Diplomovou práci Markéty Burianové, obhájenou na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity 25. 1. 2010, jsem včera našel náhodou. Zkoumal jsem, proč mi ve statistikách vzrostly návštěvy z vyhledávání „www.wuwej.cz“. Zadal jsem tedy tuto - nesprávnou - adresu do vyhledávače a google mi nabídl přehled stránek, odkazujících na wuwej. Na páté stránce jsem nemohl přehlédnout „[PDF] Masarykova univerzita v Brně“.
Diplomová práce se jmenuje „Blog v kontextu literárního deníku“, všechny informace i plný text ve formátech DOC, TXT a PDF najdete v informačním systému Masarykovy univerzity.
Anotace říká: „Tato práce se zabývá blogem na internetu a zasazuje blog do kontextu literárního deníku. V první fázi definuje prostředí blogů, jejich typy a historii. Dále vymezuje několik blogů, na nichž posléze odhaluje propojení s deníky literárními. Ve druhé části charakterizujeme specifika blogu v souvislosti s autentičností, stylizací, ohlížíme se na téma i komiku blogů. V závěrečné části se práce věnuje paralingválním prostředkům, intertextovosti, jazyku a jednotlivým formám psaní v blozích.“
Autorka zkoumala čtyři blogy:
Napoprvé jsem pochopitelně četl hlavně to, co se týká mého zápisníku (a má ješitnost byla nanejvýš uspokojena), ale práci (PDF) si přečtu ještě jednou pořádně. Je plná zajímavých informací, téma je zpracované poctivě a do hloubky. Obhájená byla, a troufám si odhadovat, že za jedna. Já bych ji tak rozhodně ohodnotil (a to i v případě, že by v ní Wuwejův zápisník nefiguroval).
Kategorie článku: o blogu odkazy
Když jsem připravoval toto ohlédnutí, polovinu odkazovaných článků jsem si přečetl znovu, protože mi jejich téma připadá zajímavé pořád. Doufám, že zaujmou i vás.
Hned začátkem měsíce jsem se rozčílil nad studií o obsahu živin v biopotravinách, a především nad závěry, které z ní dělají média. V zamyšlení nad každodenními civilizačními zázraky jsem s vděčností ukázal, kolik úžasných věcí nám mnohdy zatracovaná civilizace poskytuje, aniž bychom si toho byli vůbec vědomi. O pár dní později jsem zkoumal co je to kandys a ještě později jestli se o sociálních demokratech dá mluvit jako o socialistech. Velmi diskutovaný byl článek o hranicích amerického důrazu na vlastní snahu.
Z knih bych rád připomněl Bäumerův spisek o okultním a satanistickém pozadí rockových a metalových skupin, a když už jsme u satanismu, pak pochopitelně i La Veyovu Satanskou bibli. Další světové názory rozebírá James W. Sire v knize Za novými světy.
Další sbírka esejů Václava Cílka Létat s ptáky je standardně vynikající čtení o přírodě, krajině, klimatu a duši člověka. Psal jsem také o Baladách Francoise Villona, o Katovi - Jaffem dopsaném třetím pokračování Kulhánkovy Cesty krve nebo o Otčenáškově knize Když v ráji pršelo, velmi podařeném povídání o jednom útěku z města.
Na závěr tradičně obrázek - Perla.
Kategorie článku: recyčlánky
To, že průvodce píší příslušníci daného národa, byť se zkušeností odjinud jako migranti či emigranti, vede k riziku, že se do hodnocení promítnou jejich čistě osobní zkušenosti nebo tradované stereotypy v sebehodnocení národa. U Čechů je to Švejk (rozebíral jsem to tady), jinde - kdo ví? Je zajímavé to srovnávat s vlastními představami, ale pravdy se takhle dobereme těžko. Sociologické studie by asi byly věrohodnější - ale nebyly by tak čtivé.
