Wuwejův zápisník

Ray Bradbury: Marťanská kronika

18.08.2011 01:30, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Ray Bradbury: Marťanská kronikaMarťanskou kroniku jsem poprvé četl jako dítě a ačkoliv se mi už tehdy příběhy líbily, moc jsem je nechápal. Teprve dnes, kdy jsem se ke knize vrátil po nějakých patnácti dvaceti letech, jsem si s každou další povídkou víc a víc uvědomoval, jak silné dílo to je. Bez nadsázky mi běhal mráz po zádech, protože tohle není žádné sci-fi, to jsou nejzávažnější témata a problémy našeho světa, oděné do vesmírného hávu. Nepatrnou změnou kulis by se mohly odehrávat kdekoliv na Zemi.

Tu noc bylo ve vzduchu cítit Čas. Usmál se a oddal se fantazii. Něco ho napadlo. Po čem je cítit Čas? Po prachu, po hodinách a po lidech. A vědět, jak Čas zní, tak tedy zní jako voda valící se tmavou jeskyní a jako volání hlasů a jako odpadky, které dopadají na dutá víka krabic, a jako déšť. A co kdyby chtěl někdo vědět ještě víc, jak Čas vypadá? Čas vypadá jako sníh, který se tichounce sype do ztemnělého pokoje, nebo jako němý film ve starodávném kině, milióny obličejů padajících jako balóny na Silvestra, dolů, dolů do prázdnoty. Takhle je tedy Čas cítit, tak vypadá a zní. A dnes v noci - Tomás vystrčil z auta ruku do větru - dnes se dá Čas téměř nahmatat.“ (Str. 93)

Následující odstavce jsou poněkud nesouvislé, berte je jako dojmy a postřehy z některých povídek a jako pokus vás zaujmout.

Tohle „sci-fi“ se obejde i bez technologie - je úplně jedno, jestli zoufalý tvůrce dá život svým tolik postrádaným dětem a ženě pomocí ozubených koleček a měděných trubek, pomocí servomotorů nebo díky vynálezům, o nichž ani netušíme jak budou vypadat. Není to podstatné.

Za nocí, kdy vítr fičí přes dna mrtvých moří a na šestiúhlém hřbitově přes čtyři staré a jeden nový kříž, svítí v nízké kamenné chýši světlo a v té chýši, když venku skučí vítr a zvedá sloupy zvířeného prachu a hvězdy se studeně lesknou, sedí čtyři postavy, žena, dvě dcery a syn, a pro nic za nic udržují mírný oheň, baví se a smějí.
A noc co noc, rok po roce, pro nic za nic vychází žena ven, hledí na oblohu, vztáhne k ní na chvíli ruce a dívá se na zeleně svítící Zemi, neví, proč se dívá, a pak se vrací, přihodí do ohně a vítr zafičí a mrtvé moře je pořád a pořád mrtvé.
“ (Str. 185)

Prastará marťanská civilizace, kulturní a zjemnělá, která je ohrožovaná příletem barbarsky pragmatických pozemšťanů. Všeobecná atmosféra přicházející změny. Rozklad vytříbeného, nostalgie, ztráta, vnějším výpadem zničená civilizace - a vedle toho způsoby dobyvatelů, které vedou jen a jen k sebezničení.

Nebylo by správné dělat hned první noc na Marsu hlasitý rámus a vytáhnout hned napoprvé věc tak podivuhodnou a hloupě blýskavou, jako jsou kamna. Bylo by to cosi jako importované rouhání. Na to bude čas později; čas, kdy se budou odhazovat plechovky od kondenzovaného mléka do pyšných martských kanálů; čas, kdy výtisky newyorkských Timesů budou poletovat, povalovat se a šustit po osamělých dnech šedých martských moří; čas pro banánové slupky a papíry od svačin v nakupených křehkých troskách starých martských měst v údolích. Na to je ještě spousta času.“ (Str. 59)

Jeden z posledních Marťanů, který na sebe, aniž by chtěl, přejímá podobu toho, koho lidé nejvíc postrádají - věčná touha člověka po navrácení dávno mrtvých blízkých, radost z jejich návratu a bolest z další ztráty.

Odlet černochů, kteří na americkém jihu opouštějí své pány, zanechávají své věci, pomáhají si navzájem, aby splatili dluhy, kteří odcházejí a není síly, která by je zastavila. Bílým pánům nezbývá, než je marně sledovat, to je další obraz, který se člověku vryje do paměti, který mu připomene, že doba zotročování není za námi tak dávno, jak by být měla.

Nebo automatizovaný dům, který uprostřed trosek stále funguje, připravuje snídaně, větrá, uklízí, spouští dětské hračky a stále se stará o chod domácnosti... Když jsem tuhle povídku četl poprvé, otřásla mnou, a otřásla mnou i teď. Celá kniha je nevyřčená obžaloba naší expanzivní, destrukční a dobyvačné civilizace.

Povídky dokonale popisují atmosféru, důrazem na některé detaily vyvolávají plastický obraz - třeba melouny na opuštěných zahrádkách, tiše zrající, ale žádné ruce, které by je posbíraly, tu nejsou. Ticho a horko a prázdnotu přímo cítíte. Bradbury je mistr svého řemesla a Marťanská kronika patří mezi povinné knihy, pokud neznáte, neváhejte.

Recenze Jan Žlebek, Jan Pechanec.

nakladatelství Mladá fronta, Praha 1963, 63/VIII-8, cena 40 Kč (antikvariát)

12345
1313623800000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online