Wuwejův zápisník

Marcus Aurelius Antoninus: Hovory k sobě

16.09.2010 23:41, Wu | knihy | filozofie | komentáře -

obálka knihy Marcus Aurelius Antoninus: Hovory k soběMarcus Aurelius se narodil 26. dubna 121 v Římě, od malička o něj bylo dobře pečováno a měl výborné vzdělání. Třikrát byl konsulem, roku 147 mu byla propůjčena moc tribunská a prokonsulská, jakožto určený následník trůnu - císař Antonin Pius jej adoptoval a později oženil se svou dcerou Faustinou - byl spoluvládcem ještě za Piova života. Po nástupu na trůn byl vynikající vládce, k sobě přísný, k ostatním laskavý, upevňující vnitřní správu země.

Konám svou povinnost a ničeho jiného nedbám; to, oč nedbám, jsou buď věci bez duše nebo bytosti nerozumné či zbloudilé a své cesty neznalé.“ (VI-22, str. 79)

A takřka neustále válčící, v letech 163-166 bojoval na východě s Parthy, od roku 165 na severu s Kelty, Germány a Sarmaty, po vyčerpání vojska uzavírá roku 168 mír, ale hned sestavuje armádu žoldnéřskou, kterou použije proti germánským Kvádům a Markomanům. Na východě povstali Dákokvé a Jazygové, po jejich zahnání zpět roku 171 shromažďuje vojsko na Dunaji a opět útočí na Kvády, musí se však stáhnout a zasáhnout proti povstání v Sýrii, nad Germány a Sarmaty vítězí až roku 176. Kvádové se za rok vzbouří znovu, jsou opět poraženi, na tomto tažení ale císař dne 17.3.180 umírá v táboře u Vindobony (Vídně).

Měj pak na paměti, že 'rozvážný' ti má znamenati, že každou věc zevrubně zkoumáš a bedlivě promýšlíš; 'vyrovnaný', že ochotně přijímáš kterýkoli úděl vesmírné přírody; 'ušlechtilý' že tvá myslící část je povznesena nad mírné i prudké vzruchy tvé tělesnosti, nad ješitnou touhu po slávě, i nad smrt a podobné.“ (X-8, str. 132)

Učení stoiků se dá rozdělit do tří etap, zakladatelské starší (3. a 2. století př. n. l, Zénón z Kitia na Kypru, Chrýsippos ze Soloi v Kilikii), střední (2. a 1. století př. n. l., Boethos ze Sídónu, Panaitios z Rhodu, Poseidónios ze Syrské Apameie) a pozdní (doba císařská, Seneca, Epiktétos, Marcus Aurelius).

Co tedy má být předmětem našeho usilování? Všehovšudy toto: spravedlivá mysl, činnost pro blaho bližních, nikdy neselhávající pravdomlmuvnost a smýšlení, které ochotně přijímá každou příhodu jako nevyhnutelnou, jako dobře známou, jakou vyvěrající z prazřídla právě takového.“ (kniha IV- odstavec 33, str. 56)

Jejich filozofický rozmach byl původně velký; teorie poznání jako radikální empirismus, senzualismus (poznání vychází ze smyslového vnímání vnějšího světa), jsou nominalisty, konceptualisty (duše si pojmy vytváří z jednotlivin, které nejsou nikdy zcela stejné), zabývají se logikou (sloučení senzualismu s aristotelskou elementární logikou), fyzikou včetně teologie (materialistický monismus, skutečné je jen to, co je tělesné; svět periodicky zaniká a vzniká; strohý determinismus, nemožnost poznat celkový záměr a z toho plynoucí nutnost podřídit se sudbě; příroda má čtyři stupně - věci anorganické, rostliny mající fysis čili tvořivou přírodní sílu, živočichové mající duši, člověk, mající navíc rozum atd.) a samozřejmě etikou.

Ale zvláště tehdy, když si stěžuješ na něčí věrolomnost nebo nevděčnost, obrať svou pozornost k sobě samému; neboť docela zřejmě je to chyba tvoje: buď jsi věřil o někom, ačkoli má falešnou povahu, že zachová věrnost, anebo jsi někomu sice prokázal dobrodiní, ale nikoli bez postranních úmyslů, nikoli tak, abys celou svou odměnu spatřoval už ve svém činu samém.“ (IX-42, str. 127)

Hlavní pravidlo jednání je žít ve shodě s přírodou, přirozeností, vesmírem, jehož jsme součástí. A protože človek je bytost rozumová, je to zároveň ve shodě s rozumem. Ctnost spočívá ve správném, rozumovém názoru, jediným zlem je špatnost, vše ostatní (bohatství, chudoba, zdraví, čest, sláva, život i smrt) je lhostejné. Lidské jednání nemáme posuzovat podle výsledku, ale podle úmyslu, záměru.