„Všeobecně lze říct, že sebe Němci pokládají za skromný, povětšinou obyčejný druh lidí. Dej jim pivo, Wurst, trochu Gemütlichkeit (pohody) a dalšího Němce, se kterým se dá dohadovat o politice nebo naříkat nad těžkostmi života - a budou spokojeni. Nejsou chamtiví, neočekávají, že dostanou něco za nic, a své účty platí včas. Prostý, poctivý Volk.“ (str. 13)
„Sebe samé pokládají za romantiky - nikoliv ve smyslu středomořského, květnatého, lichotného a pochlebovačného způsobu, ale v bouřliváckém stylu génia. Uvnitř každého Nemce dřímá kousek divoce vlasatého Beethovena, prodírajícího se lesními hvozdy, slzícího nad západem slunce a potýkajícího se s nepřemožitelnou nemožností vyjádřit nevyjádřitelné.“ (str. 14)
Skromný, povětšinou obyčejný druh lidí, to do obrázku zapadá, ale bouřlivý romantismus? Překvapivé. Zato pořádkumilovnost a pravidla bezpochyby k Němcům patří:
„Protože život je ernsthaft (vážný), řídí se Nemci pravidly. Schiller napsal, že 'poslušnost je prvořadá povinnost', a žádný Němec to dosud nezpochybnil. Odpovídá to jejich smyslu pro pořádek a povinnosti. Němci nesnášejí porušování pravidel; to může činit život poněkud obtížným, protože platí pravidlo, že vše, co není výslovně povoleno, je zakázáno.“ (str. 19)
„V Německu je naprosto zásadní, že když chcete něčeho dosáhnout, tak se vše musí nejprve dát do pořádku: dobré se musí oddělit od špatného, nezbytné od náhodného. Co je tvoje, musí být jasně separováno od mého; veřejné musí být vymezeno, aby nedošlo k záměně s privátním, pravda musí být za každou cenu odlišena od lži.“ (str. 21)
Z tohoto pohledu musí německou duši ta česká s její snahou všechno přechytračit poněkud iritovat, obzvlášť když nás má hned za zády.
„Předvídatelně však v jejich perfektní zahrádce číhá had pochybností. Jako národ se Němci mučí pochybnostmi a nepřetržitě bojují, aby chaos udrželi na uzdě. Jako Němci nemohou své pochybnosti jen tak zamést pod koberec nebo dát přednost půllitru a veselí. Dojemné přesvědčení cizinců, že vše dopadne dobře a nakonec se to vždycky nějak vyvrbí, pro ně není.“ (str. 23)
„Němci si toho jsou vědomi, přesto obavy vnímají jako přiměřené svým intelektuálním schopnostem. Angst je zodpovědný za jejich touhu, aby vše bylo regulováno, ovládáno, kontrolováno, znovu kontrolováno, monitorováno, pojištěno, prohlédnuto, zdokumentováno. V nitru jsou přesvědčeni, že jedině vysoká inteligence dokáže rozpoznat, jak nebezpečný vlastně život je.“ (Str. 24)
Další charakteristika, která dává smysl, ale posoudit ji nedokážu. Obavy skryté za snahou vše regulovat a dostat pod kontrolu...
„Volný čas představuje pro většinu Němců problém, neboť z toho jasně vyplývá, že není nikdo, kdo by jim řekl, co mají dělat a zda - pokud něco dělají - si počínají dobře. Aby se s tím vyrovnali, udělali z toho Němci to, co jim jde nejlépe: práci. Pozorovat Němce, jak odpočívají, je vyčerpávající; abyste se z toho zotavili, budete možná potřebovat den volna.“ (Str. 46)
„Němci si zvyků váží a neúnavně se jimi řídí. Milují tradice a mají jich spoustu, i když většina je spíše regionálního charakteru. Obvykle jsou to více či méně složité rituální přípravy na konzumaci obrovského množství piva. (...) všechny mají své festivaly, které se typicky skládají z pití piva, náboženské ceremonie, pití piva, přehlídky, pití piva a poté se hezky zakončí jednou či dvěma sklenicemi piva.“ (Str. 76)
V každém případě je i tento Xenofobní průvodce zábavné čtení.
nakladatelství XYZ, Praha 2009, ISBN 978-80-7388-155-9, cena 99,- Kč
Kategorie článku: knihy sociologie
Od poslední zmínky v bazaru přibylo:
Kategorie článku: odkazy
Abych vás uvedl do problému - akce s hledáním malware, který se sám spustil z webové stránky, byla poslední kapka. S platformou Windows už mi došla trpělivost. Když potřebujete počítač trvale funkční a zabezpečený, musíte nainstalovat antivir, který hlídá poštu, messengery, web, síťové rozhraní a kdo ví co dalšího. Jak demonstruje odkazovaný článek, musíte si také nainstalovat personální firewall se sandboxem, který bude sám hlídat všechny akce spouštěných programů a ptát se vás, jestli je to v pořádku. A navíc je velmi záhodno nainstalovat nějaký antispyware (SpyBot, adAware, PrevX, SuperAntispyware...), který pomáhá jednak s prevencí, jednak s hledáním dalších druhů ohrožení a úniků informací. Aby windows dobře fungovaly (alespoň do verze XP, s dalšími už takové zkušenosti nemám), musíte být administrátor, čímž je bezpečnost v háji. A tak by se dalo pokračovat.
