Wuwejův zápisník

Komentář k článku o úskalích i radostech blogování (Lucienne)

Čtěte od konce stránky, nejnovější komentář je jako první.
Podívejte se také na pravidla pro komentáře.
V textu komentáře můžete použít formátovací znaky * (tučné písmo) a _ (kurziva). Uzavřete jimi text zleva a zprava, naformátuje se automaticky.
Pro odběr komentářů k tomuto článku jako RSS použijte tento odkaz.

(požadováno)
(nebude zobrazen)
(jen osobní / nekomerční)
(ochrana proti spamu)

Zaškrtnutí způsobí, že budete mít předvyplněné údaje (nick, mail, ...) ve formulářích. Řešení je založeno na cookies, zaškrtnutím souhlasíte s jejich použitím. Souhlas můžete kdykoliv odvolat kliknutím zde.
Lucienne Delfína Poláková
2017-04-23 21:14:18
Wu, sleduju všechny moje adresy, ale ta na gmailu je nejjistější. Tam jsem denně.
Wu
2017-04-19 23:18:28
To nic :). Chvíli jsem uvažoval, že Ti pošlu mailem odkaz, ale ztrácím se v Tvých adresách :). Tahle, co jsi vložila, je aktuálně používaná?
Lucienne Delfína Poláková
2017-04-19 20:10:34
Ahoj Wu,
takže jsem dnes objevila tento článek...
Asi Tě čtu nekoncepčně, ale mám hrozně málo času. Promiň.
Děkuji!
Lucienne
Wu
2017-03-28 21:25:04
Zdravím a děkuji za rozsáhlý komentář.

Ten začátek, přetlak, to v sobě člověk musí mít asi od malička. Vzpomínám si na svoje dělání časopisů na koleně, kronikové záznamy, e-mailové smrště, první stránky a pak konečně blog. Svoboda v psaní a zpětná vazba.

Experiment je zajímavý, vůbec ten nápad, sledovat rozšíření bez jakékoliv podpory. Tedy jen předáváním mezi lidmi... To by muselo být superatraktivní téma, aby to zafungovalo.

S tím časem - mám to stejně, pořád přibývá činností a čas jako by se někam propadal. Ale také jsem zjistil, že si za to můžu sám. Jednak nabíráním povinností, závazků a činností, za které tím časem platím, jednak tím, že eliminuju pomalý čas. Obojí je špatně. Naštěstí se obojí dá zvrátit (experimentálně ověřeno :)).

A co se týče závěru - myslím si, že bez čtenářů, alespoň potenciálních, by to nebylo ono. Píšete s vědomím, že to někdo někdy může přečíst, ten fakt publikace, zveřejnění, je pořád přítomen. I když to čte pět lidí, i kdyby jediný, ba dokonce i kdyby to (pro tuto chvíli) nečetl nikdo.
André Pulgar
2017-03-25 14:53:00
Dovolím si také pár komentářů, čistě k rozšíření spektra o příčinách a dopadech blogování.
1. Délka blogování cca. 10 let, propadnutí FB nejen že se nekonalo, nekonal se FB vůbec (nekonečně důvodů proti, ani jeden pro)
2. Důvod začít: trochu jak píšete Vy - nějaký vnitřní přetlak, prostě jsem do určité míry musel. Kdysi jsem psal na stroji, pak jsem trochu upouštěl páru na jednom diskusním webu a jeho pohrobcích, ale jednak jak tohle všechno skomíralo a jednak jak ve skutečnosti mi šlo o něco jiného, rozhodl jsem se udělat pro sebe. A pak byl ještě jeden důvod, určitý experiment:
3. Chtěl jsem vyzkoušet, jak se vlastně ve virtuálním světě může rozšířit povědomí o blogu, který nemá žádné P.R., nedá se vygooglit, nejsou na něj odkazy, a není o ničem zajímavém. Tedy, žádné komentování aktuálního dění, žádné řešení současných problémů, žádné hot topics, ba ani návody k vaření a videa jak se správně líčit nebo porno. Prostě jen plkání o svém světě, tedy o ničem.
4. Výsledky experimentu: On ten experiment tak úplně nevyšel, částečně kvůli mně (protože jsem si v dané chvíli neuvědomil, jak je všechno provázáno (tedy jak někde něco okomentuji pod svým google nickem, tak stopa povede i na můj blog zřízený k tomu samému účtu)), částečně kvůli Guy Petersovi, u něhož se právě toto stalo a který pak právě na svém blogu (byť v negativním světle) na můj upozornil. Pak je pravda, že o blogu vědělo pár mých známých (nevím už ani kolik, ale určitě méně než 10). Nechce se mi sice vyhledávat tvrdá data pro statistiky, ale z denních přístupů zhruba usuzuji, že Petersem vygenerovaní čtenáři byli jen krátkodobou epizodou, která už je léta pryč. S mými známými je to podobné, takže aktuálně mám zhruba tak 5 čtenářů.
5. Blogger a čas: Myslím, že to není jen můj problém, ale že je to charakteristické pro dnešní dobu. Času drasticky ubývá. Začalo to už asi v roce 2012, poslední rok byl už úplně zabijáckej a pokračuje to i teď. Takže mezi prací a spánkem mám jen minimum času, které jen zřídka chci trávit před monitorem. Navíc když nestíhám číst a psát ani nutnou odbornou literaturu, tak na nějakou abstraktnější tvorbu přestávám mít i nastavený mozek, duši, srdce nebo co. Prostě už mi moc nejde odpoutat se od reality. Občas mě během dne něco napadne, co bych chtěl rozvinout, ale pak se na to prostě vyseru. Zůstane mi jedna věta, která za to nestojí. A tak už nad texty převažují fotky, které stejně tak nějak udělat musím (i když často s několikaletým zpožděním).
6. Komentáře: Vzhledem ke zkušenostem z předbloggerského období jsem je od začátku zakázal. Nejen kvůli trollům, ale i proto, že taková objektivní kritika je to poslední, co moje sebevědomí potřebuje.
7. Takže asi tak: alespoň v mém případě se bloggerem člověk stane protože je divnej. Otázkou je, proč neskončí, když má 5 čtenářů, což určitě vypovídá o kvalitě a přínosu blogu. Jednak jsem to samozřejmě asi částečně čekal, částečně to lze snad vysvětlit standardní obrannou psychickou reakcí ("všech těch ostatních 7 miliard kromě těch 5 možná lidí, možná robotů, jsou blbci"), z největší části však asi půjde o zacyklení do první věty, tedy: ... protože je divnej. Divnej v tom smyslu, že to dělá pro sebe, ne pro čtenáře, které vlastně nepotřebuje.