka, jehož cyberpunk se mi vryl do paměti, jsou záruka kvality (tedy alespoň těch dílů, které napsali oni).
Když už jsme u společného psaní, zajímalo mě, jak to probíhá. Jestli jeden píše a druhý vymýšlí, jestli se střídají, píší skutečně společně... v textu poznávám jen Žambocha. V PR článku se píše, že „Společná konstrukce světa a pilování charakterů je jeden z důvodů, proč jsou pod prvními čtyřmi díly podepsáni Miroslav Žamboch & Jiří W. Procházka společně.“, takže je dost pravděpodobné, že každý díl píše jen jeden autor. A z pořadí jmen, která jsou u druhého dílu obráceně, soudím, že tady to byl skutečně Miroslav Žamboch.
Johna Francise Kováře, poté co je opět pro svéhlavost vyhozen z práce a hned vzápětí i z bytu, osloví svérázná dvojice s ještě svéráznějším vozidlem a pokouší se jej naverbovat. Bohužel v polovině rozhovoru se zjistí, že je kdosi "zaměřil" a i s Kovářem začínají ujíždět. Auto zrychluje víc než se zdá být možné a když už konečně přistanou, objeví se v jiné realitě a čelí útoku jednotky vojáků. Kovář padne do zajetí a postupně začíná zjišťovat, že je sice v Čechách, ale leccos je jinak. Nejmarkantnější je existence státních čarodějů. Schopný muž, což Kovář rozhodně je, si dokáže poradit, takže se pomalu propracovává do podsvětí a zjišťuje, jak svět funguje. A hlavně jak se může dostat zpátky...
„'Žádná magie, dokonalá technologie, stroje přemýšlející skoro jako lidé, kosmický výzkum,' shrnul po půlhodině Armitus jeho vyprávění. 'Do takových míst se okna otevírají těžko.'
Kovář cítil, jak mu naděje utíká mezi prsty. Po úspěšném návratu z Palmového světa, jak realitu, kde sbírali kokosy, sám pokřtil, začal věřit, že cesta domů existuje.“
Na pozadí akčního příběhu se rozvíjí představa mnoha paralelních vesmírů v nichž se vývoj více či méně odlišuje od naší reality, a agentury, která se snaží zabránit vzájemnému ovlivňování a následným kolapsům světa. To jsem se pochopitelně dočetl v článcích o celé sérii, protože v prvním dílu je Kovář naverbován až na konci, o agentuře je jen pár zmínek a alternativní světy také poznáme jen dva.
Propracovanost sice nedosahuje Žambochových románů, ale základní rysy jsou společné. Postavy jsou sice zkratkovitě, ale dostatečně prokreslené, akční scény odsýpají a historie alternativního světa je zajímavá velmi. Tudíž musím konstatovat, že jako lehké oddechové čtení JFK zaujal a podívám se i na další pokračování.
Recenze: pagi, Roman Kresta, Michael Střelec Pešťák.
nakladatelství Triton, Praha, 2005, ISBN 80-7254-716-X
Kategorie článku: knihy
Nůž, který uvádím jako druhý v pořadí, také není nic extra originálního. Ale zato je nejpoužívanější, mám ho u sebe prakticky vždycky, když někam jdu (protože ho z opasku nesundávám).
Je to takzvaný „nůž švýcarské armády“, varianta Climber se čtrnácti funkcemi - velký a malý nůž, otvírák na konzervy, otvírák na láhve, velký a malý šroubovák, nůžky, bodec s výstružníkem, pinzeta, párátko, háček, kroužek na klíče a odstraňovač izolace z drátu.
Paradoxně nejpoužívanější jsou nůžky, džungle velkoměsta klade poněkud jiné požadavky než džungle skutečná. Dnes bych asi vybral Mountaineer kvůli pilníku, případně Ranger, který má vedle pilníku i pilku na dřevo.
Proč takzvaný nůž švýcarské armády? Zakladatel firmy Victorinox Karl Elsener chtěl se Sdružením švýcarských nožířů dodávat robustní a odolný vojenský nůž, ale nedokázal ho vyrábět tak levně, jako konkurenční podnik. Záměr zkrachoval, Elsner se ale nevzdal, vyvinul podstatně lehčí variantu s více funkcemi a nazval ji „důstojnický a sportovní nůž“. Ten se sice nikdy nestal součástí oficiálního vybavení armády, vojáci si jej ale pro jeho praktičnost kupovali sami.