Zkrátka, pohár přetekl a památného dne 13.7.2010 jsem přešel na Linux, distribuci Fedora Core 13. Už jsem se o to pokoušel dvakrát (2005, 2007), na třetí pokus to klaplo. Windows pochopitelně na disku mám dál, některé programy jinde nefungují a hry, co jsem nakoupil u herních časopisů, by bylo škoda nevyužít (až tedy budu mít někdy nějaký čas na hraní). Ale primární je Linux.
Protože jsem se během instalace a konfigurace setkal se spoustou drobnějších i větších komplikací, píšu tento návod. Možná pomůže někomu, kdo se pustí do stejné řehole (a mně by se při reinstalacích také mohl hodit).
Instalovaná sestava má tuto konfiguraci.
Pozor: začátek instalace je přesně podle instalační příručky, proto ho sem nerozepisuji. Předpokládám, že se vám povedlo úspěšně rozdělit disk, připravit si oddíly a nainstalovat Fedoru Core 13 v základní konfiguraci pro grafický desktop. Na rozdíl od svých předchozích pokusů jsem si záměrně žádné balíčky nevybíral v instalátoru - chci si připravit jeden velký skript, kterým si to v budoucnu dokážu doinstalovat jedním spuštěním namísto zdlouhavého vyhledávání v grafice. Co dál? Pokud někde výslovně neuvádím jinak, provádí se všechny operace jako root. Spustíme si konzoli, napíšeme su, enter, zadáme heslo a můžeme se pustit do díla.
yum -y update
Chápu purismus distribuce a snahu neinstalovat žádný neotevřený software. Nechápu ale, proč standardní repozitář RPM fusion (free i nonfree) nedodávají rovnou nakonfigurovaný. Vždyť dostupnost zdroje balíčků nijak otevřenost nenarušuje. A stejně si ho pak každý doplní.
Základní informace najdete v příručce:
rpm -Uvh http://download1.rpmfusion.org/free/fedora/rpmfusion-free-release-stable.noarch.rpm
rpm -Uvh http://download1.rpmfusion.org/nonfree/fedora/rpmfusion-nonfree-release-stable.noarch.rpm
Abychom měli jistotu, že stahujeme totéž, co vyrobil správce balíčků, nainstalujeme si také GPG klíče repozitáře. Na stránce http://www.rpmfusion.org/keys najdeme adresy konkrétních klíčů a naimportujeme je takto:
rpm --import http://www.rpmfusion.org/keys?action=AttachFile\&do=get\&target=RPM-GPG-KEY-rpmfusion-free-fedora-13
rpm --import http://www.rpmfusion.org/keys?action=AttachFile\&do=get\&target=RPM-GPG-KEY-rpmfusion-nonfree-fedora-13
Pozor, ampersandy v URL v příkazové řádce se musí escapovat - dát před ně zpětné lomítko. Tato informace stála 10 minut hledání, proč to nefunguje.
Protože až dosud jsem fungoval ve Windows, mám několik disků a diskových oblastí s daty a se souborovým systémem NTFS. Měnit to zatím nechci, potřebuji je do Linuxu připojit. Po mnohaletých problémech s NTFS už Linux má ověřený modul pro čtení i zápis a je potřeba ho jen nakonfigurovat.
