Wuwejův zápisník

Alan Weisman: Svět bez nás

21.03.2012 00:52, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Alan Weisman: Svět bez násCo by se stalo s lidskými výtvory poté, co by lidé zmizeli z povrchu zemského? Jak trvanlivé jsou naše věci, ponecháme-li je napospas přírodním vlivům bez jakékoliv údržby? To jsou otázky, na které kniha „Svět bez nás“ obšírně odpovídá. Naopak zmizení lidí neřeší; nerozlišuje, jestli by šlo o vesmírný exodus, následky ekologické katastrofy, pandemie nebo jiné apokalypsy.

Čtení je to fascinující, vedle zajímavého tématu disponuje i svižným, lehkým, nikoli však povrchním stylem. Autor u každé kapitoly nebo oblasti krátce popíše svého průvodce, se kterým vývoj konzultoval, díky čemuž není příval informací nijak odtažitý a neosobní. Každý specialista je svým oborem zaujatý a poutavě ho přibližuje. Osobní přístup - a přitom není na úkor vypovídací hodnoty.

Nevěřil bych, jak rychle se může rozpadnout dům. Začíná to u komína, kolem kterého pronikne vlhkost. Voda spolu s mrazem pak začne systematicky roztrhávat a destruovat všechno, nač se dostane. Paradoxně komín je to poslední, co zůstane stát. Nejodolnější je keramika, dlaždice - je to ale k ničemu, protože lepidlo, kterým jsou dlaždice na zdích přilepené, je neudrží a dlaždice opadají.

Město s celou svou infrastrukturou je také velmi zranitelné, některá jsou však na tom ještě podstatně hůř. Například Manhattan. Kdysi to byl ostrov s mnoha potoky a bažinami, dnes betonová džungle - ale ta voda tam pořád je. Prameny jsou pod zemí, jsou tam celé podzemní řeky spoutané potrubím. A když vypadnou čerpadla, do půl hodiny je v metru tolik vody, že vlaky nemůžou jezdit. Vzpomněl jsem si na seriál Sex ve městě, kde mnohokrát Carrie mluví o tom, jak miluje New York a Manhattan. Kdyby jen tušila, jak nesmírně křehké to místo je, na jaké časované bombě tam sedí.

Průmyslové závody jsou kapitola sama pro sebe. Například využití podzemních solných dómů:

Mnohé jsou přímo pod Houstonem. Mají tvar projektilu a délku asi půl druhého kilometru. D takového solného dómu lze vyvrtat otvory, načerpat do nich vodu, rozpustit solný obsah a využít nově vzniklý prostor pro skladování.
Některé skladovací jeskyně vzniklé na místě solných dómů pod městem měří napříč sto osmdesát metrů a jsou vysoké více než osm set metrů. Jejich objem je dvakrát větší než objem houstonského Astrodome. Stěny tvořené solnými krystaly jsou považovány za nepropustné, a proto se v podzemních jeskyních skladují plyny - včetně těch nejvýbušnějších, například etylenu. Etylen je v podzemních prostorách uložen podl tlakem asi 1000 N/cm2 a čeká na chvíli, kdy z něj lidé vyrobí umělou hmotu. Je nesmírně těkavý, může se rychle rozkládat a roztrhat roury uložené v zemi. Budoucí archeologové by nejspíš udělali nejlépe, kdyby nechali solné jeskyně na pokoji, jinak jim starobylý pozůstatek dávno zaniklé civilizace exploduje přímo do tváře. Ale jak by se to mohli dozvědět?
“ (Str. 175)

Že máme jako lidstvo problém s plasty asi všichni víte. Ale slyšeli jste o exfoliantech? Teď nemyslím chemikálie, ale exfolianty jiného druhu, malé granule pro masáž pokožky při mytí, které se přidávají do krémů, mýdel apod. Pár firem používá přírodní materiály, skořápky ořechů apod. Ten zbytek? Mikroskopické granule polyetylenu. Neuvěřitelně nezodpovědné. Částice se nezachytí nikde, protečou kanalizací a skončí v přírodním prostředí. A nikdo je odtud nikdy nedostane...

Naopak zvláštní smysl pro „recyklaci“ prokázal jaderný a vojenský průmysl v případě ochuzeného uranu 238 s poločasem rozpadu čtyři a půl miliardy let.

(...) vychází ze skutečnosti, že U 238 je neobvykle hutný kov. V uplynulých desetiletích se ve slitině s ocelí používal pro výrobu projektilů, které proletí i pancířem nebo pláštěm tanku. (...)
Jejich užití vyvolává obavy o lidské zdraví všech zúčastněných: těch, na které se míří, ale i těch, kteří míří. Munice vyrobená z ochuzeného uranu při zásahu vzplane a zanechává po sobě popel. Ať už je uran ochuzený, nebo ne, ve střele je ho tolik, že radioaktivita v pozůstatcích může až tisíckrát překročit přirozenou hodnotu pozadí.
“ (str. 269)

Jaderné bomby kupodivu nejsou takové riziko, jak si mnozí sci-fi autoři představovali. K nastartování reakce je třeba takové síly, k jaké samovolně dojít nemůže.

Velmi interdisciplinární dílo, na své téma se dívá z mnoha pohledů. Technika, stavebnictví, zoologie, chemie, farmaření (šlechtěné rostliny i živočichové se během pár generací vrátí k původním formám) energetika, geologie. Budete překvapeni, kolik oblastí autor identifikoval a zpracoval. A možná vás také překvapí, jak neuvěřitelně odolná příroda je, že větší či menší organismy začnou osidlovat téměř každé prostředí včetně těch nejvíc kontaminovaných:

Rocky Mountain Arsenal byla továrna na výrobu chemických zbraní, kde se vyráběl hořčičný a nervový plyn, zápalné bomby, napalm - a v mírových dobách insekticidy. Jádro továrny bylo kdysi označováno za nejhůře kontaminované dva kilometry čtvereční na celé planetě. Jakmile byly v ochranné zóně zbrojovky objeveny desítky přezimujících orlů bělohlavých, kteří se živili zdejší početnou populací psounů, byla i tato oblast vyhlášena přírodní rezervací. To si vyžádalo vysušení a neprodyšné uzavření vodní nádrže v areálu zbrojovky, kde kdysi kachny hynuly několik minut poté, co přistály na její hladině, a kde se do měsíce rozpadla dna hliníkových člunů, které byly vyslány posbírat jejich těla.“ (Str. 271)

Pro postapokalyptology povinná, pro ostatní doporučená četba.

nakladatelství Argo a Dokořán, Praha 2009, ISBN 978-80-257-0072-3 (Argo) a 978-80-7363-233-5 (dokořán), cena 359 Kč

12345
1332287520000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online