Wuwejův zápisník

Hermann Hesse: Stepní vlk

20.02.2014 00:54, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Hermann Hesse: Stepní vlkJako téměř každá kniha Hermanna Hesseho, je i tato především o něm samotném, o jeho celoživotním vnitřním konfliktu. Není to – jako u Narcise a Goldmunda – rozpor mezi intelektuálem a umělcem, ale spíše mezi životem plným vznešených myšlenek a vzhlížení k transcendentnu a divokým, pudovým životem stepního vlka.

Není škoda ničeho, co už je pryč. Škoda je nynějška a dneška, všech těch nesčíslných hodin a dní, které jsem ztratil, které jsem jen strpěl, které mi nic nedarovaly, ani mnou neotřásly. Buď však Bohu chvála, byly i výjimky, časem, zřídka, přišly i jiné hodiny, obdarovávaly mě, dojímaly, lámaly hradby a dováděly mě, zbloudilého, znovu zpět k živoucímu srdci světa.“ (Str. 154)

Jenže i to, jako každé velké zjednodušení, je iluze. A redukovat celou obrovskou komplexnost lidské duše jen na dva aspekty, divokého stepního vlka a po opravdovosti toužícího básníka a intelektuála Harry Hallera, je zjednodušení drastické. Hesse si je toho vědom a do knihy zakomponoval „Traktát o stepním vlku“, takřka vědecké pojednání a zároveň ironickou studii, komentující iluzivnost takového nazírání.

Rozdvojení ve vlka a člověka, v pudy a ducha, jímž se Harry snaží svůj osud učinit pochopitelnějším, je velmi hrubé zjednodušení, znásilnění skutečnosti ve prospěch přijatelného, avšak klamného objasnění rozporů, jež v sobě tento člověk nalézá a které se mu jeví jako zdroj jeho nikterak malých strastí. Harry v sobě shledává 'člověka', to jest svět myšlenek, citů, kultury, zkrocené a sublimované přírody, a vedle toho v sobě shledává i 'vlka', to jest temný svět pudů, dravosti, krutosti, přírody nesublimované, drsné. Vzdor tomuto zdánlivě tak zřejmému rozdělení své bytosti do dvou vzájemně si nepřátelskách sfér zažívá vždy tu a tam, že se vlk a člověk na chvíli, na jeden šťastný okamžik spolu snášejí. Kdyby se chtěl Harry pokusit v každém jednotlivém okamžiku života, v každém ze svých činů, v každém ze svých pocitů stanovit, jaký podíl na něm má člověk a jaký vlk, ihned by se ocitl v úzkých a celá jeho krásná vlčí teorie by se zhroutila. (...)
vysvětlovat dokonce i tak diferencovaného člověka jako Harryho naivním dělením na vlka a člověka je beznadějně dětinský pokus. Harry se neskládá ze dvou bytostí, nýbrž ze sta, z tisíců. Jeho život (jako život každého člověka) nekmitá pouze mezi dvěma póly, například pudy a duchem či světcem a zpustlíkem, nýbrž mezi tisíci, mezi nesčíslnými protiklady.
“ (Str. 173)

Tady je na místě stručně shrnout děj, protože pro rozbor knihy je to důležité. Pokud si tedy někdy v budoucnu chcete celý příběh vychutnat, v článku už nepokračujte.

Harry Haller, spisovatel, bojovník proti válečnému běsnění, ale také vášnivý obdivovatel vznešených myšlenek, chvilek a záblesků kdy se duše chvěje, přijíždí do malého městečka, kde si pronajímá pokoj v krásně měšťáckém prostředí. Je to něco, co je mu cizí, ale možná právě proto jej klid a čistota měšťácké domácnosti tak přitahuje. Žije svým rozervaným životem, čte knihy, básně, pije víno a utěšuje se myšlenkou, že až dosáhne určitého věku, zbaví se svých potíží, svého drásavého života, vlastní rukou.

Jednou, znaven touláním a duševní bolestí, zajde do podniku, kde se tančí, a usedne vedle neznámé dívky. Seznámí se tak s Hermínou, která mu postupně začíná ukazovat další aspekt života, kterému se vyhýbal – moderní hudbu, tanec. Harry s ní cítí ohromnou spřízněnost. Není divu; i když se to nezdá, ona je stejná jako on:

Myslíš, že nedovedu pochopit tvůj strach z foxtrotu, tvou nechuť k barům a tančírnám, tvůj odpor k jazzu a celému tomu harampádí? Až moc dobře to chápu a zrovna tak i tvůj odpor k politice a smutek ze žvástání a neodpovědných čachrů politických stran, tisku, tvé zoufalství z války, z minulé i z těch budoucích, z toho, jak se dnes myslí, čte, staví, jak se dělá hudba, co se oslavuje a čemu vyučuje! Máš pravdu, stepní vlku, tisíckrát máš pravdu, a přesto musíš podlehnout. Pro tenhle jednoduchý, pohodlný dnešní svět, který se spokojí s takovým málem, jsi moc náročný a hladový, svět tě vyvrhne, pro něj máš o rozměr víc. Kdo dnes chce žít a radovat se ze života, ten nesmí být jako ty a já. Kdo žádá místo fidlání hudbu, místo zábavy radost, místo peněz duši, místo patlání opravdovou práci, místo hříček opravdovou vášeň, pro toho tenhle hezoučký svět není žádný domov...“ (str. 241)

Na rozdíl od Harryho si ale Hermína umí užívat okamžiku, drobných radostí života:

Tato žena, která mě tak dokonale prohlédla, která o životě patrně věděla víc než všichni mudrci, oddávala se své dětskosti, své skromné životní hře okamžiků s dovedností, jež si mě ihned získala za svého žáka. Ať už to byla vyšší moudrost nebo nejprostší naivita: kdo uměl tak žít pro okamžik, kdo žil tolik pro přítomnost a s takovou vlídností a péčí dokázal ocenit každou květinku u cesty, každou hravou hodnotu okamžiku, tomu život nemohl nijak ublížit.“ (Str. 213)

Je o tolik dál, ale přitom se sama chce od něj učit:

Divíš se, že nejsem šťastná, když umím tančit a dobře se vyznám na povrchu života. Příteli, já se zas divím, že jsi životem zklamán ty, kterému jsou vlastní právě ty nejkrásnější a nejhlubší věci, věci ducha, umění, myšlení! Proto jsme se navzájem přitahovali, proto jsme sourozenci. Naučím tě tančit, hrát si a usmívat se a přesto nebýt spokojen. Od tebe se naučím myslet a vědět a přesto nebýt spokojena. Víš, že jsme oba dětmi ďáblovými?“ (Str. 223)

Stejně jako on je odhodlaná svůj život ukončit – a chce, aby to byl on, kdo ji zabije. Na to je ale dost času, nejdřív jej chce naučit tančit, žít, dokonce mu pošle Marii, neobyčejnou a krásnou milenku:

Nikdy jsem ten charakteristický pocit oněch dní, to prazvláštní, sladkohořké, dvojaké rozpoložení nevnímal silněji než oné noci před plesem. Cítil jsem štěstí: Mariinu krásu a odevzdanost, to dotýkání, vdechování a prožívání steré jemné a líbezné smyslnosti, kterou jsem poznal až tak pozdě, jako stárnoucí člověk, houpání na něžné, kolébavé vlně požitku. A přece to byla jen pouhá skořápka: všechno uvnitř bylo plno významu, napětí, osudu, a když jsem se láskyplně a něžně obíral sladkými, dojemnými drobnostmi lásky a zdánlivě plul v samém vlahém štěstí, cítil jsem v srdci, jak se můj osud dere střemhlav kupředu, jak se žene a prodírá jako plachý oř ku propasti, vstříc pádu, pln úzkosti, pln touhy, plně oddán smrti.“ (Str. 246)

Harry konečně žije, pokouší se diskutovat s krásným a povzneseným Pablem o hudbě, ten mu ale stále uniká a jen se ve svém hraní utápí, krom toho disponuje spoustou opojných cigaret a tajemných léků na bolesti reality. Běh událostí se zrychluje, otáčení světa spěje k vyvrcholení. V realitě je to maškarní ples, na duševní úrovni pak Pablovo pozvání do Magického divadla, ne pro každého, vstupné stojí rozum.

Ale sotva jsem ho poznal, rozpadl se, oddělila se od něho druhá postava, pak třetí, desátá, dvacátá, a celé obrovské zrcadlo bylo plné samých Harryů či částí Harryho, bezpočetných Harryů, a každého z nich jsem spatřil a rozpoznal jen na chvilku, krátkou jako záblesk. Někteří z této spousty Harryů byli staří jako já, někteří starší, jiní prastaří, jiní docela mladí, jinoši, chlapci, školáci, uličníci, děti. Padesátiletí a dvacetiletí Harryové tu pobíhali a poskakovali, třicetiletí i pětiletí, vážní a veselí, důstojní a směšní, dobře oblečení i v cárech a docela nazí, holohlavci i vlasatí, a všichni byli jako já, všechny jsem spatřil a poznal rychlostí blesku, a už zase zmizeli, rozbíhali se na všechny strany, vlevo, vpravo, dovnitř hluboko do zrcadla a ze zrcadla ven.“ (Str. 262)

