Wuwejův zápisník

Robert Fulghum: Možná, možná ne

19.04.2011 11:59, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Robert Fulghum: Možná, možná neO rozmanitém a rozhodně ne lehkém životě Roberta Fulghuma jsem se zmínil u knihy Od začátku do konce. Je dobré to mít na paměti při čtení jeho krátkých příběhů a zamyšlení, protože vám to bude připomínat, že nejde o žádné banality. Žádné barvotiskové obrázky, nýbrž skutečná moudrost, vycházející z životních zkušeností.

Možná, možná ne“ je čtvrtá kniha drobných textů, které autor dlouhá léta psal do šuplíku a pak je začal postupně vydávat. Knihy vyšly v rozmezí 1988 až 1993, tedy téměř každý rok jedna a začaly se objevovat pochybnosti, jestli přes nesporné kvality nebude najednou „příliš mnoho Fulghuma“. Dnes už víme, že se tak rozhodně nestalo, že se Robert Fulghum pustil odvážně do neznáma a napsal román (skvělý, alespoň v prvním dílu).

Skoky do neznáma jsou mu ostatně podobné, v jednom z příběhů popisuje, jak měl sen dirigovat Beethovenovu Devátou:

Dirigent za mnou přijel do Seattlu a shovívavě se mě zeptal: 'Jak dobře, pane Fulghume, vlastně umíte číst partituru?'
A já odpověděl: 'Já noty vůbec neznám. Vadí to hodně?'
Následovala dlouhá odmlka.
Dirigent mi vysvětlil, že Devátá je tak obtížná, že si na ni málokterý profesionální dirigent troufl bez mnoha let praxe.
Dále mi vysvětlil, že jenom v poslední větě je přinejmenším jednatřicet míst, kde se dirigent musí zarazit a citlivě změnit tempo.
Vysvětlil mi, že komorní orchestr normálně Devátou do svého repertoáru nezařazuje, protože má jenom dvacet šest hudebníků a na velké skladby si musí najímat daší. Takže bude třeba dirigovat padesát hudebníků, k tomu stočlenný sbor a ještě čtyři sólisty. I když hudebníci byli všichni profesionálové, sotva někdo z nich i ze zpěváků vystupoval s Devátou. A i kdyby to dokázali zahrát a zazpívat, udělat z nich soudržné těleso by byl ohromný výkon.
Vysvětlil mi, že když mi to s tím mácháním rukama tak báječně jde v obýváku, ve skutečnosti za hudbou zaostávám o půl vteřiny a klidně bych si momhl odskočit na záchod, vrátit se a orchestr by hrál dál. Při opravdovém koncertu musí mít dirigent v hlavě celou partituru. V opravdové koncertní síni musí dirigent myslet o několik vteřin dopředu a držet v hlavě vše, co se stalo, co se právě děje a co se stane během příští minuty - a to všechno najednou.
Vysvětloval všechno tak dlouho, až se ocitl ve slepé uličce.
'Když to shrnu, tak vy chcete... něco... tak... naprosto...'
Nenacházel slov.

(Str. 112)

Jak to s tím dirigováním vlastně dopadlo najdete v knize; chtěl bych ještě zmínit, že když jsem ji před nějakými deseti dvanácti lety četl poprvé, tři příběhy jsem si poznačil jako obzvlášť působivé - a dnes bych si je poznačil také. Pozoruhodně trvalé hodnocení, zjevně dokáží oslovit v jakémkoliv stádiu duševního vývoje.

Moc se mi také líbilo vyprávění o tom, jak si při výuce filozofie hráli na sedanou - a jak málo stačilo, aby se ze zběsilého boje o ubývající židle stala radost ze spolupráce. A že si nakonec dokázali všichni sednout, i když nezbyla židle žádná, drželi se navzájem „nad vodou“. O tom se dá hodně dlouho přemýšlet...(Jiné vyjádření téhož najdeme u Asmatů z Nové Guiney)

Robert Fulghum v knize opět ukázal, že je zralý a moudrý člověk, a že zároveň neztratil nic z dětské hravosti, zvědavosti a okouzlení světem. Chtěl bych jednou být také takový!

nakladatelství Odeon, Praha 1993, ISBN 80-207-0484-1, cena (tehdy) 45 Kč

12345
1303207140000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online