Wuwejův zápisník

Hermann Hesse: Hra se skleněnými perlami

07.01.2016 00:50, Wu | knihy | komentáře -

obálka Hra se skleněnými perlamiVe svém nejpropracovanějším a nejrozsáhlejším díle nás Hermann Hesse uvádí do blíže neurčené budoucnosti. Může být vzdálená jen pár let, ale klidně celá staletí. Není to poznat a není to důležité – to podstatné je existence duchovní a pedagogické provincie, Kastálie. Je to jakýsi řád bez boha, který se stará o vzdělávání a výchovu učitelů, nejlepší studenty posílá do svých elitních škol a nejlepším z nejlepších poskytuje svobodu pro duchovní bádání nebo odpovídající funkce. A ještě něco – řád provozuje Hru. Hru se skleněnými perlami. Rituální činnost, která si vypůjčuje stavební prvky celé kulturní historie, vědu i umění, překládá je do formalizovaného herního jazyka a používá k budování nových, překvapivých a elegantních konstrukcí.

A my ve zduchovňování, či chceš-li, v abstrahování jdeme ještě dál: my v naší perlohře ona díla mudrců a umělců rozkládáme na jejich složky, extrahujeme z nich slohová pravidla, formální schémata, sublimované významy, a s těmito abstrakcemi zacházíme, jako by to byly stavební kameny.“ (Str. 216)

I přestože na začátku najdeme mnohastránkové pojednání o historii hry (za posledních patnáct let mě podvakrát téměř unudilo a knihu jsem odložil), přestože se mnohokrát o Hře dozvíme nějaký fragment:

Ve všech dobách měla hra úzkou souvislost s hudbou a probíhala většinou podle hudebních či matematických pravidel. Stanovilo se jedno téma, dvě, tři, realizovala se, procházela variacemi a stíhal je podobný osud jako téma nějaké fugy či koncertní věty. Hra mohla například vycházet z nějaké dané astronomické kofigurace či tématu některé Bachovy fugy anebo z nějaké Leibnitzovy věty či z Upanišád, a z tohoto tématu, podle hráčova záměru a nadání, bylo možné oživenou vůdčí myšlenku buď dovádět dále a rozvíjet ji, anebo pomocí náznaků příbuzných představ její výraz obohacovat. Byl-li například začátečník schopen herními znaky vytvořit paralelu mezi klasickou hudbou a formulí nějakého přírodnního zákona, pak znalec a mistr dováděl hru od počátečního tématu volně až ke kombinacím bez jakýchkoli mezí.“ (Str. 35)

Přesto zůstává jako celek utajená, herní jazyk je neznámý, žádný konkrétní příklad, popis probíhající hry, se nedozvíme. A není to samozřejmě náhoda, prvek tajemství ke Hře patří.

Rozlišovaly se dva herní typy, formální a psychologický, a víme, že Knecht, právě tak i Tegularius, který se však slovnních potyček stranil, patřil k zastáncům a příznivcům typu druhého, až na to, že Knecht raději místo o 'psychologickém herním způsobu' hovořil o 'pedagogickém'. Formální typ usiloval o to, aby z věcných obsahů každé hry, matematických, jazykových, hudebních atakdále, byla vytvořena co nejhutnější, nejúplnější, formálně dokonalá jednota a harmonie. Typ psychologický oproti tomu hledal jednotu a harmonii, vesmírnou obepjatost a dokonalost ani ne tak ve výběru, uspořádání, zkřížení, propojení a kontrapozici obsahů, jako spíš v meditaci následující po každé etapě hry, a na tu kladl veškerý důraz. Taková psychologická, či jak Knecht raději říkával, pedagogická hra skýtala pohled na dokonalost ne zvnějšku, nýbrž vedla hráče k prožitku dokonalosti a božskosti cestou sledu přesně předepsaných meditací.“ (str 153)

Kniha je vlastně záznam života Josefa Knechta, Velmistra Hry čili Hermistra. Byl jeden z nejlepších, možná úplně nejlepší, od mládí vystupoval jako obránce řádu. Ještě jako žák se pravidelně střetával se spolužákem Designorim v proslulých disputacích o smyslu Kastálie ve srovnání s vnějším světem, o pár let později, kdy byl jako host v klášteře benediktýnů, s mimořádným historikem páterem Jacobem. Jenže ve spodním proudu cítil ohroženost jejich malého ráje, ohroženost politickou.