Návod je v příručce; nejprve si musíme zjistit, jak jsou NTFS oblasti z Linuxu zpřístupněné. Buď to najdeme v diskovém nástroji (menu Aplikace, Systémové nástroje), nebo pomocí utility fdisk v příkazovém řádku (/sbin/fdisk -l). Když známe seznam jmen oblastí, v mém případě je to /dev/sda1, /dev/sda5, /dev/sdb1, vytvoříme si pro ně adresáře a nastavíme jim práva:
mkdir /media/win_system
chmod 777 -R /media/win_system
mkdir /media/win_data
chmod 777 -R /media/win_data
mkdir /media/win_backup
chmod 777 -R /media/win_backup
Pak budeme editovat konfigurační soubor pro automatické připojení disků po startu:
gedit /etc/fstab
Vložíme do něj:
/dev/sda1 /media/win_system ntfs-3g rw,nls=utf8,umask=0000 0 0
/dev/sda5 /media/win_data ntfs-3g rw,nls=utf8,umask=0000 0 0
/dev/sdb1 /media/win_backup ntfs-3g rw,nls=utf8,umask=0000 0 0
A ujistíme se, že na konci je prázdný řádek. Po příštím restartu se disky připojí samy, teď to uděláme ručně:
mount -a
Jenže když je někdo detailista, říká si, je v pořádku, že na takto připojený disk smí zapisovat kterýkoliv uživatel? A je v pořádku, že se i textové soubory tváří jako spustitelné? Není. U připojení NTFS svazku určujeme, s jakými právy se má disk tvářit v Linuxu, parametrem umask. Ten říká, jaká práva se mají odebrat (proto mask, maska). Když tam dáváme 0000, znamená to, že žádná práva neodebíráme, a jak vlastník souboru, tak skupina uživatelů, jíž soubor patří, tak i všichni ostatní uživatelé mají plná práva včetně spouštění.
Napravíme to snadno, ve správě uživatelů (Systém - Správa - Uživatelé a skupiny) vytvoříme novou skupinu, já ji pojmenoval ntfs. Všechny uživatele, kteří mají mít možnost s NTFS diskem pracovat, do ní přidáme a upravíme připojovací příkaz:
Výsledný řádek vypadá takto:
/dev/sdb1 /media/win_backup ntfs-3grw,nls=utf8,uid=root,gid=ntfs,dmask=0007,fmask=0117 0 0
Pozn. nikde jsem nenašel, proč umask/dmask/fmask používá čtyři číslice, zatímco všude jinde v souborovém systému jsou tři (jedno pro práva vlastníka, druhé skupiny a třetí ostatních uživatelů). Experimentálně jsem zjistil, že pro tyto účely používá mount 2.-4. číslici. Ale co je ta první?
Kategorie článku: počítače
Dlouho mám mezi tématy na články poznámku, že rituály nevymizely, že se jen proměnily a možná je už nepoznáváme. Že jsou to události, po nichž už svět nikdy nebyl takový jako předtím. Události, kterých se zúčastnilo více osob a měly ustálenou formu - nástup do školy, maturita, svatba, první zaměstnání.
Po knize Od začátku do konce už žádný takový článek nenapíšu, není nic, co bych v něm mohl přinést zajímavého. Robert Fulghum se svým porozuměním lidské duši prochází hlavní rituály - narození dítěte, svatba, úmrtí a pohřeb, ale věnuje se i rituálům každodenním. Vědomé rituální činnosti, kterými začíná den jeho kamarádka Alice, venčení psa, kterým ukončuje den Sam, bydlící ve stejné čtvrti.
„Vídám to ve vlastním životě. Každý den.
Obklopují nás všechny možné drobné rituály.
Od začátku do konce nás naše rituály drží při životě.
Posvátné životní zvyky.“ (Str. 132)
Rituálu vzpomínání, rituálu návratu a smíření se. Vyprávění je to fascinující o to víc, že je doplněné skutečnými příběhy skutečných lidí. Unikátní svatba, kterou autor jako pastor vedl, poslední rozloučení jako hold životu, zážitky každého rodiče:
„'Nikdy nezapomenu na první noc, kdy jsme první dítě přivezli z porodnice.'
Požádejte jakéhokoliv rodiče, aby na tuto větu navázal, a vyslechněte si dlouhý, známý příběh. A můžete se zapsat do všech možných kursů, přečíst veškerou doporučenou literaturu a vstřebat všechny rady, ale nic vás úplně nedokáže připravit na tu děsivou odpovědnost, když je najednou jasné, že tohle dítě máte na starosti - je úplně závislé na vás a vašich schopnostech, ať už jsou v té chvíli jakékoliv.
Zřejmě je to nejintenzivnějších čtyřiadvacet hodin vašeho života. Moc se nevyspíte, a to ani v případě, že máte hodné dítě. Je to tím, že vaše poplašné zařízení je v plné pohotovosti. A dítě navíc ještě potřebuje jíst. Často. A jestli je dítě takový ten řvoun až do modra, tak po té první noci, kterou jste prochodili, bezmocní tváří v tvář úzkostem svým i zoufalství dítěte, budete za rozbřesku asi o pět let starší a budete za sebou mít rituální zasvěcení, o jakém se vám ani nesnilo. Jestli jste snad ještě před týdnem dospělí nebyli, tak teď ráno už jimi jste určitě.“ (Str. 130)
Protože otevřeně mluví o svých zkušenostech a svém životě, pochopíte, jak je možné, že jsou jeho texty tak laskavé a chápavé. Musel se vyrovnat s věcmi, které by stačily na několik životů. Ve zlém odešel z domova a nikdy se s rodiči nesmířil... Se svou první ženou, mladí a zoufalí, dali svoji dceru k adopci. Manželství nevydrželo a dceru spatřil až po třiceti letech... Mnohaletá práce pastora ho také dovedla do blízkosti událostí šťastných i smutných a když mluví o úspěšných rituálech on, víte, že to není žádné plané teoretizování.