Název společnosti vznikl sloučením jména matky Karla Elsnera Victorie a označení pro ušlechtilou ocel Inox. Victorinox je dnes největší výrobce nožů a nástrojů v Evropě, vyrábí kolem stovky druhů nástrojových nožů a produkuje i nože kuchyňské, manikůry nebo další nástroje. (podle článku o historii Victorinox).
Kategorie článku: praktické
Svensson, odmalička vyděděnec a vyhnanec, lišící se od ostatních, se znalostí kdejakého duchovního systému, samozvaný guru, už z podstaty nemohl zapadnout mezi ostatní. Osamělost nesnášel nejlíp a tak ji přirozeně začal řešit alkoholem.
„Čas šel dál. A s hektolitry piva a litry vína či kořalky, mocně prolévanými hrdlem začal Svensson, aniž o tom věděl, jak už to chodívá, nezadržitelně hloupnout. Blbnul, blbnul a blbnul. Jistě, občas mu nepříjemně zatrnulo, když si uvědomil, že si začíná plést Pránu s Máyou, ale, upřímně řečeno, vadilo mu to čím dál tím méně. Kdesi v hloubi duše začínal klíčit čím dál neodbytnější pocit, že se přibližuje lidem okolo, ba dokonce poprvé v životě s kýmsi promluvil!“
Období lásek, snaha imponovat a chodit do posilovny, rozhodnutí být bohatcem a pomalé pohlcení neustálým koloběhem.
„A mezitím do práce, z práce. Pořád dokola. Deset, dvanáct hodin. Cvičený úsměvy, cvičený škleby, cvičený pláče, cvičený veselí...-a čmrdlíky se sypou proudem. Jak jinak..? Litry wizourů, humusáky plný vajglů z marlborek, šunka s mandlema na krevetový womáčce. Mlask. Ideál dnešního světa v živým provedení... Kúúpředúú, kúúpředúú, za swjetlími zýtřkí!“
Pořád dokola. Práce až na dno, vypláchnout hlavu, pak zkusit něco silnějšího, trávu, herák. Chycen v pasti, vír odkud není úniku. Nebo je? Možná přijde chvíle...
„Přišla na jedné z četných obchodních cest. Svensson tak jak zvykem rozhazoval úspěšnické úsměvy, cvičeně žertoval, sebevědomě pohlížel na pozlacený chronometr Rolex-HoČiMin. Po tisící, po desetitisící... A pak, zničeho nic, noha mu sklouzla z pedálu, jen sledoval, jak meďourek zpomaluje, zastavuje se. Vypnul motor. Ticho.
Hráz se protrhla. A Prázdnota zaplavila Svenssona jak sračky z nějaký protržený monstrózní žumpy.
Štěstí ve swištění? Štěstí v prachách? Štěstí ve wizourech, americkejch cigárech, v móbilu? V autech, ve všech těch zbytečnejch krawinách? V děvkách studenejch, hrabivejch, nenasytnejch?
Štěstí u karet na plastovejch židlích v papndeklovým úspěšnickým domku za městem?
Štěstí na všech těch naoko bombastickejch pokryteckejch parties, recepcích, plesech?
Pronudit se k smrti, obklopen náhražkama.
-Náhražkama za náhražky...
Loď ze sirek, domeček z karet.
-Pink...
Kam jedeš, ty idiote? -Na další obchodní schůzku, slyšel se odpovídat.
KAM JEDEŠ?!!
Kam vlastně jedeš..?“
Skořápka napraskla, paprsek světla se zableskl na konci tunelu, ale ani zdaleka to nebylo definitivní, koloběh zase rychle Svenssona stáhl pod hladinu.
„A tak zaplašil všechny hloupý náznaky, otočil klíčkem, přitáhl krawatu...
Tak, jako všichni. -Tak, jako ty...
Tupost a Velké Kouzlo Peněz neopustíš po prvním závanu Nebeskýho větru. Konečně, ke zmoudření by bylo třeba vyblít asi tak tisíc dvěstě hektolitrů piva a poměrný procento kořalky.
