Wuwejův zápisník

Karel Čapek: Obyčejný život

12.02.2010 23:38, Wu | knihy | komentáře -

stránky Karel Čapek onlinePo smrti starého pána, vdovce, pečujícího o svou zahrádku, si o něm povídají dva jeho sousedé, jeden z nich je jeho lékař. Ten od umírajícího dostal rukopis pamětí, v němž se vysloužilý úředník snažil zmapovat historii svého uměřeného, klidného a obyčejného života. Jenže text se trochu vymkl a lékař vlastně neví, jak s ním naložit, jak jej chápat. Půjčí ho sousedovi a my máme možnost spolu s ním nahlédnout do stránek.

První část je opravdu idylický popis dospívání a dospělosti, jen dvě epizody - básnické intermezzo na vysoké škole a podvratná činnost za války - vybočují z usazeného života. Četl jsem si, obdivoval porozumění pro dětský svět, porovnával s Hermannem Hesse a říkal si, že je to pěkné, ale když už jsme v třetině knihy a život je u konce, co asi bude následovat? Při pohledu na napsané a krásně, až pohádkově ucelené povídání se v jeho autorovi ozve svárlivý hlas a neodbytně začne upozorňovat, že takhle to není úplná pravda a že byl přece také člověk s ostrými lokty, toužící po úspěchu a uznání a deroucí se vzhůru. A tak sledujeme zpřesňování a motivace některých situací v životě, kdy sobectví nabylo vrchu nad usazeností, zkrátka kdy se projevil jiný život a jiná osoba. A historie je dokončená podruhé. Ale co to? Hlas pořád ještě není spokojený? Kdopak mu chybí, jaká osobnost? Kdo se to úzkostlivě pozoruje, kdo má strach z rizika, aby neonemocněl?

Inu, jeden byl ten obyčejný, šťastný člověk; druhý, to byl ten s lokty, co se chtěl vydrápat nahoru; a ten hypochondr, to už je třetí. Nech si sloužit, člověče, to jsou tři životy, a každý je jiný. Absolutně, diametrálně a zásadně jiný.
Nu vidíš, a dohromady to byl jeden všední a jednoduchý život.
Já nevím. Ten s lokty nebyl nikdy šťastný; ten hypochondr se nemohl tak úporně drápat nahoru; a šťastný člověk nemohl přece být hypochondrem, to dá rozum. Marná řeč, tady jsou tři figury.
A jenom jeden život.
To je to. Kdyby to byly tři samostatné životy, bylo by to jednodušší. Pak by každý z nich byl celý a pěkně souvislý, každý by měl svůj zákon a smysl - Ale takhle to máš, jako by se ty tři životy prostupovaly, chvíli ten a chvíli zase onen.

Když starého úředníka navštíví student, nadšený jeho verši, objevuje se další otázka a další osobnost a další život, život básníka. Trval krátce, necelý rok, pak jej, považuje verše za špatné, úředník vytěsnil, zrušil a už nikdy se k němu nevrátil. Nebyla to škoda? A proč to udělal? A pak si vzpomene na své denní sny, romanticky sehrávané scény a představy, další, i když jen myšlenkový, život...

Ne, nechci vědět; už je toho dost na tak obyčejný a jednoduchý život. Vždyť jsem ti nádavkem přidal romantika, ne? Tak se podívej, měla to být docela prostá historie, příběh obyčejného a šťastného člověka; a teď, koukej, kdo se nám tu všechno tlačí; obyčejný člověk, ten s lokty, hypochondr, romantik, bývalý básník a bůhví kdo ještě; je jich celý houf, a každý o sobě říká, že to jsem já. Copak to nestačí? V málo-li kusů jsem rozbil svůj život jenom tím, že jsem se na něj díval?

Nad tím vším Karel Čapek buduje představu duše jako zástupu, jako množství izolovaných osob a osobností, které se o život člověka přetahují nebo jej v souladu vedou vpřed.

To bylo několik osudů, které se ustavičně proplétaly; jednou převládal ten a jednou onen; pak byly některé, které už nebyly tak trvalé a zdají se být spíš jenom ostrovy nebo epizodami v tom úhrnném životě - jako třeba případ básníkův nebo příběh hrdinský. A zase jiné, které byly jenom takovou trvalou a neurčitě prokmitající možností, jako ten romantik nebo ten, jak bych tomu řekl, žebrák u chrámových dveří. Ale přitom, ať jsem žil kterýkoli z těch údělů nebo byl kýmkoli z těch figur, byl jsem to vždycky já, a to já bylo pořád totéž a neměnilo se od začátku až do konce. To je to divné. Je tedy to já cosi, co je nad těmi figurami a jejich osudy, něco vyššího, jediného a jednotícího, je to snad to, čemu říkáme duše? Ale vždyť to já nemělo žádný svůj obsah, jednou bylo tím hypochondrem a jednou tím hrdinou, a nebylo ničím, co by se vznášelo nad nimi! Vždyť bylo samo o sobě prázdné, a aby vůbec bylo nějaké, muselo si vypůjčit jednu z těch postav a její život!