„Amatéři jsou pod emocionálním tlakem velkých okamžiků často vyvedeni z míry a prostě udělají to, co je u lidí obvyklé - rozbrečí se, popotahují, kýchají, zařvou, hihňají se, zívají, smějí se, škytají, úplně oněmí, udělá se jim špatně, uprdnou se, nebo dokonce zemřou. To všechno jsem při svatbách zažil, takže jsem vždycky zároveň působil jako první pomomc. A nepřiskakoval jsem na pomoc jenom nevěstě nebo ženichovi.“ (Str. 111)
Myslím, že je to bez nadsázky jedna z nejlepších knih na toto téma, kterou jsem četl.
nakladatelství Argo, Praha 2010, ISBN 978-80-257-0245-1, cena 238,- Kč
Kategorie článku: knihy
„Dávej přece pozor, nebo dostaneš kostižer,“ slýchal jsem jako dítě. Už jen to slovo znělo strašidelně, natož představa, že mi nemoc postupně rozežere kosti. Mnohokrát jsem poté, co jsem se udeřil do holeně, naplněn obavami kontroloval modřinu, jestli se náhodou nezvětšuje a jestli už to nezačalo. Nikdy k tomu nedošlo a tak i obavy postupně pominuly.
Ale když jsem se tuhle po letech zase kopl, až se mi nohy podlomily, vzpomněl jsem si na kostižer a začal hledat, jestli je to pravda, nebo zase nějaký mýtus (jako u mrtvolného jedu). Internet je poměrně stručný, jen lékařský slovník píše „dř. tuberkulóza kostí“. Pro tyhle případy mám naštěstí k dispozici prvorepublikovou encyklopedii Domácí vševěd, v níž je snad všechno:
„Kostižer, kostijed nazýval lid odedávna chorobu, která ničí kost. V podstatě je to onemocnění tuberkulosní, bacily nákazy bývají do kosti zavlečeny krví nebo přejde tuberkulosa z jiného onemocnělého ústroje na blízkou kost přímo, na př. z plic na obratle, žebra. Onemocnění může vzniknouti často z malých, nahodilých příčin, na př. úhozem, který za obyčejných poměrů způsobí bolestivou modřinu, avšak u lidí náchylných k tuberkulose vede k zduření, s počátku tvrdému, které později měkne a hnisavě se na venek provaluje. V takových případech nutno záhy volati lékaře. Podobně u dětí zvláště u skrofulosních dostavuje se bez zjevné příčiny také zánět kyčelního kloubu, jenž snadno se přehlédne, protože se považuje často za hostec, nastydnutí, ischias a pod. a zatím nastane k. hlavice kloubní, zmrzačení nebo i smrt. Proto zapotřebí již počátků onemocnění bedlivě si všímati, kdy v kyčelním kloubu objevují se bolesti třeba jen slabé a opět se zmírňující a třeba i několik měsíců nezměněně dodržující, jimž následuje zduření hlavice kloubní, která proto z pušky vystoupí, což zevně zjeveno je prodloužením nohy, a i v tuto dobu ještě úsilné zakročení lékaře může způsobiti zhojení; zanedbá-li se nemoc i v tomto stavu, stává se nezhojitelnou, noha zhubne, pohyby stávají se obtížnějšími, kyčel se znetvořuje, dostavují se i silné horečky (někdy i smrt). Onemocnění je význačné sýrovitým rozpadem kosti a tvořením uzlíků (tuberkulů); rozpad tkáně (caries) způsobuje snětivá hnízda menších nebo větších rozměrů (tzv. sekvestry), kdežto v obvodu okostice tvoří se ztluštěniny, jež jsou vyplněny dutinami s hmotou sýrovitou.“ (KAFKA, J. Domácí vševěd, 2. díl. Praha: 1925, Šolc a Šimáček. Str. 354)
Narazil jsem také na prezentace z přednášek všeobecné patologie, věnované chorobám kostí. Není to příjemné čtení, ale na snímku 13 jsou podrobnosti k tuberkulózní ostitidě:
„Častá hematogenní metastáza, zvláště v dětském věku. Postihuje dlouhé kosti a obratle.
