Wuwejův zápisník

Martin Ryšavý: Cesty na Sibiř 2

10.06.2011 00:39, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Martin Ryšavý: Cesty na Sibiř 2Druhý díl Cest na Sibiř plynule pokračuje další - tuším pátou - výpravou a po obsahové stránce není jakýkoliv důvod, aby to byl samostatný svazek. Předpokládám, že šlo pouze o počet stránek, že lepená vazba by jich 616 (365 + 251) neudržela. Pokud je tomu opravdu tak, pak zase nechápu, proč nemají oba díly stejnou velikost.

Hlavní hrdina zažívá romanci s Anželou, vdovou z vesnice Žigansk. Je to s podivem, protože co jsem tak nezaujatě četl, není příliš atraktivní a to, jak rozjíveně, rozmarně a náladově se projevuje, bylo dost odrazující.

Tak to by bylo, pomyslel jsem si. První den s Anželou mám za sebou. A možná i poslední. Co bych si asi tak s tímhle přestárlým děťátkem, které chodí na pískoviště jen proto, aby tam mohlo ostatní děti mlátit kyblíčkem, chtěl v životě počít?“ (Str. 229)

Ale láska si poroučet nedá... Souběžně natáčí u dalších kočovníků druhý film, daří se mu do jejich života pronikat mnohem více než předtím a začíná si všímat náhod a vlivů, které na jeho i jejich život mají tradiční pravidla, pověry nebo letmá přání u šamanovy mohyly. Mladý kočovník Afoňka dokonce souhlasí, že se stane jeho učitelem, ukazuje mu veškerou činnost u stáda a ochotně se nechává natáčet (film se jmenuje „Afoňka už nechce pást soby“).

Pak se rozpovídal o tom, jak současný kočovník nemá nikdy v životě klid, protože když je v tajze, těší se do vesnice, na holky, na vodku a televizi, ale ve vsi se po třech dnech začne nudit, se ženou se pohádá, opije se, někomu rozbije hubu nebo někdo rozbije hubu jemu, americké filmy, které si pere do hlavy z videa, mu začnou připadat všechny stejné, a v duši má čím dál větší nepokoj, protože chtě nechtě musí myslet na své soby: jestli jsou v pořádku, jestli se nezatoulali a jestli je nedecimují vlci. Ale možná že na soby ani moc nemyslí, prostě jen cítí, jak ho to zas táhne do hor, jako by tam něco ztratil nebo zapomněl. Tak tam odjede, chvíli je spokojený, a po několika dnech u začíná myslet na to, že by zas mohl vyrazit do vsi. A tak pořád dokola.“ (Str. 91)

Natáčení probíhá během dvou dalších cest, vypravěč na Sibiři tráví pokaždé několik měsíců a pak - pak vyprávění prostě skončí.

Táhly mi při čtení téhle podivnosti hlavou myšlenky o mé vlastní knize. Je to pravda, děj si žádá završení, říkal jsem si, příběh má končit svatbou nebo smrtí, poslední akord nemá chybět, jinak věc není dokonalá.“ (Str. 167)

Žádný velký závěr se nekoná, žádné zmoudření nebo prozření, dokonce ani objevení, že cesta je cíl, nahlas nezazní.

Měním se pořád, stárnu a táhnu s sebou svou budoucnost i svou minulost, své filmy i svou knihu, oba své stíny, které se stále prodlužují. Odumřelo mi pár set tisíc mozkových buněk, vypadlo pár zubů, popsal jsem spoustu stránek, natočil spoustu záběrů, naučil se zvládat, co jsem dřív nezvládal, zbavil se strachu z mnoha věcí, kterých jsem se dřív bál. Ale to asi není to, co měla Anžela na mysli. Spíš to vypadá, jako by se ujišťovala, že má vůbec smysl se se mnou setkat. Co kdybych se za poslední rok posunul někam, kde už pro ni není místo?“ (Str. 223)

Jako cestopis je to čtení výborné a zajímavé, jako román poněkud rozvleklé, zdlouhavé a dlouhé. Druhý díl už je v podstatě zbytečný, nic principiálně nového se v něm neodehrává. Nepochybně proto mě během čtení nejednou přestalo zajímat, co bude dál, naštěstí i tady platí zmíněná schopnost pohltit a stáhnout s sebou, takže jsem knihu i přes jistou únavnost dočetl.