Vyzářit z očí tisícdvěstěšedesátpět dílů Bewrlejch kundowin.
No co.
Svensson si píská, Svensson si weršuje...“
Nakonec se však přece jen dokázal 'pustit', vyrazit do hor a lesů a kousek od zapadlé pily pořídit malou hospodu. Zmínka o každodenní práci mi něco připomněla:
„Dostavěls? -Je pořád co wopravovat, natírat, uklízet, tahat zásoby, uhlí, řezat dřevo. Sekat trávu, sušit seno pro králiky, krmit sleppice. Vokopávat brambory, čistit záhony s česnekem a cibulí. Mejt wokna. Utírat prach, měnit žároffkaj. Vyvážet žumpu. Vybírat vokapy. Vařit, loupat, škrábat. Srát a žrát...
A což takhle si vyprat? Mydliny našmrdlat v lavóru a jeď! Usušit, požehlit...
(...)
Jen pár Chvilek na čtení, na přemejšlení. Jenže - ať to působí sebeblbějc - byly tak nějak plnější. Po letech zase o Něčem.“
Po dějové stránce výborné čtení, máte-li tak jako já zájem o téma útěku z města, určitě neuděláte chybu. Ale (!) jsou tu dva háčky. Jednak citace z jiných knih nejsou prakticky rozlišitelné (alespoň v souboru, který jsem stáhl - ePub) jednak velmi svérázný sloh a pravopis. Představu jste si určitě už udělali z ukázek, ta dwojitá w a zdvojené hlásky jsou opravdu všude. Ještě pár vybraných citací:
Je to hrůza, ale co naplat, znám lidi, jejichž mluva by se nejspíš přesně takhle zapsala... takže jsem se tím přebrodil. A další dva díly si s chutí přečtu také.
„Díval se na Řeku a trochu ho mrazilo, vzpomínky na život minulej, jalový honění se odnikud nikam, televizní prázdnota, nuda, zoufale, marně zaháněná nekonečnejma drbama o ničem, hromaděním nepotřebnejch krámů... a život letí.“
vyšlo elektronicky na Palmknihy - Knihy ve Vaší dlani v roce 2001
Kategorie článku: knihy
Na Druidových mystériích na mě místo očekávaného obsahu vyskočila varovná hláška o podezřelé útočné stránce a proto jsem pátral jednak po tom, kde se tam varování vzalo, jednak jak dát stránky do pořádku. Podařilo se. Trochu jsem zabrousil do jazykovědy se slovy vošpence a pisky a povedlo se mi vyfotit neobyvkle rozpadlý a tlející strom.
Ke čtení doporučuji Žambochova Mavericka - pěšce na odpis, bylo to mé první setkání se světem před magickou válkou, a ačkoliv se mi povídka nezdála nejlepší, atmosféru měla. Skácelovy krátké prózy Jedenáctý bílý kůň jsou ... básně. Zkuste, uvidíte. A také jsem si přečetl dvě učebnice - strhující Sémiotiku (opravdu, jedna kapitola zajímavější než druhá) a formálně problematickou, ale obsahově neméně zajímavou příručku Vrhání nožů ve sportu a sebeobraně.
Ještě obrázek - Mořská panna.
Kategorie článku: odkazy
Hloupost. Neznám sice už svého prodavače, jak kdysi bývalo běžné, ale osobní kontakt nezmizel. Znám svého kurýra PPL!
Kategorie článku: deník sociologie
Hledat nebo aplikovat zen v nejrůznějších oblastech života, namátkou v bydlení nebo při opravě motocyklu, může být poněkud násilné a pokud jste k podobným knihám rezervovaní, vězte, že Reynoldsova kniha ten případ není. Sám to v úvodu podotýká: „Toto není kniha o zenu; je o komunikaci a o trošku jiném pohledu na prezentace, o pohledu, který je v souladu s naší dobou. I když se během výkladu několikrát budu k zenu a k jeho umění odvolávat, bude se jednat spíše o spojení symbolická než doslovná. Zenové tradice nebo praktikování zenu nemají přímo nic společného s dnešním 'uměním' prezentovat.“ (Str. 7)
Souvislost je především na úrovni zenové estetiky, prostoty a jednoduchosti, v pečlivé přípravě nebo soustředění na přítomný okamžik.
