Wuwejův zápisník

Benjamin Kuras: Češi na vlásku

26.03.2011 09:54, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Benjamin Kuras: Češi na vláskuMimořádně zdařilá kniha, psaná s velkým nadhledem, porozuměním a erudicí.

Nejprve autor popisuje a hodnotí české povahové rysy (už jsem tu citoval jeho postřeh o zaměření Čechů na pohodu) a pak nás začne provádět historií českých zemí od idealizovaných bájí, přes Svatého Václava:

Václav byl možná světec, učenec, velký vzdělavatel, civilizátor - a dokonce snad i spravedlivý vládce. Ale ochránce svého národa, s mečem a na koni v čele mstící se armády? Z koho si tady Češi dělají srandu?
Nicméně glorifikace tohoto pacifistického státníka a sebeklam o jeho historické úloze jsou tak hluboce zakořeněné v české kultuře a české duši, že čeští historici 20. století (ve svobodné první republice, ne za cizí okupace) jsou schopní napsat toto - a brá to vážně: 'Kníže Václav prokázal mimořádný politický talent tím, že se vzdal Německé říši, že dal přednost pokoření před válkou, aby zajistil pokojný vývoj své země, tím, že se zavázal platit daň a přijmout politickou závislost, čímž see stal zakladatelem dobré tradice české zahraniční politiky.'
Dobrá tradice jaksepatří, dodržovaná znovu a znovu. Beneš 1938. Beneš znovu 1948. Dubček a Svoboda 1968. Dobrá tradice sázet na špatného koně pokaždé, když hrozí smrtelné nebezpečí.
“ (Str. 70)

Pokračuje Habsburky, Bílou horou:

Jméno Bílá Hora se stalo symbolem toho, co Češi pokládaji za psychologický syndrom, který na ně má největší sebesabotující účinek. Paralyzoval je po tři staletí, zopakoval se v roce 1939, znovu 1948 a ještě jednou v roce 1968. Mnozí tuší, že by se v podobných situacích opakoval opět a vlastně se opakuje denně v osobním životě Čechů v menším a tedy méně viditelném měřítku.
Poraženectví, nedostatek sebedůvěry, malé sebevědomí, nepřitomnost jasného strategického myšlení v kritických chvílích, pocit opuštěnosti, strach z otevřeného sebevyjádření, náruživé sklony bodat do zad a zrazovat své přátele a spojence, když jde do tuhého, tendence ponechávat činy nedokončené a vzdávat se naděje, vnitřní konflikt mezi tím, co vášnivě cítíme, že je správné, a tím, co si rozumem vysvětlujeme jako opatrné, přístup k situacím s otázkou 'ale co kdyby', touha zalézt do bezpečí a vymazat nepříjemnou realitu, místo abychom se jí postavili a změnili ji, a strach, že na nás přijdou. Stručně řečeno, je to psychologický syndrom, který má v sobě moc přimět Čechy, aby se vzdali ještě dřív, než si vyzkoušejí možnost stát se poraženci. Dřív, než si vůbec všimnou, že se jim to děje,nebo než chápou, jak se to děje.
“ (Str. 128)

Mmimochodem nikdy mě nenapadlo, že Švédové v Čechách kromě drancování nesli protestanství a že jejich vítězství by možná zvrátilo náboženský vývoj zpět k předbělohorských svobodám. A o hraběti Thurnovi a jeho neutuchajícímu odboji jsem také nevěděl.

Historie pokračuje dál, germanizace, obrození, dvacáté století... Samozřejmě je to kniha subjektivní a nezaujatost nepředstírá; autor obdivuje a uznává Británii (v níž žije od roku 1968) a k jednotlivým událostem zaujímá jasné stanovisko. Např. že v roce 1938 jsme se měli bránit:

Němečtí generálové propočítávali naděje Československa takto:
K prolomení československých opevnění a porážce československé armády by Německo muselo nasadit 35 divizí. Na západní hranici by mu zbývalo jen pět aktivních a osm rezervních divizí, proti možné stovce francouzských divizí. Československo bylo dostatečně silné, aby se bránilo nejméně měsíc. Ta doba by možná stačila, aby si to Francie rozmyslela, napochodovala do Německa a dorazila je.
(...)
Vzbuzuje hluboký údiv, že obranný výbor a generální štáb si netroufnou Beneše zbavit funkce vrchního velitele a nastolit vojenskou vládu. Ale nad tím, že tíž lidé ho o rok později znovu přijímají jako hlavu státu v exilu, aby je vedl do války a k osvobození, zůstává rozum stát.
“ (Str. 160)

Inu, s takovým potenciálem jsme se asi opravdu bránit měli. Chcete-li si přečíst knihu, která vám představí historii českých zemí lehce a zábavně, čili tak, jak jste nikdy nudný dějepis nezažili, a i historii navzdory ve vás dokáže vzbudit hrdost - je to tato. Důrazně doporučuji.

nakladatelství Baronet, Praha 1999, ISBN 80-7214-259-3

P.S. Kniha byla napsaná někdy kolem roku 1996 a tehdy Kuras poznamenává, že Česká republika je stále na rozcestí:

Ale ani sedm let po pádu komunismu stále ještě zdaleka není rozhodnuto, zda je Česká republika na cestě stát se opravdovou západní demokracií, jak většina Čechů touží a jak doufají její západní fandové, nebo banánovou republikou latinskoamerického stylu, s mafií ovládanou tržní ekonomikou, s podplatitelnými činiteli na každém stupínku politického, právního a ekonomického žebříčku, přes celé politické spektrum, kde na výsledcích voleb mnoho nezáleží.“ (Str. 191)

Dnes, přes jednadvacet let po pádu komunismu, je už to myslím jasné. K demokracii směřujeme, ale než projedeme všechny banánové republiky, ještě to tak dvacet let potrvá.

12345
1301129640000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online