Wuwejův zápisník

Hermann Hesse: Siddhárta

14.09.2015 00:01, Wu | knihy | duše | komentáře -

obálka Hesse – Souborné dílo 5Siddhárta byl syn bráhmana, měl před sebou jasnou a čistou budoucnost, všem obřadům rozuměl, pronikal do duše své i duše vesmíru.

Již dokázal neslyšně vyslovovat óm, slovo slov, vyslovovat je neslyšně do nitra s vdechnutím, vyslovovat je neslyšně navenek s vydechnutím, s duší usebranou, s čelem obklopeným aurou přemýšlivého ducha. Již dokázal rozpoznávat ve svém nitru átman, nezničitelný, jednotný s všehomírem.

Přesto ale postupně zjišťoval prázdnotu svého počínání a živil v sobě touhu překonat marnost.

Nebyli bozi bytostmi, stvořenými jako já a ty, poddanými času, pomíjivými? Bylo to tedy dobré, bylo obětování bohům tím účelným a nejvyšším konáním? Komu jinému obětovat, komu jinému projevovat úctu než jemu, jedinému, átmanovi? Kde bylo možno átmana nalézt? Kde bydlel? Kde tlouklo jeho věčné srdce? Kde jinde než ve vlastním já. V nejhlubším nitru, v nezničitelném, které každý nosil v sobě. Avšak kde, kde bylo toto já, toto nejvnitřnější, to poslední? Nebylo z masa a kostí, nebylo myšlením ani vědomím, tak učili ti nejmoudřejší. Kde, kde tedy bylo? Proniknout tam, k já, k sobě, k átmanu – byla snad jiná cesta, kterou by stálo za to hledat?

Nakonec Siddhárta odešel z domova a dal se k asketům, stal se šramanou. Postil se, umrtvoval tělo i touhy, vše co páchlo lží, všechen rozklad skrytý za životem zahazoval.

Siddhártha měl před sebou cíl, jediný cíl: stát se prázdným, prázdný žízně, prázdný přání, prázdný snění, prázdný radosti i utrpení. Sám sobě odumřít, zbavit se svého já, se srdcem vyprázdněným dojít klidu, od sebe oproštěným myšlením otevřít se zázraku, to byl jeho cíl. Když vše, co patřilo k já, bylo přemoženo a odumřelo, když každá vášeň a každé hnutí srdce zmlklo, pak muselo procitnout to poslední, to nejhlubší v nitru, co již nepatří k já, velké tajemství.

Mnohému se naučil, daleko se dostal ve své cestě, samozřejmě, vždyť síla jeho ducha byla nezměrná. Jenže jeho intelekt mu začal postupně našeptávat další pochybnosti.

Co je pohroužení? Co je opuštění těla? Co jsou posty? Co je zadržování dechu? Je to únik před sebou samým, je to krátký únik ze zakletí do vlastního já, je to krátké otupení vůči bolesti a nesmyslnosti života. Tentýž únik, totéž krátké otupení najde honák dobytka v hospodě, když vypije několik misek rýžového vína nebo kvašeného kokosového mléka. Nevnímá pak sám sebe, necítí bolesti života, najde krátké otupení. Dřímaje nad svou miskou rýžového vína najde totéž, co najdou Siddhártha a Góvinda, když vystoupí po dlouhých cvičeních ze svého těla a prodlévají mimo své já. Tak je to, ó Góvindo.

Ještě mnoho zákrut má Siddhártův život, setkání s Buddhou Šákjamunim, přivrácení se k životu v jeho plnosti, nabírání máji plnými doušky, utrpení lidského života až do dna – láska, milování, rodičovství, hráčská vášeň...

Pomalu však, uprostřed svého rostoucího bohatství, přejímal Siddhártha také něco ze způsobů dětských lidí, něco z jejich dětinství a z jejich úzkostlivosti. A přece jim záviděl, záviděl jim o to víc, o co víc se jim podobal. Záviděl jim to jediné, co mu chybělo a co oni měli, důležitost, jakou dokázali přikládat svému životu, záviděl jim vášnivé zaujetí, s jakým prožívali své radosti a obavy, tísnivé, ale sladké štěstí jejich zamilovanosti. Tito lidé byli neustále zamilováni, do sebe, do žen, do svých dětí, do projevů úcty nebo peněz, do plánů a nadějí. To se však od nich neučil, to právě ne, tuhle dětskou radost a pošetilost; učil se od nich právě tomu nepříjemnému, čím sám pohrdal.

A opětovné setřesení, postupné porozumění, porozumění lidem a jejich touhám, pominutí nadřazenosti. Učení se od lidí, učení se prací převozníka, učení se vnímáním řeči, kteoru vede plynoucí řeka. Pochopení.

(...) viděl všechny tyto postavy a tváře v tisíci vzájemných vztazích, jedna druhé pomáhající, milující, nenávidějící, ničící, znovu rodící, každá byla ztělesněnou touhou po smrti, vášnivě bolestným vyznáním pomíjivosti, a přesto žádná nezemřela, každá se jen proměňovala, každá se znovu rodila, dostala vždy novou tvář, aniž byl položen mezi jednu a druhou tvář čas, a všechny tyto postavy a tváře odpočívaly, plynuly, utvářely se, odplývaly a slévaly se spolu dohromady, a nade všemi bylo neustále cosi tenkého, nehmotného, přesto jsoucího, taženého jako tenké sklo nebo led, jako průhledná kůže, jako mísa nebo forma nebo maska z vody, a tato maska se usmívala (...)


Jedno z nejkrásnějších literárních zpracování východních duchovních nauk, popsané s hlubokým vhledem. Není divu, Hermann Hesse pocházel z rodiny se silnými vazbami na Indii, příbuzní z matčiny strany tam dlouhou dobu působili jako misionáři, nehledě na jeho vlastní zkoumání a fascinaci Východem.

Úžasné je, že v jediné krátké knize najdete to podstatné ze všech tří hlavních směrů. Hinduismus a jóginská askeze, buddhismus s jeho čtyřmi pravdami a osmidílnou stezkou a konečně taoismus, v jehož souladu s řádem věcí se nakonec Siddhártovo vědomí rozplývá.

Pokud Siddhártu ještě neznáte, hned to napravte!

nakladatelství Argo, Praha 2000, ISBN 80-7203-251-8, cena 289 Kč

12345
1442181660000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online