Wuwejův zápisník

Kurt Vonnegut, Jr.: Jatka číslo 5

28.04.2010 23:55, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Kurt Vonnegut, Jr.: Jatka číslo 5Kolážovité vyprávění ze života Billyho Pilgrima je především osobní výpovědí o zážitcích z druhé světové války. Je plné absurdního a hořkého humoru, ale otřesné zkušenosti, se kterými se musel Vonnegut vyrovnat, nelze přehlédnout. Jako jeden z mála lidí přežil bombardování Drážďan na sklonku války, protože jeho skupinka válečných zajatců byla držena v objektu jatek a mohla se schovat v jeho podzemí. Schlachthof fünf, jatka číslo 5.

A někdy v té době mi jeden milý člověk jménem Seymour Lawrence předložil smlouvu na tři knihy a já řekl: 'Fajn, první z těch tří bude má slavná kniha o Drážďanech.'
Přátelé říkají Seymouru Lawrenceovi 'Same'. A já teď Samovi říkám: 'Same - tady je ta kniha.'
Je tak krátká a zmatená a rozvrzaná proto, Same, že o masakru se nic inteligentního říct nedá. Předpokládá se, že všichni jsou mrtvi, že už nikdy nic neřeknou, že už nikdy nebudou nic chtít.

Billy Pilgrim má problém s tím, že cestuje v čase. Jeho mysl přeskakuje mezi nejrůznějšími epizodami jeho života, v budoucnu i v minulosti, a znovu je prožívá - a my s ním. Proto kolážovitost; obrázek jeho života se nám postupně skládá před očima jako mozaika. Navenek se jeví jako blázen, obzvlášť když začne mluvit o svém únosu na planetu Tralfamador a o tom, jak čas vnímají její obyvatelé, ale v kontextu jeho vlastního vnímání mluví pravdu.

Lineárně vzato se Billy po návratu z války musí z traumatických zážitků léčit, pak vystuduje optickou školu, dobře se ožení, zbohatne, je unesen mimozemšťany do Tralfamadorské ZOO, po návratu se o tom pokouší informovat a nakonec umírá.

Vonnegutovo oblíbené opakování krátké průpovídky nebo sloganu je použité i zde, vždy po nějaké absurdní nešťastné náhodě poznamená „Tak to chodí“.

Počátkem roku 1968 si skupina optiků, v níž byl také Billy, pronajala letadlo k cestě z Ilia do Montrealu, kde se konal mezinárodní optický kongres. Letadlo narazilo na vrcholek Sugerbush Mountain ve Vermontu. Všichni kromě Billyho se zabili. Tak to chodí.
Zatímco se Billy ve vermontské nemocnici sbíral k životu, jeho maželka se nešťastnou náhodou otrávila kysličníkem uhelnatým. Tak to chodí.

Je těžké knihu hodnotit, už proto, že válečné zážitky si neumíme ani představit, ale četla se dobře. Vonnegutovy postřehy a cynické komentáře vás budou bavit určitě:

Když byli na manévrech v jižní Karolíně, hrál Billy nábožné písně, které znal z dětství, hrál je na malé černé vodotěsné varhany. Měly devětatřicet kláves a sva rejstříky - vox humana a vox celeste. Billy také pečoval o přenosný oltář, olivově špinavý kufřík s teleskopickými nožkami. Byl vyložen karmínovým plyšem a v tomto rozvášněném plyši si hověl eloxovaný hliníkový kříž a bible.
Oltář i varhany vyrobila továrna na vysavače v Camdenu - a bylo to nich vidět.

A že příběh vyznívá fatalisticky? Jak jinak by vůbec mohl?

V tomto příběhu se nevyskytují takřka žádné charaktery a takřka žádné dramatické konfrontace, neboť většina jeho postav je příliš zesláblými a příliš lhostejnými hračkami v rukách obrovských sil. Konec konců, jedním z hlavních účinků války je, že lidé se už neodvažují být charaktery.

Ukázky v Literárním doupěti, recenze Jaroslava Houdka tamtéž.

nakladatelství Argo, Praha, 2008, ISBN 978-80-257-000-44, 228,- Kč

12345
1272491700000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online