Wuwejův zápisník

Evžen Boček: Poslední aristokratka

08.07.2015 00:38, Wu | knihy | komentáře -

obálka Poslední aristokratkaV knižním tipu, který jsem někde četl, stálo, že Aristokratka je dílo vysloveně zábavné a podařené a že se čtenář směje skoro pořád. Protože dobrého humoru není nikdy dost, knihu jsem si pořídil a rychle se ponořil do příhod Marie Kostkové z Kostky, která se z Mary Kostka, moderní Američanky, po restituci postupně mění v českou aristokratku.

Můj otec byl taky Američan. Chtěl být nenápadným učitelem literatury, kterým taky byl. Kolegové a studenti mu říkali Franku. Nikdo z nich neměl ani ponětí, že je český aristokrat. Nikdo z nich neměl určitě ponětí ani o tom, že existují nějaké Čechy. Dnes jsme pochopitelně oba Češi. Můj otec je František Antonín Kostka z Kostky, ochránce Božího hrobu, člen řádu maltézských rytířů a patron kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kostce.

Přerod je ovšem velmi trnitý – zámek není v ideálním stavu, bizarní osazenstvo jako například kastelán nenávidějící zákazníky situaci komplikuje, a ani Deniska, zběsilá dcera právníka, který Kostkovým pomáhal vyřizovat restituci, to nevylepšuje:

Po odstranění piercingu má Deniska abstinenční příznaky z nedostatku železa na svém těle. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit její noční bloumání v rytířském brnění. Vypadala jak Johanka z Arku — až na meč, který nedokázala uzvednout a tahala jej za sebou jako sáňky.

O zcela nepraktických rodičích nemluvě:

Dopoledne přijel Max a přivezl nám slibovanou účetní. Ta se zhrozila, když zjistila, že naše účetnictví sestává z igelitové tašky plné pomuchlaných papírků, na něž si otec zaznamenává příjmy a výdaje. Potom otci několik hodin vysvětlovala, jak má vést účetní doklady, aby neskončil ve vězení. Nakonec rezignovala s  tím, že nám účty přijede jednou za měsíc udělat sama. Pouze otce požádala, aby na účtenky nepřipisoval žádné poznámky typu zasraní psi (účet od veterináře) nebo nenažranci (výplaty zaměstnancům).

Kdyby Kostkovým podobně postižená rodina aristokratů nepůjčila mírně sadistickou Miladu, která jim za cenu nemalých obětí v projektu „Totální zámek“ pomáhá alespoň přežít, těžko říct, jak by jejich aristokratické dobrodružství dopadlo.

Kromě toho je nutné také vygruntovat. Jenom vyplivnutých žvýkaček bylo na trase tolik, jako by jí prošli všichni hráči NHL. Jednu měla na čumáku nalepenou panda. Do uklízecí party se dobrovolně přihlásila i Deniska. Chtěla zkusit vysávat, jelikož vysavač ještě nikdy nedržela v  ruce a měla dojem, že by to mohlo být „správné psycho“. Paní Tichá ovšem odmítla vysavač pustit z ruky a poslala Denisku uklidit veřejné záchody s tím, že to správné psycho zažije tam. Měla pravdu. I z letmého pohledu skrz okno bylo zřejmé, že na toaletách se kromě vyměšování také zvracelo, smrkalo, plivalo a krvácelo. Jako aristokratka bych se neměla štítit žádné práce, ale dovnitř bych dobrovolně nevešla ani ve skafandru.
Na tomto místě musím uvést, že jsem k Denisce vůbec poprvé pocítila jakýsi závan obdivu. Vyzbrojena pouze gumovými rukavicemi do té hrůzy nakráčela a během dopoledne uvedla do stavu, který by návštěvníka nenutil levitovat. Její hrdinství nesnižuje ani fakt, že podobnou činnost zřejmě vykonávala poměrně často při svých odvykacích kůrách. Při obědě nicméně prohlásila, že „takových sraček neviděla ani na detoxu“. Jako průvodkyně a guvernantka je Deniska nemožná, ovšem po dnešku jsem připravena být k ní mnohem smířlivější — pokud bude uklízet záchody.

Postupně se ale dávají dohromady a zámek začíná alespoň trochu fungovat.


Věděl jsem, že knih s aristokratkou vyšlo více, ale měl jsem za to, že autor navazoval na úspěchy a vydával další příhody. Proto mě „Konec prvního dílu“ na poslední stránce poněkud překvapil, počítejte proto s tím, že pokud vás zaujme, budete kupovat více svazků.

Jedna věc mě zarazila – Mariino zcela nezúčastěné komentování vlastních rodičů. Jako by k nim nic necítila. Možná to má zvyšovat komiku, mně to ale připadalo divné.

Jak mohl otec při svém stylu jízdy ujet pět set kilometrů, je pro mě záhadou. Je ovšem přesvědčený, že mu k dokonalosti chybí jen ‚odlehčit‘ nohu na spojce. Já si ovšem myslím, že bude nutné odlehčit také ruku na řadicí páce a sem tam se podívat ven z  auta. Během dvaceti minut sněžné rallye nám také často zhasínal motor. Asi dvacetkrát.

Když se vrátím k úvodu a představám, se kterými jsem knihu otevíral, pak: podařená je, čte se skvěle. K zasmátí jsem toho moc nenašel, ale pro úsměv byl důvod na každé stránce. Lehké, pohodové čtení. Na léto k vodě ideální.

nakladatelství Druhé město — Martin Reiner, Brno 2012, ISBN 978-80-7227-320-1, cena 160 Kč (eBook)

12345
1436308680000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online