Prezentace... nudné slajdy se spoustou textu, nečitelné grafy, monotónně přednášející člověk, minimální grafická zajímavost, nesouvisející „zpestřující“ obrázky (cliparty), opakující se prvky (firemní patička) a milióny odrážkových seznamů. Všechno špatně! Garr Reynolds používá pojem „prezentace zabitá PowerPointem“ - ano, odrážkový seznam se dělá nejsnáze, ale k tomu PowerPoint a vlastně jakékoliv prezentování není určené. Když vypráví člověk, musí být centrem on, slajdy jsou jen podpůrný prostředek, dokreslení, názorná pomůcka. A když je účastníkům třeba dát informace, ať je dostanou po prezentaci v samostatném dokumentu, prospektu.
„Pokud si budete pamatovat, že každá prezentace má tři části - slajdy, poznámky a prospekty, pak nebudete mít tak velké nutkání umístit všechny informace do slajdů. Stačí je umístit do vašich poznámek (za účelem nácviku nebo berličky, když na něco zapomenete) anebo do prospektu. Toto zdůrazňují experti, jako je například Cliff Atkinson. Většina lidí ale stále zaplňuje své slajdy velkým množstvím špatně čitelného textu a dat a poté prostě svoje slajdy vytisknou namísto vytvoření patřičného dokumentu.“ (Str. 67)
Kniha sama se doporučenými principy zenové estetiky řídí, pracuje se sílou prázdného prostoru - široké okraje jsou neoddělitelnou součástí stránek a dodávají textu důraz. Všechna doporučení jsou bohatě ilustrovaná ukázkami prezentací, do textu jsou vložena krátká povídání dalších uznávaných osobností v oblasti prezentování (např. Nancy Duarte); vytknout lze snad jenom místy trochu trčící angličtinu z překladu.
Podívejte se, co udělá se slajdem změna priorit, přesun textu do obrázku (str. 142-143, obrázky jsou trochu sesunuté k sobě, abych ušetřil místo).
Nečetl jsem mnoho insiprativnějších příruček; i když třeba prezentování nemáte rádi, určitě dostanete chuť doporučované zásady vyzkoušet v praxi.
„Hara hachi bu je také princip, který se dá použít na délku proslovů, prezentací, ale třeba i jednání. Bez ohledu na to, kolik času jste dostali, nikdy ho nepřekročte a popravdě je lepší skončit o chvilku dříve. Jak dlouho to bude, záleží na každé jednotlivé situaci, ale zkuste využít tak 90-95 procent z přiděleného času. Nikdo si nebude stěžovat, když skončíte o chvilku dřív. Problém většiny prezentací je, že trvají příliš dlouho, a ne, že jsou příliš krátké.“ (Str. 204)
Recenze od Workaholica na mitvsehotovo.cz.
nakladatelství Zoner Press, Praha, 2009, ISBN 978-80-7413-047-2
Kategorie článku: knihy
Dlouho už se neobjevilo pokračování seriálu o argumentačních chybách, dnes to napravíme. M. Jauris a Z. Zastávka ve své katalogizaci v knize Základy neformální logiky uvádějí jako další skupinu „Argumentace s presumptivní nebo komplexní otázkou“.
Taková otázka automaticky něco předpokládá, má presupozici, a ať odpovíte cokoliv, jen presupozici potvrdíte. Určitě ji znáte z filmů, tam totiž často takové otázky zaznívají u soudu, a když se zmatený svěděk snaží bránit manipulaci, je usměrňován aby odpovídal, nač je tázán, tedy nucen presupozici potvrdit.
Mně se ovšem právě teď nedaří na nic přijít, tak alespoň obligátní: „Dáte si čaj nebo kávu?“ Když odpovíte, nač jste tázáni, pouze potvrdíte presupozici, totiž že si vůbec něco chcete dát.
Autoři zmíněné knihy uvádějí: „Přestal jsi kouřit?“ Odpovíte-li, že ANO, pak to znamená, že jste kouřil, pokud řeknete NE, potvrzujete že ještě kouříte. Takhle je to samozřejmě evidentní, ale ve vypjaté situaci může člověk snadno přestat dávat pozor.
