Wuwejův zápisník

Antoine de Saint-Exupéry: Citadela

26.01.2010 22:33, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Antoine de Saint-Exupéry: CitadelaJe těžké psát o Citadele, protože jakékoliv popisování toto monumentální dílo jen zlehčuje a stejně jej nedokáže zachytit v celé komplexnosti. Jiřina Kultová v doslovu píše, že „syžetem Citadely - podle postoje, který zaujmeme - je buď příběh o starém vládci a jeho synu, který se učí rozumět lidem, nebo život pevnostního města v poušti, nebo prastaré paraboly lidského života převyprávěné spisovatelem dnešní doby.“ (Str. 294) Já vidím do detailu, na mnoha příkladech a podrobně rozpracovanou morálku skutečného vládce, krále, který se klene nad svým lidem, který je svorník všeho jejich konání.

Já, který vládnu, jsem svému lidu podřízen víc, než je mně samotnému podřízen kterýkoli z mých poddaných. Když vyjdu na terasu, otevřen jejich nočnímu sténání, koktání a bolestnému křiku i radostnému ruchu, které chci proměnit v chvalozpěv boží, jsem tu v postoji služebníka. Jsem posel, který je shromažďuje a nese. Jsem otrok, který vleče jejich nosítka. Jsem jejich tlumočník.
Jsem jejich klenbový svorník, a tedy uzel, který je spojuje a váže ve tvar chrámu. Jako by mi to mohli mít za zlé? Cítí se snad kameny uražené, že nesou klenbový svorník?
“ (Str. 97)

Je to vládce, který má moc a prostředky mnoho věcí změnit a mnoho jich napravit, ale nechává je tak, protože rozumí jejich smyslu a ví, že napětí a silokřivky udržují říši pohromadě.

'Když ustavím nějaký svátek,' říkal otec, 'neustavuji tím svátek, nýbrž určitý vztah. A odbojníci se hned začnou pošklebovat a proti mému svátku si schválně určí jiný. Tím však pouze utvrdí týž vztah a pomohou mu trvat. Trochu jich tedy pozavírám, abych jim udělal radost, neboť si přejí, aby byl jejich obřad brán vážně. A totéž chci i já.'“ (Str. 278)

Kapitola sama pro sebe jsou Nietzscheho myšlenky, v Citadele se zrcadlící. Tady, na konkrétních příkladech, jsou naprosto srozumitelné (byť možná modifikované humanismem; neznám Nietzscheho dost, abych to mohl posoudit).

Pane, můj plášť je příliš krátký a já jsem špatný pastýř, neschopný poskytnout lidu ochranu. Jedny uspokojím a druhé poškodím.
Vím, že každé usilování je krásné. I to, které chce svobodu, i to, které chce řád. I to, které chce chleba pro děti, i to, které si žádá chleba obětovat. I to, které chce vědu, jež zkoumá, i to, které chce úctu, jež přijímá a ustavuje. I to, které chce hierarchii, jež nastoluje zbožštění, i to, které chce práci, aby čas naplnila. I to, které chce duchovní lásku, jež nenávidí tělo a činí člověka větším, i to, které chce konejšivý soucit. I to, které chce válku, zasévající zrno, i to, které chce mír, jenž zrno sklízí.
Ale vím také, že tyto rozpory jsou jenom rozpory řeči, a kdykoli se člověk pozvedne a zahledí se na ně z větší výšky, rozpory zmizí.
Pane, chci zbudovat vznešenost svých vojáků a krásu chrámů, za niž se lidé směňují a která dává smysl jejich životu.
“ (Str. 51)

Svobodu vidí v překonávání překážek.

Ale máš-li být svobodný, jako je svobodný pěvec, improvizující na svém nástroji, není snad třeba, abych ti nejprve vycvičil prsty a naučil tě pěveckému umění? A to znamená boj, násilí a vytrvalost.“ (Str. 199)

Po člověku své říše chce, aby se pozvolna hnětl a uskutečňoval svými činy.

