Wuwejův zápisník

Rachel Joyceová: Nepravděpodobná pouť Harolda Frye

26.01.2017 21:16, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Nepravděpodobná pouť Harolda FryeHarold Fry je v důchodu. Se ženou Maureen už dvacet let žijí vedle sebe, i ložnice mají oddělené, na ničím nenarušovanou koexistenci už si dávno zvykli. Jednoho rána ale dorazí dopis pro Harolda. Od Queenie Hennesyové, bývalé účetní, se kterou pracoval a která mu kdysi prokázala velkou laskavost. Dopis je z Hospice svatého Bernarda a Queenie… umírá na rakovinu.

Harold neví co si počít, napíše neslanou nemastnou odpověď a vyrazí k poštovní schránce, jen tak ve vycházkovém oděvu a botách. Jenže postupně míjí jednu schránku za druhou, nechce jen poslat vzkaz, musí něco udělat, aspoň tentokrát. Setkání s dívkou u pumpy, která mu vypráví o síle mysli a víry ho ještě víc nahlodá a pak...

Harold si představil Queenie, jak dřímá na jednom konci Anglie, a sebe, jak stojí v telefonní budce na opačném konci, a mezi nimi se rozprostírá něco, co neznal a mohl se jen domnívat, že to tam je: silnice, pole řeky, lesy, vřesoviště, vrcholy a údolí, a spousta lidí. Se vším a se všemi se teď setká. Rozhodnutí se dostavilo ve stejném okamžiku jako nápad. Jeho jednoduchost mu byla až k smíchu.
‚Vzkažte jí, že Harold Fry je na cestě. Musí jenom počkat. Protože já ji zachráním, víte. Já půjdu a ona musí žít. Řeknete jí to?‘
Žena přitakala. Má vyřídit ještě něco? Ví Harold, kdy jsou návštěvní hodiny? Kde se parkuje?
‚Nejedu autem. Jenom chci, aby žila.‘
‚Promiňte, co jste říkal o autě?‘
‚Jdu pěšky. Z jižního Devonu až na sever do Berwicku.‘
(...)
‚Zrovna vyrážím. Dokud budu na cestě, musí vydržet naživu. Prosím řekněte jí, že tentokrát ji nezklamu.‘
“ (Str. 26)

Zní to jako stařecký vrtoch, cesta je dlouhá 600 mil, on není vůbec připravený, má jen odhodlání a i to bude podrobené mnoha zkouškám.
A Queenie moc času nezbývá.

Jako na každé pouti, i tady se během procházení krajinou vnější prochází krajinou vlastní duše.

Ve městě se Haroldovy myšlenky zastavily. Nyní byl zpátky v širé krajině, směřoval z jednoho místa do jiného a představy mu volně proudily hlavou. Za chůze k sobě nechal promlouvat minulost, jíž se dvacet let úpěnlivě vyhýbal, a teď se mu v hlavě předváděla a štěbetala s vlastní nevázanou energií. Vzdálenost už nebral jako počet mil. Odměřoval ji na vzpomínky.
Míjel parcely a viděl Maureen v předzahrádce na Fossebridge Road, jak v jeho staré košili, s vlasy svázanými, aby jí nevlály ve větru, a s obličejem umazaným od hlíny hrabe v záhonu fazolí. Viděl skořápku ptačího vajíčka a se zraňující něhou si vybavil křehkou hlavičku novorozeného Davida. Z ticha dutě zaskřehotala vrána a najednou ležel jako dospívající kluk v posteli a slyšel tentýž křik a obstoupila ho samota.
“(Str. 106)

Před sebou samým člověk neuteče. Vynořují se vzpomínky, zatlačené hluboko do podvědomí, a znovu bolí.

Harold mu odpověděl – ale jak? Co tehdy řekl? Shlížel na synka, pro kterého vy udělal cokoli, a nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.
Ano, život je děsivý, mohl tehdy říct. Nebo: Bude líp, uvidíš. Nebo dokonce: Někdy je dobře a někdy špatně. Úplně nejlepší by bylo, kdyby Davida mlčky objal. Jenže to neudělal. Neudělal nic z toho. Cítil hochův strach tak naléhavě, že se mu zdál nepřekonatelný. Toho rána, kdy se chlapec obracel na svého otce a žádal o pomoc, Harold nenabídl nic. Uprchl k autu a jel do práce.
Proč si to musí pamatovat?
“(Str. 79)

Ale přicházejí i světlejší chvíle.

Potom Harold pocítil lehkost a musel se usmát. Pochopil, že cesta, na které činí pokání za chyby, jichž se dopustil, je i cestou k přijetí odlišnosti ostatních. Jako člověk, který pouze prochází, zavítal do míst, kde se neotevírala jen krajina. Kde lidé bez zábran hovořili a on bez zábran naslouchal. Něco si z nich odnesl s sebou, když se vydal zase dál. Až příliš toho v životě zanedbal; tenhle ždibec velkorysosti dlužil Queenie i vlastní minulosti.“ (Str. 100)

Střídání okamžiků prozření a pádů do nejistoty a zoufalství pokračuje. Nejhorší zkouška přichází, když se k němu po popularizaci jeho pouti přidají další lidé. Každý si řeší něco jiného, každý má svůj cíl a nakonec je jim Harold na obtíž.

Paralelně sledujeme Maureen, v níž odloučení vyvolává vzpomínky zrovna tak, jako v Haroldovi.

Kniha je to nesmírně silná, napsaná s lehkostí a plná tíhy. I osvobození. Jde zachránit Queenie a přitom… zachraňuje sebe.

Harold kráčel s neznámými lidmi a naslouchal. Nikoho nesoudil, ačkoli jak dny ubíhaly a hodiny a místa začaly splývat, nedokázal si vybavit, jestli kontrolor chodil bos, anebo mu na rameni seděl papoušek. Už na tom nezáleželo. Zjistil, že lidská bezvýznamnost ho naplňuje údivem a něhou, a také pocitem osamění. Svět sestával z lidí kladoucích jednu nohu před druhou; a život se mohl zdát všední jednoduše proto, že ti, kteří ho prožívali, už tak činili dlouho. Harold už nedokázal projít kolem cizího člověka bez toho, aby si uvědomil, že všichni jsou stejní, a každý je zároveň jedinečný; a to je základní lidská potíž.
Kráčel s takovou jistotou, jako by celý život čekal, až vstane z křesla a vyrazí.
“ (Str. 171)

Vřele doporučuji. Podívejte se ještě na komentáře čtenářů na ČBDB.

nakladatelství Knižní klub, Praha 2012, ISBN 978-80-242-3616-2, cena 59 Kč (Levné knihy)

12345
1485461760000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online