Wuwejův zápisník

Knut Faldbakken: Bídné roky

05.12.2010 00:23, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Knut Faldbakken: Bídné rokyFaldbakkenovy Bídné roky mi doporučila fialka v diskuzi pod článkem Knihy o útěku z města a jsem za to rád. Je to další z knih, které se zadřou pod kůži a donutí člověka přemýšlet o civilizaci a její křehkosti. A přesahuje i k mému dalšímu oblíbenému tématu, totiž postapokalyptickému vývoji.

Architekt Allan žije v ohromném velkoměstě Sweetwater. Před pár lety se oženil s Lisou, mladičkou a naivní dívkou, a pořídili si dítě. Poměry ve městě se neustále zhoršují, je čím dál tím těžší uživit se, vydělat na (syntetické) jídlo, stále se někam pachtit.

Bylo to město, v kterém dosud architektura centra svědčila o blahobytu a rozkvětu, kde výlohy velkých obchodů dosud hýřily přebytkem zboží, kde jezdily každé ráno do práce milióny lidí a večer se vracely zpátky do svých domků a bytů v různých sídlištích a nebylo na nich vidět, že je trápí drahota, hrozivá nezaměstnanost, nízké příděly, krátce řečeno, že se bojí budoucnosti.

Když dostanou výpověď z bytu a díky shodě náhod - Allan dostal zaplaceno za odtažení postaršího obytného přívěsu na smetiště - se na smetiště odstěhují. Na první pohled zoufalý krok vypadá, alespoň zpočátku, jako dobrá volba. Manuální práce začala mít smysl a hmatatelný výsledek, jídla se daří nacházet také dost, příbytek mají... Brzy zjistí, že na smetišti nežijí sami a spontánně se vytvoří malé společenství. Každý má svoji roli a v mnoha věcech jim nezbývá než spolupracovat. Prostředky získávají prohledáváním smetiště a výměnami použitelného zboží.

S postupujícím časem je ale situace horší a horší; jednak extrémní počasí přináší nesnesitelná horka a sucha, kdy dochází voda ve studních, střídaná nepřestávajícími dešti i krutou zimou, jednak odvoz odpadu stagnuje, použitelné potraviny jsou rovnou rozebrané a rozprodané řidiči odpadních vozů.

Ale ten náš ráj už mele z posledního, na to vem klidně jed, jenže ty jsi moc zabedněnej na to, abys to pochopil. Ve společnosti jako tamta ve městě neexistuje rovnováha. Zastaví se růst, a to znamená stagnaci, a stagnace je to samý jako pád na hubu, protože tenhle systém je zařízený na růst. A teď už se léta snažej oživit tu mrtvolu tak, že posilují státní kontrolu obchodu a služeb, jak tomu říkaj. Taky by tomu mohli říkat zavádění diktatury a policejního státu. Lidi držej na uzdě laskavým napomínáním a strachem z ‚chaosu’, a vůbec nevěděj, že ten chaos, kterýho se tak bojej, už tam dávno je, zastřený snahou státu řídit, omezovat a vládnout. Ale jak dlouho podle tebe ten cirkus vydrží? Do příštího sucha? Do další epidemie? Až se mezinárodní obchod úplně položí na lopatky a lidi budou hladovět? To by je snad vytrhlo z letargie?

Obyvatelé smetiště si musí vypomáhat jak jen to dovedou, lovem zvířat, sbíráním zplanělé zeleniny, snahou o pěstování. A na pozadí jejich živoření se pomalu dozvídáme o horším a horším stavu celého města, o přídělovém systému, o pouličních bandách, vzrůstajícím násilí i policejním teroru. Klesá hygiena, začínají se objevovat epidemie, každý další problém je hůře a hůře zvládnutelný.

Zavládly zákony džungle. Svědčila o tom spoušť, kterou viděli cestou sem, a ta byla horší, než si kdokoliv z nich dovedl představit. A navíc nikde nepotkali ani živáčka. Epidemie si pochopitelně vyžádala statisíce obětí (počet byl určitě ještě daleko vyšší než to, co se přiznávalo ve zprávách, které chytli na doktorově rádiu), a nikdo nespočítal davy uprchlíků, kteří unikli dřív, než vláda vyhlásila evakuační a internační program. A kolik lidí žije dočasně v táborech, o tom se mohli jen dohadovat. Počet obyvatel Sweetwateru byl zanedbatelným zlomkem původního stavu. Ale město, jako je Sweetwater, se nemůže nikdy úplně vyprázdnit, pomyslela si Mary Diamondová a prohlížela si černé obdélníky oken. Z čeho žijí ti, co zůstali?

Kniha se pomalu mění ve studii hladu, popisuje zoufalství zesláblých lidí, snažících se ve vyklizeném městě najít něco - cokoliv - k snědku a nezemřít hlady a vyčerpáním.

Trpěl zimou a hladem jako ostatní a možná ještě víc, měl žaludeční potíže, křeče a halucinace z hladu, a když zvenku vláčel domů dříví, plakal bolestí v prstech. Ale neodvažoval se vztáhnout ruku na to málo, co měli v zásobě. Místo toho se sám snažil najít něco v domech, kam chodil na dříví. Měsíce na Smetišti ho naučily vynalézavosti. Nehty seškrabával dohněda spálenou vrstvu omastku na kuchyňských sporácích, olizoval poličky ve skříních, kde stával cukr, mouka, krupice a všechno, co se mohlo vysypat ze sáčků, obracel koše na odpadky, žvýkal zaschlé listy pokojových kytek...

Jednotlivé postavy jsou dost archetypální, Run-Run jako divoch, Mary jako živočišná ženskost, Allan dost podobně živočišná mužskost, je tam moudrý stařec i nesnesitelný žvanil, dětinská Lisa vedle dětské živelnosti Boye... Závěr knihy archetypálnost jen podporuje a ačkoliv je trochu kontrastní k předchozímu ději, dobře se k charakteru hrdinů hodí.

nakladatelství Svoboda, Praha 1981

12345
1291504980000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online