Exsudativně kazeózní forma: Iniciálně postižena synovie, pak přilehlá epifýza, kde vzniká typický granulomatózní zánět s kazeózní nekrózou a destrukcí kosti. Zhroucení obratle způsobí hrb, gibbus (malum Potti). Tbc hnis se může šířit kolem páteře pod periostem až do ingviny (sběhlé abscesy)
Proliferativní forma (fungus, kostižer) : granulační tkáň rozrušuje kost“
Můžete si vybrat, který popis je vám srozumitelnější. Já si odnáším závěr, že varování před kostižerem po úderu do kosti se zakládá na pravdě, protože u tuberkulózou ohrožených lidí může vést k místnímu propuknutí infekce. A vzdávám hold proočkování populace proti TBC.
Kategorie článku: věda
Jedno se této knize nedá upřít - historický nadhled. Všímá si a komentuje hlavní pojetí světa v Sumeru, v židovské kultuře i v křesťanství a dává jev do souvislosti s ekonomií. Teprve pak pokračuje moderními zakladateli ekonomie jako vědy a končí současnou ekonomickou krizí.
„Otázka proč konat dobro (a zdali se to ekonomicky vyplácí), představovala pro židovské myšlení problém, ale Nový zákon ji z velké míry vyřešil. Zapojením nového pojmu 'nebe', který judaismus příliš nezná a nepoužívá, křesťanství otevřelo nový prostor, kde morální činy docházejí odplaty. Na tomto světě sice mohou spravedliví trpět, zatímco nespravedliví mohou žít v přebytku a hojnosti, tento svět není spravedlivý, odměna ale leží mimo tento svět, v nebi, repsektive pekle. Takové řešení palčivé otázky judaismus nezná, judaismus prostě musí řešit problém spravedlivé odplaty již na tomto světě.
Křesťanství dosáhlo uspokojivého řešení pradávného ekonomicko-morálního paradoxu o spravedlivé odměně, ale nikoli zadarmo - vyřešení tohoto paradoxu jej stálo celý Svět. Svět, který byl ve Starém zákoně světem dobrým a dějištěm dějin, se posouvá na druhou kolej, stává se hájemstvím zla a doménou Satana (který je knížetem tohoto světa).“ (Str. 97)
Přesto se mi ale ze začátku četla špatně. Není nesrozumitelná, není nezajímavá, není psaná nijak složitým stylem, vlastně nevím, čím to je. Ale nejsem jediný, kdo o tom mluvil. Dočetl jsem ji do konce a s postupujícími kapitolami se potíže zmírňovaly až zcela vymizely, myslím tedy, že to souvisí s výlety do historie ekonomie.
„Tím se uzavírá naše pomyslná osa tázání se po ekonomii zla: od Kanta, který od lidí požaduje nezištné dobro, až po Mandevilla, pro něhož všudypřítomné dobro vede leda ke společenskému úpadku.“ (Str. 190)
Pokud na podobné problémy narazíte také, neváhejte a přeskočte rovnou na část čtyři, Kacířské myšlenky. Ta je totiž skvělá, ba strhující. Tomáš Sedláček v ní ukazuje, jak moc se ekonomie vzdálila reálnému životu:
„V ekonomii se však často stává nemilá věc. Model nemá ani realistické (či alespoň testovatelné, natož popperovsky falsifikovatelné) předpoklady a často se ani jeho výsledky neshodují s realitou. Co tedy v tom případě zbývá z ekonomie? Pouze střed, úsměvná podmnožina matematiky a vysoké statistiky.“ (Str. 199)
„V ekonomii tak panuje dvojí potíž: v teorii musí ekonom ignorovat valnou většinu skutečného života; v praktickém ekonomickém životě pak musí ignorovat valnou většinu teorií. Ekonomie žije ve zvláštním stavu schizofrenie. Teoretizující ekonom musí zapomenout na skutečný svět (musí snít, stejně jako Descartes), jinak se ve svých modelech moc daleko nedostane. Odměnou mu bývají závěry, které jsou stejně odtažité a neaplikovatelné na reálný svět jako model samotný. Když však má ekonom hovořit o praktické ekonomii, například o hospodářské politice, zapomíná na modely (jsou mu v praxi k ničemu), odhazuje nepotřebný sofistikovaný teoretický aparát a hovoří ze zkušenosti. Používá logiku, jíž se dostává i (zkušenému) sedlákovi.“ (Str. 209)
Jak málo ekonomie dbá na základní pojmy, definované často pomocí tautologie. Například užitek. Učebnice ho raději nedefinují, proto si autor pomůže si slovníkem, který mluví o uspokojení, štěstí, radosti a postupně větu přepisuje až dojde k tomu, že užitek je... užitek. Tím se ovšem dá vysvětlit cokoliv.
