Wuwejův zápisník

Michal Viewegh: Biomanželka

28.01.2011 01:11, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Michal Viewegh: BiomanželkaMojmír, úspěšný spisovatel, se před deseti lety zamiloval do nepříliš šťastné knihovnice Hedviky. Příběh to byl jak z filmu, potkali se na nástupišti vlaku, Mojmír na ni volal z okna a pak ji po několik dní na nádraží jezdil vyhlížet. Novodobá verze příběhu o Popelce. Mojmír ji zahrnoval vším, co dokázal zajistit, a že toho nebylo málo, a ona vše vděčně přijímala. Postavil dům, zařídil zahradu, dovolené na Mauriciu, plnil její sny o rodině a ideálním životě.

Byl ale také při tom, jak přicházely jednotlivé impulzy k Hedvičině emancipaci. První byl Architekt. Navrhoval dům a jen tak mimochodem se zmínil o feng šuej. Ji to nadchlo a ponořila se do tradiční čínské nauky. Brzy se přidala akupunktura, celostní medicína, numerologie, buddhistická meditace, Hedvika objevila celý nový vesmír. Mojmír, zarytý materialista a pragmatik, vše zlehčuje ironickými vtípky, ale v zásadě mu to ještě připadá jako neškodná zábava. Jenže jak přicházely další a další zájmy a činnosti, začal si uvědomovat, že již dávno není středobodem jejího života. Utápí se v sebelítosti a marně sní o době před svatbou.

Tenkrát se na něj totiž Hedvika neustále usmívala a pozorně naslouchala všemu, co říkal. Byla to doba, kdy nosila sukně a střevíce na podpatku (a ne goretexové boty nebo hlínky) a kdy ještě chodila ke kadeřnici a na kosmetiku, aby se mu líbila. Byla to doba, kdy neprala ani v mydlici lékařské, jak to dělaly české ženy ve středověku, ani ve směsi indických oříšků, které po namočení do vody vyplavují přírodní saponin, nýbrž v obyčejném azuru. Byla to doba, kdy na dovolenou jezdili i jinam než na ekofarmy a kdy jedli báječně nezdravé uzeniny. Když grilovali, jeho žena nemluvila o růstových hormonech a o stresu zvířat před porážkou - a když mu (v krátké sukni a lodičkách) smažila řízky, nikdy se ani slůvkem nezmínila o geneticky modifikovaných slunečnicích.“ (Str. 139)

Jenže ten čas už nejde vrátit zpět. Dnes v jejich domě už několikátý rok bydlí Hedvičina dula (která mimochodem celou knihu vypráví), kromě dětí, domu, zahrady je Hedvika také laktační poradkyně, zařídila mateřské centrum, angažuje se v bioklubu, provozuje domácí vyučování, adoptuje děti na dálku... a kde je Mojmír?

Mojmír nechápe, že splnil svou jepičí roli a stal se zbytečným. Nechápe, že byl pouhým katalyzátorem, který uspíšil Hedvičin emancipační proces. Nechápe, že jí sice pomohl nalézt cestu k sobě samé, ale že právě tím si pod sebou podřízl větev.
Hedvika už totiž není nešťastná. Už ji není nutno zachraňovat. Už Mojmíra ke svému životu nepotřebuje. Už se mu tolik neobdivuje. Už mu tak pozorně nenaslouchá. Dnes je to Mojmír, kdo potřebuje zachránit.
“ (Str. 13)

A tak Mojmír pokračuje v - marném - napadání a zlehčování všeho, s čím dula nebo Hedvika přichází, a tím si paradoxně sám ještě více podkopává svou křehkou pozici. Dokonce i jeho závěrečný tah je stejně bezzubý a marný, jako všechny předchozí pokusy o změnu.

Příběhy jsou lékem. Vyprávím příběh, který vám dodá sílu objevit nespoutané ženské já. Vyprávím příběh o statečné ženě, která našla cestu k řece proudící pod řekou. Cestu k Río Abajo Río. O ženě, která vzkvétá vlastní integritou a vlastní přirozeností.
'A o jejím manželovi, který se z toho málem zbláznil,' dodal by nejspíš Mojmír.
“ (Str. 59)

Kniha je jedním slovem vynikající, a to od začátku do konce (včetně fotky na přebalu). Dokonale jsem se bavil jak přehnaným alternativnem:

'Víte co jste? Tlusté zhmotnění mých nejhorších představ o plíživě militantním feminismu!'
Slovo tlusté mě zasáhne naplno. Tohle je nejhorší druh agresivního mužského hulvátství. Ano, mám rozložité tělo - stejně jako moji předci. Modrovousova věta představuje dalekosáhlý útok nejen na mne, ale i na ty mé bližní, kteří již zemřeli, stejně jako na ty, kteří přijdou po mně. Hedvika naštěstí okamžitě vycítí rozsah mého vnitřního zranění. Opatrně se posadí a obejmě mě. Zpíváme tichou, plačtivou píseň za mé tělo, kterému není dovoleno se radovat, a společně se kolébáme.
“ (Str. 73)

Tak Mojmírovým jedovatým, sarkastickým humorem, kterým alternativní svět glosuje (zde například knihu Ženy, které běhaly s vlky):

'Ženský neběhaj, protože jsou vlčice, ale proto, aby zhubly - což by vám mimochodem prospělo. Uši nenastražujou, v uších maj em pé trojky! Ujišťuju vás ostatně, že žádnýho vlka tady nikdy nikdo neviděl! Jedinýho vlka mám mezi půlkama!'“ (Str. 100)

Na knize je vidět, že autor má nastudováno. Dělá si sice legraci, ale ví z čeho. Hned na začátku zmíněné „zasvěcení“ Hedviky Architektem na obědě u Góvindy mě pobavilo. Nejsem sice z Prahy, ale restauraci Góvinda znám, ve zmíněné době jsem tam chodíval také. A tak to šlo jednu zmínku za druhou, Paulo Coelho i Masaru Emoto, potkal jsem se s buddhismem i esoterikou... Co mě také mile překvapilo, je absence samoúčelných prvoplánovitých scén a popisů, o kterých jsem se zmiňoval u Výchovy dívek v Čechách. Zkrátka, knihu mohu jen doporučit (ale pokud chcete znát i opačné názory, pročtěte si recenze: Jana Spálenková, Ondřej Horák, Alice Horáčková, Jiří Peňás).

nakladatelství Druhé město, Brno 2010, ISBN 978-80-7227-298-3, cena 249,- Kč

12345
1296173460000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online