Nezajímá mne žák, jenž pozná, nesen na nosítkách, tisíce horských vrcholků a obhlédne tak tisíce krajin, neboť za prvé nepozná ani jedinou krajinu doopravdy, a za druhé je i ten tisíc krajin sotva zrnkem prachu v nesmírnosti světa. Zajímat mne bude ten, který si pocvičí svaly výstupem na horu, byť byla jedna jediná, neboť pak bude připraven pochopit i všechny další krajiny, i celý ten tisíc krajin špatně naučených, a pochopí je lépe než ten druhý, než ten falešný vědec.“ (str. 87)

Nesnaž se mne tedy ohromit vypočítáváním, kolik má tvůj dům kamenů, tvé panství pastvin, tvá stáda kusů dobytka, tvá žena šperků, ani kolik máš milostných vzpomínek. To není důležité. Chci vědět, je-li tvůj dům dobře postaven, nakolik je víra na tvém panství horoucí, a zdali navečer po vykonané práci probíhá večeře radostně. A jakou lásku jsi vytvořil a za co jsi směnil svůj život, aby to bylo trvalejší než ty sám. Chci vidět, jak ses uskutečnil. Chci tě poznat z tvé tvorby, a ne z nevyužité stavební hmoty, kterou se nadarmo chlubíš.“ (Str. 249)

I pojetí mravnosti mi tak nějak zapadá do obrázku:

Mravnost v mé říši je však cosi jiného, než jen nedostatek nemravnosti (nejmravnější by pak byli ti, kdo zemřeli). Mravnost mé říše je skrytá horoucnost, zdrženlivost a úcta k sobě samému a odvaha. Ochrana hotového medu ve jménu lásky.“ (Str. 281)

Exupéry Citadelu psal dlouhé roky a nejde o hotové dílo, velmi pravděpodobně by ji nakonec přepsal a zjednodušil, vybral ty nejsilnější fragmenty. Mnohé myšlenky a náměty se opakují, text se vrací k již probíraným vztahům, smyslu ve věcech a ačkoliv je kniha nádherná, čte se obtížně. Rozhodně doporučuji číst jednu dvě kapitolky najednou a pak si dát pauzu, po plynulém zdolání čtvrtiny najednou už by se vám nemuselo chtít knihu znovu otevírat.

Věříš snad, že může vzniknout báseň proto, aby se prodala? Báseň, která se stala předmětem obchodu, přestává být básní. Váza, která se stala předmětem soutěže, přestává být vázou a obrazem božím. Je pouze obrazem tvé vlastní marnivosti nebo nízkých zálib.“ (Str. 120)

Citadelu si můžete přečíst online, našel jsem nejméně dvě stránky, které vypadají jako kompletní text: stránky Michala Josífka, Literární doupě.

Neboť je čas vybírání zrna, ale když bylo jednou vybráno, je také čas radování se z rostoucí setby. Je čas tvoření, ale také čas pro stvořené. Je čas šarlatového blesku, který protrhne nebeské hráze, ale je také čas cisteren, do nichž se protržené vody shromáždí. Je čas dobývání, ale pak přichází čas trvání říší: a já, služebník boží, miluji, co je věčné. Nenávidím to, co se mění. Zacpávám ústa člověku, jenž se v noci zvedá a vrhá do větru svá proroctví jako strom zasažený nebeskou setbou, který se láme a praská a zapálí svým ohněm les. Děsí mne, když se Bůh hýbe. Jen ať zas usedne nehybný na věčnosti! Neboť je čas geneze, ale je také čas, šťastný čas, zvyku!“ (Str. 15)

A ještě nějaké recenze a zápisy z čtenářských deníků: honza8915, seaplanet.eu (zvláštní, recenzí je k nalezení poměrně málo - asi Citadelu hodně lidí obdivuje, ale málo čte).

Poznal jsem totiž, že člověk je zcela podoben citadele. Rozboří zdi, aby dosáhl svobody, ale zbude z něho jen stržená a hvězdám otevřená pevnost. A vyvstane úzkost z nebytí. Nechť vystaví svou pravdu na vůni pražícího se révoví nebo na ovci, kterou je třeba ostříhat. Pravdu je třeba hloubit jako studnu. Rozptýlenému pohledu se ztrácí obraz Boha. A mnohem víc než cizoložná manželka, otevřená příslibům noci, toho ví o bohu moudrý člověk, který našel svou celistvost a nezná nic než váhu rouna.
Citadelo, vystavím tě v srdci člověka.
“ (Str. 15)

nakladatelství Vyšehrad, Praha, 1998, ISBN 80-7021-286-1

12345
1264541580000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online