„Buď definujeme užitek úzce, jako například užitek pramenící z obchodovatelných statků - pak však dojdeme k závěru, že model homo oeconomicus neumí vysvětlit veškeré lidské chování. Ekonomové se však s tímto (testovatelným) závěrem nespokojili a předefinovali termín užitek tak, aby zahrnoval vše - včetně (domnělého, očekávaného) užitku z odměny posmrtného života. Tímto zahrnutím všeho pod termín užitek se i z Jana Husa nebo sv. Františka stává sobecký maximalizátor vlastního (byť posmrtného) užitku. Ekonomie se tím propadla do marxistických tenat popperovské nefalsifikovatelnosti a netestovatelnosti modelu, který de facto říká, že člověk dělá to, co dělat chce (maximalizuje užitek, který si každý definuje sám).“ (Str. 201)
Nebo jak dalece jsou dnes zkreslovaní ekonomičtí klasikové:
„Stát má podle Keynese hrát proti tendencím trhů: když všichni bujaře spotřebovávají, má vláda šetřit a vytvářet rozpočtové přebytky. Když spotřeba vázne, stát má naopak spotřebovávat a vytvářet deficity.
Současná hospodářská politika ovšem není v žádném případě keynesiánská, jak se často mylně píše. Vzali jsme si totiž k srdci jen polovinu tohoto poučení a perverzně ji zvrátili: státy sice ekonomiku povzbuzují, ale v dobách špatných i dobrých. Žijeme v době neustále deficitních rozpočtů. Současné finanční injekce by byly obhajitelné, kdyby jim předcházelo šetření v dobách přebytku. To se ovšem nestalo. Naopak jsme si zvykli jako na samozřejmost na zběsilá tempa růstu, dopovaného státní spotřebou na dluh. Vlády prakticky všech zemí do ekonomiky nalévaly veřejné peníze i v dobách, kdy žádná taková pomoc nebyla potřeba.“ (Str. 235)
Inu opravdu kacířské myšlenky, tím spíše, že se jedná o ekonoma exponovaného a úspěšného - jinak by těžko mohl být hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB, v minulosti poradcem prezidenta Havla, ministra financí a přednášet na univerzitách. Za pozornost také stojí jeho blog na Aktuálně.cz.
Ještě ke knize: používá dvojí číslování stránek, například +97 -176, které ukazuje kolik máte přečteno a kolik ještě zbývá. Nezvyklé, ale užitečné.
„Moderní ekonomie se zabývá růstem. Co možná nejhladším a největším. Neřeší, kam takový růst spěje; ani nefilozofuje nad jeho smyslem. Zdá se však, že konzumní studna štěstí je již vytěžena a že dalším navyšováním bohatství šťastnější nebudeme.“ (str. 240)
Recenze nemá smysl uvádět jednotlivě, na stránkách nakladatelství jsou všechny.
nakladatelství 65. pole, Praha 2009, ISBN 978-80-903944-3-8, cena 299,- Kč
Kategorie článku: knihy ekonomie
Audacity je výborný opensource editor zvuku. A když si do něj nainstalujete sadu kodeků FFmpeg, dokážete s ním otevřít cokoliv včetně narušených nekompletních souborů (které produkuje např. SDP multimedia) a ukládat třeba do mp3.
Jako hudební přehrávač používám Winamp, poslední verzi z dvojkové řady. Pravda, od jeho vydání v lednu 2003 už pár let uběhlo, ale má všechno co potřebuju a necpe mi co nechci (třeba knihovnu). S přidaným skinem TopazAmp se mi líbí i vizuálně.
Ale abyste neřekli, jednou mě popadla snaha nějaký novější přehrávač najít. Použitelný je AIMP2, obsahuje i audio converter, tag editor a audio recorder. No jo. Jenže Winamp to není...