Knecht byl velikým a vzorným správcem a reprezentantem svého vysokého úřadu, Mistr Hry se skleněnými perlami bez vady a hany. Avšak on skvělost Kastálie, jíž sloužil, viděl a vnímal jako velikost, jež je ohrožena a vytrácí se, nežil v ní jako většina jeho současníků Kastálců prost tušení a prost pochyb, nýbrž znal původ té skvělosti i její historii, vnímal ji jako jev dějinný, podrobený času a jeho hlodavé a rozrušující bezcitné moci.“ (str. 205)

Jakkoli dokázal bezchybně vykonávat všechny povinnosti svého úřadu, Knecht bolestně cítil vyprázdněnost, zvolna umírající izolovanost přešlechtěné provincie a pomalu vzrůstala jeho touha po světě za hradbami. Až nakonec učinil nevídaný krok.


Kniha je velkolepá konstrukce. Vidíme v ní vlivy východních kultur, meditace je základní součást kastálské praxe a sama Hra se svým posvátným jazykem symbolů může odkazovat na sanskrt.

Po každém znaku totiž, který vedoucí dané hry vyvolal, se nyní o tom znaku, o jeho obsahu, jeho původu, jeho smyslu konala tichá, přísná meditace, které každého účastníka hry nutila, aby si obsahy znaku intenzivně a organicky zpřítomňoval.“ (Str. 34)

Stejně tak vidíme civilizační obavy a pomíjivost všech výdobytků, i těch nejšlechetnějších a nekrutěji vybojovaných.

Naprostá většina Kastálců, úředníci o nic méně než učenci a studenti, žila ve své pedagogické provincii a svém Řádu jako ve stabilním, věčném a samozřejmém světě, o nemž ovšem věděli, že neexistoval vždy, že jednou vznikl, a to v dobách nejkrutější nouze, že vznikal pomalu a v krutých zápasech, na konci období válek, jak z asketickoheroického sebeuvědomění a úsilí duchovních osob, tak i z hluboké potřeby vyčerpaných, vykrvácených a zpustlých národů nastolit pořádek, normu, rozum, zákon a míru.“ (Str. 116)

Když se Knechtův sen hroutí, uvědomíme si, že i on měl v sobě semínko zániku, že tak jako skončil on, skončí jednou i Kastálie. Mikrokosmos i makrokosmos, pomíjivost na všech úrovních. Když pak dojdeme ke třem fiktivním životopisům (každý Kastálec, po dovršení studií, může strávit libovolnou dobu dalším studiem, provincie mu hradí náklady a žádá pouze, aby jednou ročně napsal svůj fiktivní životopis v libovolné době a na libovolném místě), vidíme onu pomíjivost ještě jasněji. A také cykličnost, opouštění světa v prospěch nové generace.

Ještě jedna věc jej z knihy patrná – Hesse jasně a nezastřeně svým popisem Kastálie a jejích obřadů ukazuje potřebu rituálů. Předvádí sekulární řád, jeho insignie a službu něčemu vyššímu. Hra slouží jako jednotící prvek, jako náhrada teologie. Místo Boha metafyzika podobnosti, herního jazyka a pravidel. Ale na rozdíl od jiných pokusů vidí marnost, ví, že ani jeho konstrukce času a lidské povaze neodolá.

Není to dílo, ve kterém by autor přinesl vrcholné poznání a něco nového – ale vrcholí v něm jeho osobní cesta, jeho obavy a naděje. A ve fiktivních životopisech pak i jeho řemeslný um. Hesseho hra pro pokročilé hráče...

Doslov Jaroslava Stříteckého.

nakladatelství Argo, Praha 2002, ISBN 80-7203-403-0, cena 389 Kč

12345
1452124200000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online