Ta není tolik záludná, nevede k přímému potvrzení něčeho, co vlastně nechceme, ale svou nejednoznačností umožňuje různý výklad a tudíž možnost chybně (nebo manipulativně) argumentovat. Obvykle se ptá po pravdivosti (očekává odpověď ano či ne) tvrzení složeného z více prvků spojených spojkami „a“, „nebo“.
Například: „Přijedeš na konferenci a budeš mít referát?“ Odpovíte-li NE, může to znamenat, že nepřijedete vůbec, nebo že přijedete, ale budete jenom poslouchat, případně že nepřijedete, ale přednášet budete pomocí videopřenosu.
(kategorizace z brožury, příklady převážně moje)
Kategorie článku: praktické
Žádný složitý úvod, jen pár stránek, a hurá na abecedně seřazený seznam výrobců a nožů z jejich produkce. U každé firmy najdete stručnou historii, jméno zakladatele a cestu, kterou se k výrobě nožů dostal. Je to zajímavá přehlídka samouků a lidí, kteří se vypracovali z ničeho v mistrovské nožíře...
Všechny popisované nože jsou vyfoceny a dozvíte se o způsobu jejich výroby, materiálech a případných specialitách.
Vždy, když text přechází na další písmeno v abecedě, je vložená celostránková fotografie, pochopitelně nožů. Umělecká hodnota je většinou diskutabilní, ale najdou se tam i pěkná zátiší (str. 246-247):
Co se týče textu, je kniha poněkud nesystematická; kraton (materiál) je někdy psán s malým k, někdys velkým, anodizovaný hliník je někde nazýván aluminium atd. Střídání slov rukojeť a střenka snad ani není problém, vybrat si jediné slovo by vedlo k monotónnosti. Překlad by také snesl větší uhlazenost, ale jsou to detaily.
K encyklopedii už není co napsat, nejsem dost velký znalec na to, abych posoudil, jestli v ní nějaký významný výrobce chybí. Tak už jen osobní dojem - zjistil jsem, že se vůbec nelíbí „umělecké nože“ plné reliéfů, vyřezávaných figur a výjevů a vykládané drahými materiály. Připadají mi kýčovité; nůž navíc ze své podstaty má sloužit svému účelu a ne stát někde ve vitríně. A také jsem pročtením získal spoustu tipů:
nakladatelství REBO Productions, 2005, ISBN 80-7234-457-9
Kategorie článku: knihy
Je to jen pár tipů, ale předpokládám, že sbírka se bude utěšeně rozrůstat. Každá jízda je totiž dobrodružství, a vše o čem mluvím jsem zažil. Nejednou.
Zpoždění deset minut není zpoždění, to je běžná odchylka.
Hlásí-li dráhy zpoždění pět minut, je to informace o příjezdu; připočtěte dalších 10 minut, než vlak skutečně vyjede.
Pokud má přijet zpožděný rychlík a zároveň se blíží čas odjezdu rychlíku nezpožděného z téže stanice, nesedejte si do něj. Obvykle pojede jako první ten zpožděný. A ten nezpožděný se zpozdí.
Máte-li někde přestupovat a druhý vlak nečeká, je 20 minut minimum.
V kupé si sedejte ke dveřím a po směru jízdy. Bude-li v kupé přetopeno, můžete si větrat dveřmi, chcete-li vyjít ven, nemusíte překračovat ničí nohy. A pokud vlak prudce zabrzdí, nespadnou na vás zavazadla z police naproti. (Chce se mi dodat, že vy poletíte do měkkého, ale tak prudké zabrždění jsem chválabohu nezažil.)
Nesnášíte-li průvan, sedejte si ve vagónu bez kupé dopředu. Okénka mají totiž tu vlastnost, že ten, kdo si ho otevře, se moc neochladí, ale na další tři lidi za ním táhne.
To, že nejvíc užvaněné jsou ženy, je omyl - zdaleka nejhorší jsou chlapi kolem padesátky. A pracující u ČD.
Cestování za tmy: hned jak vstoupíte do kupé, vyzkoušejte světlo. Zhruba čtvrtina zářivek nesnesitelně píská. Pokud už nemůžete jít jinam, vyberte takovou, která píská tiše, je asi padesátiprocentní šance, že až se vlak rozjede, pískat přestane.