Editor tagů mp3tag - k tomu mě donutil mobil. Představte si, že Nokia N95 neumí přehrávat adresář! Její přehrávač dělá přesně to, co nesnáším- udržuje si knihovnu hudebních souborů podle jejich tagů. Takže než adresář nahraju do mobilu, musím zkontrolovat a opravit tagy, jinak hudbu nenajdu. Aspoň že mp3tag má pěkně vyřešené hromadné nastavování na základě jména souboru.
K převádění hudebních CD do mp3, čili ripování, se mi osvědčil FreeRIP.
Kategorie článku: počítače
V soutěži ve zpracování myšlenkové mapy na téma "oblíbená kniha" zvítězila Kryska, která do mapy zapracovala tarotové karty a jejich výklad. Rozmístění tarotu do kruhu inspirovalo Fialku k vlastnímu experimentu a následně se o něm zmínila v komentářích. Mě to pochopitelně ihned zaujalo a domluvili jsme se na článku od čtenáře. Celkovou fotku jsem ze čtyř segmentů sesadil já, text vznikl z Fialčina komentáře a dvou mailů, výsledek je autorizovaný.
Wu
S myšlenkovými mapami neumím dělat a na rozdíl od normálních map se v nich nevyznám. Nepamatuju si obrázky, ale text. Ono to možná trochu souvisí se způsobem dívání se na obrázek. My jsme zvyklí, že uprostřed je něco důležitého a to okolo je jen „křoví“. Číňani a spol. kreslí jinak, víc shora dolů než centrálně, nevím jak to popsat, ale připadá mi to logičtější. Chci říct, že je to jako v architektuře - někdo není typ na oblé linie a má rád pravý úhel :-).
Jak třeba Kryska nafotila tu mapku o tarotu - moc hezký, to ano. Třeba se v tom někdo opravdu vyzná, aby mu to pomohlo vyřešit problém. Na co jiného karty jsou? Zkusila jsem si je taky tak poskládat. Pak totéž s Oshovým tarotem. Taky to bylo pěkné. Pak jsem zachovala princip (kruhy), ale karty na sebe měly navazovat významově i směrem od středu. Nevím, kolikrát jsem to přeskládávala, ale tak z 90% to opravdu nějaký smysl dávalo. A zážitek to byl parádní. On by si to možná každý upravil trochu jinak, podle svých hodnot a zkušeností.
Ve 3 kruzích je vyskládaná Velká i Malá arkána. Právě si říkám, jestli by se pro začátečníky nemělo začít se vztahy mezi kartami jenom Velké arkány (uspořádat a vyfotit je v řadách po 3, 4 a 5 ks), že by to líp pochopili.
Vnitřní kruh - Velká arkána - „začíná“ 0 Bláznem, protože lidé většinou dodržují časovou posloupnost dětství, dospívání, dospělost atd. Je ale možné začít odkudkoliv. Druhý a třetí kruh tvoří karty Malé arkány. Druhý (prostřední) jsou dvorské karty páže, rytíř, královna, král. Nad nimi je pořadí 2, 3, 4 ... 10, eso. To je ale moje pořadí a každému nemusí vyhovovat.
Takže my začneme 1 Existencí (To už je Mág v Rider Waitovi čili v kartách, které používá Kryska.). Nad ní je páže vody Pochopení a dotýkají se ho 2 vody Přátelství a 3 vody Oslava.
Tak tohle je takový paprsek s happyendem.
Ten druhý paprsek - 2 Vnitřní hlas, rytíř vody Důvěra, 4 vody Do nitra a 5 vody Lpění na minulosti - mi říká toto:
Stručněji: Poslouchej svůj vnitřní hlas, důvěřuj si, obrať se občas do svého nitra a neulpívej příliš na pomíjivých věcech, žij v přítomnosti.
A tak by se dal vyložit celý kruh, to ale není účelem článku. Chtěla jsem jen ukázat, že „mapa“ může vést i k neotřelému pohledu na známou věc. Tarotové karty jsou jen ukazatelé na křižovatkách cesty do vašeho nitra.
Odkazy:
Fialka
Tarotu nerozumím vůbec, ale obrázky toho Oshova mě zaujaly na první pohled. A také mi oči utkvěly na jednom z nich, na Harmonii: „Delfíni, kteří vyskakují ze srdce a obloukem se vracejí ke třetímu oku, symbolizují hravost a inteligenci... Naslouchej svému srdci, jednej podle svého srdce, ať už je v sázce cokoli.“
Inu - kéž by.
Wu
Kategorie článku: tvorba
(c) 2005-2009 Wu