Nemůžu nevzpomenout Wittemana, který podobnou představu rozvinul až do psychoterapeutického systému.

Tak vida, zástup; zástup, který má svou jednotu i své vnitřní napětí a konflikty. Třeba někdo v něm je ten nejsilnější, tak silný, že vyniká nad všechny druhé. Ten ponese to Já od začátku do konce a nepřenechá je jiným rukám. Takový člověk se bude co živ jevit jako udělaný z jednoho kusu. Nebo je v tom houfu někdo, kdo se líp než druzí hodí pro to povolání nebo prostředí, ve kterém člověk žije, a ten potom bude tím vedoucím Já. Jindy nese to Já ten z hloučku, kdo vypadá nejdůstojněji a jaksi reprezentativně; pak si člověk s potěšením řekne, vida, jak jsem mužný a ušlechtilý! Nebo je v tom houfu taková ješitná, umíněná, samolibá osobička; ta bude hledět, aby ona měla v rukou tu standartu, a bude se v člověku vrtět a nadouvat, jen aby měla vrch; a pak si člověk myslí, já jsem takový a takový, já jsem korektní úředník nebo já jsem muž zásad. Někteří v tom houfu se nemají rádi; někteří zase drží dohromady a tvoří kliku nebo většinu, která se potom dělí o to Já a nepustí ty druhé k moci. U mne to býval ten obyčejný člověk, ten s lokty a hypochondr, kteří se spolčili v jakousi partu a podávali si mé Já z ruky do ruky; měli to dobře scuknuto a podrželi vrch po většinu mých dnů. Někdy byl ten s lokty zklamán, někdy ten obyčejný člověk povolil z dobroty nebo rozpaků, někdy selhal hypochondr z chabosti vůle; pak přešla má standarta na chvíli do jiných rukou. Ten obyčejný člověk byl nejsilnější a nejvytrvalejší, takový tahoun; proto byl mým Já často a nejdéle. To nízké a zlé se nestalo nikdy mým Já; když přišla jeho chvíle, byla standarta, abych tak řekl, skloněna k zemi; nebylo žádného Já, byl jenom chaos bez vedení a jména.

A nejen to; nachází i přesah do ostatních lidí, možná i jeden z důvodů pro humanismus. Vždyť kromě životů, které se uskutečnily, i třeba jen epizodicky, v jeho historii, je zde i nesčetně takových, které zůstaly jen možností - ale které lze vidět v osudech ostatních.

A tak už nech toho přehrabávání, nikam by to nevedlo. Copak nevidíš, že všichni druzí lidé, ať jsou co chtějí, jsou jako ty, že také oni jsou zástupové? Vždyť ani nevíš, co všechno máš s nimi společného; jen se podívej, - vždyť jejich život je také jeden z těch nesčíslných možných, které jsou v tobě! I ty bys mohl být to, co je ten druhý, mohl bys být pán nebo žebrák nebo nádeník po pás nahý; mohl bys být tím hrnčířem nebo tím pekařem nebo tím tátou devíti dětí, umazaných povidlem od ucha k uchu. To všechno jsi ty, protože v tobě jsou takové ty rozmanité možnosti. Můžeš se dívat na všechny lidi a na nich rozeznávat, co všechno je, člověče, v tobě. Každý z nich žije něco tvého, i ten chlap trhan, kterého vedou četníci s řetízky na rukou, i ten moudrý a tichý lampář, i ten ožralý setník, který zapíjí své hoře, všichni. Dívej se, dívej se dobře, abys konečně věděl, co všechno bys mohl být; dáš-li pozor, uvidíš v každém kus sebe sama, a pak v něm s úžasem poznáš svého pravého bližního.

Dalo by se psát ještě dlouho o tom, co Karel Čapek v takovém „obyčejném životě“ identifikoval, o zvířecích silách, držených pod kontrolou, o hře a snaze vydělit svůj malý, izolovaný svět, o divném napětí mezi rodiči a tom, co všechno se promítlo, ale tak dobře jako on to stejně nenapíšu, takže si to raději přečtěte. Kniha je dostupná - spolu se zbytkem jeho díla - na stránkách Karel Čapek online.

Mne tato analýza velmi oslovila; podívejme se na recenze a do čtenářských deníků: Lucie Štembírková popisuje podrobně obsah, Tomáš V. Odaha porovnává hlavního hrdinu s Karlem Čapkem, Veronika Schäferová sleduje noetické problémy v celém jeho díle.

12345
1266014280000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online