Každý den jsem vylezl na některý z okolních kopců, natáčel si pohledy do údolí a užíval si vylidněného prostoru a ticha. Za každým hřebenem se mi otevíral pohled na další hřeben, každý zdolaný kopec znamenal zjevení dalších kopců, hřebeny se táhly do všech stran a byly tak tiché a pusté, až mě to lákalo sebrat se a prostě se v nich ztratit. Na všechno se vykašlat a zmizet, vyvanout. Ne kvůli kráse hor, ale kvůli závrati z nenávratna, dosažitelného jen prostou chůzí vpřed. Stával jsem v takových náladách dlouhé minuty, nechal se ofukovat větrem a vnímal, jak se ticho kolem začíná zabydlovat i ve mně. Všechny myšlenky o vině a trestu, kterých jsem byl po odletu z Jakutska a po pádu z koně plný, začínaly blednout.“ (Str. 95)

Vypravěč je Ryšavý skvělý, jeho styl má úroveň. Popisy neuvěřitelné rozlehlosti, strašných mrazů i dusivého horka v krátkém létě, podrobnosti z kočovnického života, to vše je podané nesmírně sugestivně. Úžasnému cestopisu ovšem citelně chybí fotografie; naštěstí jsou - alespoň orientační - kolem článku Martina Ryšavého Duše v muzeu.

Řeka Lena, „babička Lena“, která si každoročně vybírá svou daň v podobě utopených lidí, je popsaná jako něco obrovského. Budiž. Ovšem dokud jsem se na ni v Google Maps nepodíval, neuvažoval jsem ve správných proporcích, netušil jsem jak moc obrovská řeka to je. Podívejte se na fotoreportáž Karla Bubláka z plavby kajakem.

Oči jsem měl střízlivé, a stejně všechno, co jsem viděl, bylo krásné. Bílá linie hřebenů se rýsovala v jasném světle proti modré obloze a na mě to působilo jako zjevení dokonalosti. Takhle bude vypadat moje poslední vášeň, říkal jsem si, bude to opojení tichem a střízlivostí, opojení zřetelností a jednoduchou, ostrou konturou.“ (Str. 180)

Ryšavého filmy jsou nedosažitelné, v televizi je nedávají, koupit je není kde a na internetu nejsou k nalezení, takže si chuť, vyvolanou čtením, budu muset nechat zajít.

Za zmínku ještě stojí úvahy a postřehy o únicích nebo hlasitém tichu při osamění v tajze, o šamanismu i o duši v muzeu, na ně při čtení určitě dávejte pozor - jdou hodně do hloubky a ukazují velký vhled.

Rituálová kultura mojí civilizace je chabá, říkal jsem si, politické rituály jsou omezené a církevním chybí spontaneita. Ještě tak oslavy sportovních událostí dokážou občas lidi probudit ke skutečnému prožívání Velikého Svátku. Kruh času, kruh zalesněné země, kruhová mýtina uprostřed lesa, kruh stanů na mýtině, kruh lidí před stany, koncentrické uspořádání světa, otáčejícího se společném čepu, odvěkém a neměnném - to všechno je pryč. A co je mi platné, že dnes můžu s celým svým vzděláním stát na břehu veliké řeky a vědět všechno o jejích proměnách, o deltě v jejím ústí i o pramenech, které nevyvěrají z nebeské klenby? Moje úzkost je větší než bázeň starodávného člověka, jehož místo při velkém toku bylo jako hnízdo u kmene mytického stromu, který proudí, aniž se mění. Jeho příběh byl vždycky už hotový, člověk ho nehledal, jen ho naplňoval, hůř nebo líp, ale bez pochyb o svém údělu. Kde má ale vzít útěchu našinec, jehož příběh se ne a ne podařit?“ (Str. 140)

Nějaké recenze a reflexe: Gerti, Dora Kaprálová, Petra Hůlová, citace z pochvalných recenzí na stránce kosmas.cz.

vydala Společnost pro Revolver Revue, Praha 2008, ISBN 978-80-87037-13-3, cena 499 Kč (společně s prvním dílem)

12345
1307659140000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online