Pohrdá mnou někdo? Jeho věc. Moje věc je, abych nebyl přistižen, že činím nebo mluvím něco hodného opovržení. - Nenávidí mě někdo? Rovněž jeho věc. Ale moje věc je, abych byl shovívavý a laskavý ke každému a abych byl ochoten právě tomu člověku ukázat jeho omyl, aniž jsem ho zahanboval nebo se honosil tím, že ho snáším, nýbrž upřímně a vlídně.“ (XII-13, str. 146)

Střední stoa od radikalismu přechází k eklekticismu, uplatňují se vlivy platoniků. Pozdní stoa, poslední etapa vývoje, je již úpadková, myšlenky jsou nesamostatné a nepůvodní. Přesto právě tady nacházíme nejznámější zástupce. Naprosto převládá zaobírání se etikou a vyrovnání se s událostmi, které člověk ovlivnit nemohl.

(Všechny informace o stoicismu pocházejí ze studie „Stoikové“ Ludvíka Svobody, zařazené na místo úvodu knihy.)

Samotné zápisky jsou tvořené dvanácti kapitolami, „knihami“, a soustředí se na myšlenky z praktické filozofie. Protože vznikaly průběžně, opakují se v nich některá témata, stejně jako se nejspíše opakovaly příslušné problémy. Nejvíc mě zaujala myšlenka, že to, jak situaci budeme vnímat, záleží jen na nás.

Rmoutíš-li se něčím vnějším, pak tě vlastně nezneklidňuje toto, nýbrž tvůj soud o tom. Ale vždyť je ve tvé moci ihned ho vyhladit. Jestliže tě tedy rmoutí něco, co vězí ve tvém smýšlení, kdopak ti brání abys své stanovisko opravil? A podobně také, jestliže se rmoutíš proto, že nekonáš to a ono, co pokládáš za rozumné: pročpak to raději nekonáš než se rmoutit?
'Ale staví si mi v cestu nezdolná překážka!'
Tím se tedy nermuť, neboť vina na tom, že to nekonáš, pak není na tobě.
“ (VIII-47, str. 111)

Věci samy se ani trochu nedotýkají tvé duše, ani nemají k duši přístup, ani nemohou duši změnit nebo jí pohnout. Jen ona sama se přeměňuje a pohybuje a věci kolem sebe odhaduje měřítkem soudu o své vlastní ceně.“ (V-19, str. 68)

Ať se cokoli zvnějška přihodí oněm mým částem, které takovou příhodou mohou utrpět, pak si trpící části mohou, chtějí-li, 'reptat'; ale já, pokud nebudu pokládat to, co se mi příhodilo, za zlo, stále ještě nejsem poškozen. A nepokládat to za zlo je v mé moci.“ (VII-14, str. 90)

Po své vůli můžeš prožít život v plné duševní pohodě, i kdyby ti všichni spílali a i kdyby divoká zvěř sápala bědné údy tělesné schránky. Neboť co překáží při tom všem tvé duši zachovat klid, správně posuzovat okolnosti a pohotově užívat nabízejících se příležitostí.“ (VII-68, st. 100)

Bolest je zlo buď pro tělo - jen ať se tedy tělo o ní vysloví - anebo pro duši; ale ta má moc si uchovat svou jasnou pohodu a nedomnívat se, že je to zlo. Neboť každý soud a každá snaha, každá žádost i nechuť vzniká v našem nitru, a tam žádné zlo nepronikne.“ (VIII-28, str. 107)

Většina vysvětlujících úvah trpí něčím, co jsem si sám pro sebe (laicky) nazval „antický syndrom“. Nevím jestli je to dané překladem, nebo jiným obsahem pojmů, ale zdá se mi, že jejich logické odvozování je velmi... velkorysé. To ale nic nemění na tom, že výše uvedené myšlenky jsou po menší modernizaci použitelné i dnes.

Rozsáhlá stránka o Marcu Aureliovi je na Wikipedii.

nakladatelství Svoboda, Praha 1975

12345
1284673260000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online