Cestování v zimě: je-li v kupé relativně chladno už při příchodu, v žádném případě se nesvlékejte. Až se vlak rozjede, začne oknem foukat, vy vychladnete a ať na sebe nahážete cokoliv, už se nezahřejete. Nezapomeňte, že vsedě ztrácíte tepla mnohem víc než vstoje.
V první třídě neplatíte ani tak za větší luxus (ačkoliv větší sedadla přijdou vhod), jako za to, že tam kvůli vyšší ceně bude míň lidí. Budete-li mít tohle na paměti, nepořádek ani profukující okna vás nemohou rozladit. Mimochodem, profukující okna - zrovna tuhle jsem narazil na krásně prázdné kupé, teplota dobrá, usadil jsem se, odstrojil, vytáhl svačinu. Rozjeli jsme se a najednou zima. A závěsy u okénka vlály vzduchem... Vzal jsem papírový kapesníček, roztrhal, ucpal mezery a šel si sednout. Jen jsem dosedl, minuli jsme protijedoucí vlak a tlaková vlna způsobila, že vzduchem vířily spolu se závěsem i pruhy kapesníčku. Teprve igelitová taška, rozřezaná na pruhy, dokázala teplotu vrátit na snesitelnou úroveň.
Když si koupíte jízdenku první třídy, a vlak deklaruje, že veze vůz první třídy, ještě to neznamená, že první třídou také pojedete. Vlakvedoucí vůz mohl odstavit, protože netopil. Také ho nemuseli zařadit, protože jich mají málo. V takovém případě vám může průvodčí vypsat potvrzení a na pokladně ve stanici vám vrátí rozdíl. Jenom pozor na to, abyste neměli zpáteční jízdenku a neškrtli vám ji celou...
Co s sebou
Rady možná znějí děsivě, ale přesto vlakem jezdím rád. Cestování je většinou pohodlné, nemusím řídit, můžu si číst nebo psát poznámky, můžu se projít. Je to něco za něco a já tenhle obchod beru.
Kategorie článku: doprava
Knihu jsem si objednával aniž bych ji prolistoval. Doppler od stejného autora mě velmi zaujal, tudíž jsem jenom mrkl na anotaci a přihodil Rybu do košíku. Byla to chyba.
Když jsem ji totiž vybalil, byl jsem překvapen jednak tím, jak je za ty peníze tenká, jednak obrovskými písmeny. A pak spoustou obrázků... asi už tušíte, že v anotaci jaksi pozapomněli poznamenat, že se jedná o (předraženou) knihu pro děti. A zařadili ji do beletrie, kam tedy rozhodně nepatří.
Ale když už ji mám, alespoň jsem si ji přečetl. Trvalo to zhruba patnáct minut a hlavní závěr je, že je to opravdu kniha pro děti. A zrovna jeden z těch typů, které jsem jako dítě neměl rád, protože to v anotací zmíněné „proč se omezovat realitou“ znamená, že na mrtvé rybě se dá plout s multikárou a také že se taková ryba dá pořád jíst aniž by se zkazila. Tomu bych jako malý rozumbrada nevěřil...
Do mluvy dítěte se autor stylizuje myslím dobře:
„No a jakmile jedna loď odpluje, už je tam další.
V přístavu se pořád něco děje. Na odpočinek není čas.
Jenom v poledne se mumraj na chvíli uklidní; to mají všichni pauzu a čas sníst svačinu a dát si kávu, mléko nebo obojí. O pauze sedí Kurt s ostatními a vyprávějí si historky o tom, co dělali nebo slyšeli, a při tom kouří, nalévají si další čaj nebo mléko anebo obojí. A celou dobu tam sedí také Gunnar, Kurtův šéf a tím svým pisklavým hláskem se upřímně směje.
Gunnar se vůbec hodně směje.“ (Str. 4)
Obrázky jsou také podařené:
Přesto mi na knize něco vadí. Možná se dívám příliš dospělýma očima, zajímalo by mě, co na ni říkají děti. Pro doplnění recenze Barbory Grečnerové.
Naivní styl Erlenda Loe mám rád, musí za ním ale být něco víc. U Dopplera to byl únik od společnosti, boj proti konformismu a hledání sebe sama. Tady není nic než absurdní výlet.
nakladatelství Baobab, Praha, 2009, ISBN 978-80-87060-20-9
Kategorie článku: knihy
(c) 2005-2009 Wu