Wuwejův zápisník

Robert Fulghum: Opravář osudů

16.11.2017 07:07, Wu | knihy | komentáře -

obálka Opravář osudůAmeričan George Novak přiletěl do Čech, aby tu hledal stopy svých kořenů – jeho rodina odešla koncem devatenáctého století z Moravy do Westu ve středním Texasu. Při svém pátrání se přimotá do barvité hospody U Devíti draků a ovce, setká se s zvláštně tajemnou divkou Verou Vesely, válečným veteránem Markusem nebo třeba svérázným „strejdou Petrem“. Především ale dostane velmi nepravděpodobnou nabídku – stát se opravářem osudů, tedy mít možnost a sílu lidem ve svém okolí napravovat život, přehodit na lepší kolej. Jak si s tím poradí? Začíná bláznit, nebo jsou opravdu takové věci mezi nebem a zemí?

Opravdu to takhle všechno bylo?
A jen proto, že jsem nechtěl, aby se té holce něco stalo?
Zase jen náhoda?
Osud několika lidí se dnes vydal jiným směrem – někomu se vylepšil, někomu zhoršil.
Ovšemže k nejhoršímu nedošlo – nikdo neumřel –, ale nejedna osoba přišla k úrazu, všichni se vylekali a pes je možná už napořád zmrzačený.
Mohl jsem to udělat lépe?
Měl jsem se snažit, aby to bylo lepší?

Při napravování osudů dochází k nezamýšleným následkům… Každý zásah je, jako když do vody hodíme kámen.
Po vhození kamene se na hladině rybníka dělají kola.

George měl obličej v dlaních a bylo mu do breku.
“ (Str. 63)

Jak je z ukázky patrné, téma, které kniha řeší, není jednoduché. Osud a náš vliv na něj, vina i odpuštění. Mohlo by to být opravdu silné čtení… nebýt drobných nedostatků. Po pravdě, po většinu doby jsem spíše nevěřil svým očím.

Snaha posadit to celé do Čech je tak milá – a tak nereálná a neohrabaná, až se z toho musí člověk usmívat. Všichni ti Češi a Češky a poloČeši jsou… prostě Američané. U Čechoameričanů budiž, nesou si v sobě jinou kulturu, ale třeba strejda Petr, žoviální baron Prášil, který strhne ke svým výstupům celé osazenstvo:

Měl byste přijít, když tu strejda Petr inscenuje bitvu u Hradce Králové – po stolech rozestaví slánky a půllitry a každý dostane nějakou roli, jezdectvo, dělostřelectvo, pěchota, Prusové a Rakušani, sešikovaní před bitvou. Všichni v hospodě se zapojí.
Místo přilbic mají na hlavě ošatky na pečivo. Tři chlapi bouchají jako kanóny, jiní představují cválající koně – klapou prsty na stolech jako kopyta. Jistě tušíte a doufáte, že hlavním hrdinou je strejda Petr. Byl tam coby důstojník rakouské kavalerie a oháněl se šavlí.
“ (Str. 12)

Tohle? Čech? V české hospodě? Těžko přetěžko. Luci Milena je také extrémně svérázná, což zase s jejími naprosto normálními kořeny nejde dohromady.

Horší je, že postavy jsou obecně dost ploché, zejména samotný George – neslaný nemastný přitakávač. Vybočuje z toho jen Vera, tu se povedlo vykreslit plasticky, s její proměnlivostí, temnou stránkou – a touhou po světle.

Můj život byl… a pořád je… pořádná kafkárna.
S jeho pravdou jsem smířená. Jenže taky… bych zároveň… moc chtěla najít… a věřit tomu, co on nenašel a čemu nevěřil.
“ (Str. 28)

Hlavní hrdina a jeho způsob obživy, to také není úplně šťastné ani reálné. V Čechách takové výhry známe především z literatury a naše přejícnost je vyhlášená.

Já vím. Nechci, aby moje odpověď byla dlouhá a nudná.
Takže ti jen řeknu, že jsem vyhrál v loterii. To bude nejlepší. Vyhrál jsem v loterii. Nic moc, žádnou hlavní cenu, ale stačí mi to, abych nemusel chodit do práce. Nemusím se živit prací. Stačí mi, když se soustředím na život.
“ (Str. 128)

Některé epizody, třeba svatba v Anglii, z děje úplně vybočují, jsou kaleidoskopické (téma navíc známe z fejetonu) a vlastně docela nadbytečné.

Dialogy prezentují názory, nepříliš odpovídající věku protagonistů. Je to spousta zajímavostí, samozřejmě, ale do běžného hovoru to moc nezapadá. Vlastně se pořád dokola poučují...

‚(...) Vážně myslím to, že díky mé fantazii je tu osoba, která píše román. A s tím souvisí, že se považuju za herečku v divadle života. Psát román pro mě znamená, že to tak opravdu je.‘
‚To teda koukám. Možná bys mi to raději měla napsat.‘
‚Je to řečeno filozoficky, Georgi. Literatura je sestra filozofie – ta, co se maluje, zpívá a tancuje.‘
‚Ovšem… Pokračuj...‘
‚Spisovatel je něco jako ošetřovatel v zoo. Jenže místo zvířat mám v hlavě běsy, anděly, jednorožce, draky a různé nadpřirozené bytosti.‘
‚To se mi líbí. Chápu, a dál?‘
“ (Str. 191)

Pro Fulghuma jsme všichni herci na divadle života, a tak i hlavní postavy hrají určené role. Možná by knize slušela inscenace na divadle skutečném, tam se deklamace v dialozích i teatrálnost naopak hodí.

Přes to všechno se ale kniha četla dobře, zejména kapitoly s odhalením Veřiny temné stránky a následků ubíhaly rychle (celá její příhoda mi mimochodem připadá vcelku reálná – pro srovnání doporučuji prolézt si archiv La Petite Mort).

Zkusme ale opustit optiku románu a podívat se na knihu jako na psychologicko-duchovní studii. Co třeba dualita Georga a Very? Tak dokonale si beze slov rozumějí, sexuálně mezi nimi nejiskří, jsou jako bratr a sestra. Jako dvě složky jedné duše. Světlá a rozumová stránka a temná emotivní, obě hledají a nenachází soulad. Duše a její stín? Id a superego? Celkem to sedí.

A pak samozřejmě zkoumání osudu a jeho změny. Jde to? A jak? Jaké to má důsledky a máme na to právo? Co když druhý nechce? Jako román nic moc, jako duchovní zamyšlení super. Zdaleka nejlepší je poselství, které je do knihy ukryto – že tu moc opravovat osudy máme všichni a je jenom na nás, jak ji využijeme. A také jestli nápravu přijmeme.

Odkazy:

nakladatelství Argo, Praha 2017, ISBN 978-80-257-2244-2, cena 259 Kč

12345
1510812420000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online