Wuwejův zápisník

Emil Hakl: Let čarodějnice

28.12.2008 14:52, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Emil Hakl: Let čarodějniceProč se pisatelé textů na záložku soustředí na naprosté podružnosti, jako je seznam přezdívek hlavního hrdiny, a vynechají třeba mimořádně živý, barvitý a současný jazyk?

Stání ve frontě u pokladny bylo zostřeno ještě tím, že skrz nás občas profrčela vysoká čamrda ve firemním dresu na inlinech se stohem krabic. Rodiny, obalené hrozny smrkáňat, jí jen tak tak stačily uhýbat. Vedle kasy stál nevelký kudrnáč v modročerné bundě s odznakem. Fronta se kolébala, on každého zhoupl v cukajícím oku. Rysy mu muchlal jakýsi aktivní neklid. Do toho hovořil s neurvale stavěnou zrzkou, markující zboží. Najednou se vedle mě ocitla stařena, strupatý šňupák jí trčel mezi povislými tvářemi jak rypák z rytířské helmy.“ (Str. 16)

Proč vypíchnou hlášku z předposlední stránky („Děj je záminka, vedlejší schéma“), kde hrdina mluví o filmech, a opentlí ji odvážnou konstrukcí, že „přesto - anebo právě proto - je kniha dějem doslova nabitá“? Když mluví o filmu, nebylo by vhodné jaksi ten výrok nechat jak je a nenavlékat ho na knihu? Dokonce ani to, že pobodání hlídače spustí „lavinu zpočátku nenápadných následků, které postupně obrací život hlavní postavy naruby“, mi nepřipadá pravdivé. Pobodání není vůbec hlavní motiv, a celé by se to nejspíš stalo tak jako tak...

Ale popořádku - hlavní hrdina, říkejme mu Pyšan, skutečné jméno nezazní ani jednou (nebo jsem ho přehlédl), pracuje jako editor v nějakém barevném magazínu. Trefných postřehů z mediálního světa je kniha plná:

Mnozí si do toho nenechali mluvit a řekli jen, co chtěli. Jiní na sebe pověděli první poslední, ale při autorizaci se jim to rozleželo a posílali na poslední chvíli traktáty plné maniakálně přezdobených všeobecných moralizmů. Takže se stať musela komplet rozebrat a znovu poskládat, zatímco grafici blili žaludeční šťávy, jelikož to mělo jít před pěti minutami do tisku. Nejčastěji však šlo o předem ztracené klání s chladně nastavenými roboty, používajícími řeč, která při prvním pokusu převést ji do psané podoby tála a rozpouštěla se v škaredě páchnoucí louži. Bývalo mi úzko z té jejich snahy být za každou cenu fajn, zatlouct ty tři vily, manželku v péči psychiatra.“ (Str. 109)

Večer se mu špatně usíná, tak používá prášek na spaní. Jednou, fascinován jeho vzhledem, si koupí nůž - a při nákupu v supermarketu, kdy je svědkem nepříliš pěkného komentáře ze strany ochranky a zřejmě se dívá příliš vyzývavě, se na něj „ochránce“ soustředí a chce ukázat obsah tašky. V Pyšanovi se cosi vzedme a nůž do strážce dvakrát vrazí. Kupodivu se mu podaří nepozorovaně odejít, nůž zahodí do řeky. Ale nic moc to s ním nedělá: „Neměl bych vlastně zvracet? Nedělá se to, údajně? Neměl bych radši teď, než aby to na mě přišlo v tramvaji nebo před Barunou?“ (Str.20)

Na konci knihy si povzdechne: „Co já se natrápil, a on si klidně žije, Hašna.“ (Str. 212) Natrápil? Prvních pár dní ano, ale pak - jestli se tolik natrápil, tak to zapomněl napsat, na svůl zločin si za celou knihu (zhruba rok života) mockrát nevzpomene. Život tedy jde dál a on se pomalu propadá do workoholismu a závislosti na starých (světových) filmech. Ze stále se zrychlující rutiny, kterou řeší s pomocí koňských dávek trávy, drobené do smažených vajíček (podání per os významně prodlužuje účinky a problematizuje regulování dávky), ho vytrhne až nabídka stáže v Portugalsku. Experimenty, systém přídavného spalování, jak to nazývá, mohou poskytovat dost silné zážitky:

Běhali jsme kolem toho jako dvě nenechavá zvířata, dávali si to na hlavu, pod zadek, zkoušeli ochutnávat. Jediné, na čem jsme se shodli, byl fakt, že jsme se na zahrádce u ohně potýkali s prchavými komponenty, zřejmě sebe sama. Že to bylo těkavé, a sotva to přestalo být těkavé, začalo jít o hubu. Že to nebylo dvakrát bezpečné. Proč ale, ptali jsme se.“ (Str. 86)

V Portugalsku zjistí, že přednáškám nerozumí a stážovat nechce, tak se trochu potuluje ... a nakonec tam zůstane. Asi půl roku. Musel být trochu patologická osobnost, jen tak tam zůstat - nebo že by vliv trávy? To by odpovídalo. Zlom, romance, duchovní zkušenost, návrat a rychlé propadání zpátky do každodenního shonu. Zůstane změněný a novou zkušeností poznamenaný?

Na chodnících postávalo tolik nevratně utahaných, vyšisovaných lidí, že to nešlo nevidět. Lidí, které už nečeká žádná budoucnost, protože se nechali odkráglovat vlastními nadějemi. Protože dopustili, aby jim mediální buchhar vymlátil z makovice i poslední vzpomínku na to, jaké to je, když moucha leze po skle, z kafe se kouří a člověk nikam nemusí.“ (Str. 264)

Vyprávění je to trochu syrové, cynické, ale hlavně je nějak divně nezaujaté. Sterilní. Jako by vypravěč, tedy hlavní hrdina, nebyl na svém životě prakticky zainteresován. Přitom o emocích mluví, ne že by v textu nebyly, jsou ale jen zmíněné. Studeně, nedá se jim věřit.

Barvitý jazyk jsem už zmínil, někdy je to vyslovená hravost a potěšení ze znalostí: „V letících kumulech stál helios a světlo jím vyvržené se zapichovalo do lisabonských střech zhruba po osmi minutách letu.“ (str. 189) Zato ty filmy. Jsou všudypřítomné; scény z nich se Pyšanovi vybavují v různých situacích, on je jednou dvěma větami hodnotí:

Po mostě se plazící pantograf. Trochu jako v úvodu Waynova kousku Smoke, kde je upřímná jenom ta stará paní, přes kterou běží závěrečné titulky. A Harvey Keitel samozřejmě, ostatní šmahem přehrávají. Proti Chaplinovi ale z druhé strany mamutí pokrok.“ (Str. 234)

Co je ovšem frustrující - že jsem viděl tak dva, tři. Těžko pak komentovat, nakolik se jejich zmiňování hodí nebo ne. A pak také absurdní hledání pravdy o světě ve virtuální realitě filmů, resp. někde ZA ní: „Tušil jsem totiž, že jsem na správné cestě. Že stojím u paty sfingy. Že ty bijáky jdou až ke kořenu bytí, k tajuplnému mládí lidstva. K hovězímu děsu pohádek, k mysteriu nezabydlených koutů, k původní jednotě.“ (Str. 261)

Tedy, filmy jsou to poslední, kde bych kořeny bytí hledal...

Závěrem - opravdu nevím, jestli se mi kniha líbila, nebo ne. Jestli bych ji s klidným svědomím doporučil. Je to půl na půl, loterie. Já ji ale nejspíš pošlu do antikvariátu, barvitá čeština a špičkování se s Barunou nestačí.

O Letu čarodějnice jsem se dozvěděl díky Tribunově recenzi (což je dobře, protože podle textu na záložce bych si ho určitě nepořídil), proto ji dávám jako první odkaz.

12345
1230472320000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online