Tady, poté co obrazně rozbije svou iluzi stepního vlka, vidí Haller tisíce a tisíce dveří, v každých z nich se ukrývá role nebo příběh. „Veselý hon na automobily“, „Zánik západu“, „Poustevnické hry“, „Mutabor (proměna v libovolná zvířata a rostliny)“, „Úvod do vytváření osobnosti“, „Sebevražda požitkem (usměješ se k smrti)“, „Všechny dívky jsou tvé“, „Divuplná drezura stepního vlka“… Harry do několika z nich vstoupí a příslušnou roli prožije a odehraje. A pak konečně narazí na dveře „Jak se zabíjí láskou“, za nimiž po rozmluvě s nevážným nesmrtelným, jasně, divoce a nezemsky se smějícím Mozartem, najde Hermínu s Pablem. A skutečně ji zabije. Teprve pak ho polije hrůza, když se mu nesmrtelný vysměje, když pochopí, že to on sám do Heremíny projikoval své sebezničení. Následují dveře „Harryho poprava“, kde soudce vynese rozsudek – odsouzen k trestu věčného života.

A protože stepní vlk pořád nechápe, nakonec mu Mozart vysvětlí, že „s patetičností a se zabíjením se teď už musí skoncovat. Vezměte konečně rozum do hrsti! Máte žít a máte se naučit smát. Máte se naučit poslouchat prokletou rádiovou hudbu života, máte ctít ducha, který je za ní, máte se naučit smát se jí se vším všudy. A dost, víc se po vás nežádá!“ (Str. 291)

Je to tedy román o tom, co Hesse sám objevil? Možná. Při zpětném pohledu se všechny postavy ukáží jako symbolické:

  • Harry Haller je autor sám, nejen iniciály, ale i zdvojení písmen v každém jméně zachoval. Všechny ostatní postavy jsou řekl bych zosobnění toho, co Harry postrádal nebo po čem toužil, co mu chybělo.
  • Hermína (od autorova jména Hermann) je Harryho ženská stránka, navenek jiná, uvnitř spřízněná, včetně rozervanosti a touhy po smrti. Jen způsob vyrovnání s tím se liší, na rozdíl od Harryho jsou její stránky v souladu.
  • Marie, čistá radostná sexualita v kontrastu s provinilostí a komplexy zatíženou Harryho láskou neláskou k jeho dlouhodobé milence Erice.
  • A Pablo? To je zase čirý umělec, nalézající extázi v hudbě, splývání s ní.

Figur je tedy více; ale i kdybychom se drželi jen děje a kulis, i z nich vyplývá, že Hallerovo dělení na dvě stránky pokulhává. Okouzlení měšťáctvím, kdo byl okouzlen, Harry? Těžko, ten touží po vznešených myšlenkách. Vlk? Kdepak, ten v boudě žít nechce. Nebo jazz a hýření, to je další věc, cizí jednomu i druhému, přesto v tom Haller kouzlo nachází.

Ať už ten kousíček cesty k zániku promarním sebežalostněji, jádro tohoto života bylo ušlechtilé, mělo tvář a urozenost, nešlo v něm o mince, šlo o hvězdy.“ (Str. 234)

Tuhle knihu jsem četl několikrát v různých obdobích života. Pokaždé jsem ji chápal jinak, pokaždé jsem v ní objevoval něco jiného. Dnes vidím, že je mnohem symboličtější, než vypadá. A také mnohem optimističtější. Je to vlastně záznam o vyléčení stepního vlka, o rozbití iluze dvojakosti, pochopení stovek aspektů v jediné osobnosti, pochopení rolí a především uvědomění si, že cesta z utrpení je nebrat vše příliš vážně.
Naučit se tu božskou hru hrát.

Ach, všechno jsem chápal, chápal jsem Pabla, chápal jsem Mozarta, slyšel jsem kdesi za sebou jeho hrozný smích, cítil jsem všechny ty statisíce figurek hry života ve své kapse, otřesen jsem tušil smysl všeho, byl jsem hotov začít hru znova, znova okusit jejích strastí, znova se chvět hrůzou před její nesmyslností, znova a ještě častokrát proputovat peklo svého nitra.
Jednou budu hrát hru s figurkami lépe. Jednou se naučím smát. Čeká na mne Pablo. Čeká na mne Mozart.
“ (Str. 291)

Velmi doporučuji k přečtení.

Souborné dílo VII, nakladatelství Argo, Praha 2001, ISBN 80-7203-319-0, cena 279 Kč

12345
1392854040000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online