Wuwejův zápisník

Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra

11.09.2008 21:55, Wu | knihy | filozofie | komentáře -

obálka knihy Friedrich Nietzsche: Tak pravil ZarathustraTak pravil Zarathustra je básnicko filozofický text, rozdělený do čtyř sice odlišených, ale velmi soudržných dílů, doplněný rozsáhlým komentářem překladatele Otokara Fischera a podobně rozsáhlým doslovem Jörga Salaquardy, znalce Nietzscheho myšlení.

První díl začíná tím, kterak Zarathustra pocítí touhu získanou moudrostí někoho obdarovat a sestoupí z hor mezi lidi. Jeho učení o načlověku je na tržišti odmítnuto a tak oslovuje jednotlivce. Na konci dílu odchází zpět do své samoty, nechává zaseté učení "zrát".

Tam bylo to též, kde jsem z cesty zvedl slovo 'nadčlověk' i poznání, že člověk je cosi, co musí býti překonáno, že člověk jest mostem, a ne účelem a že ve jménu svého poledne a svého večera má blahoslaviti sám sebe jakožto cestu k novým jitřním červánkům:
- tam to bylo, kde jsem zvedl Zarathustrovo slov o velikém poledni a vše, cokoli jinak jsem nad člověkem zavěsil jakožto nachové druhé červánky večera.
“ (Str. 181, O starých a nových deskách)

Druhý díl počíná se Zarathustrovou obavou, že by jeho učení mohlo být překrouceno, že je mylně chápáno jako něco, co se dá naučit, nikoliv jako proměna. Na konci se vydává na návrat zpět do hor.

Kráčím tímto lidem s otevřenýma očima: ti lidé mi neprominou, že jim nezávidím jejich ctností.
Kousají po mně, protože jim říkám: malým lidem je třeba malých ctností - a protože neuznávám, že malých lidí je třeba! (...)
Jsou totiž i v ctnosti skromní - neboť chtějí pohodlí. S pohodlím však se snáší jen skromná ctnost.
I oni se sice po svém učí krokům a krůčkům dopředu: to nazývám jejich belháním -. Tím se stávají překážkou každému, kdo má naspěch.
“ (Str. 153-154, O zmenšující ctnosti)

Putování zpět, jak ke své sluji, tak k sobě samému, je obsahem dílu třetího, kde navíc prochází jistou krizí a otevírá se dalšímu stupni, učení o věčném návratu.

Čtvrtý díl je nejsoudržnější, do hor k Zarathustrovi putují nejrůznější "vyšší lidé", králové, papež, jenž ztratil víru, kouzelník, dobrovolný žebrák. Ti všichni, ač nejvyšší z malých, touží po vedení a vzoru. A zároveň slouží jako poslední pokušení Zarathustry - totiž pokušení k soucitu s vyšším člověkem.

A byť jste i byli vznešení a vznešenějšího rodu: mnoho na vás je křivého a znetvořeného. Není kováře, jenž by z vás ukul rovné a přímé lidi.
Jste jen mosty: nechť vyšší lidé po vás kráčejí na druhý břeh. Značíte stupně, nehněvejte se tedy na toho, kdo stoupá přes vás do své vlastní výšky!
Z vašeho semene snad i mně jednou vzroste pravý syn a dokonalý dědic: to vše je v dálce. Vám samým nenáleží mé dědictví a jméno.
“ (Str. 260, Uvítání)

Otokar Fischer v komentářích přidává krátký odstavec ke každé kapitole, v němž jednak stručně nastíní, co se tím vlastně myslí, jednak upozorňuje na souvislosti, odkazy, parafráze. Také díky tomu je vidět, jak provázané dílo to je.

J. Salaquarda kromě podrobného výkladu umisťuje dílo do kontextu Nietzscheho života, jeho názoru na Richarda Wagnera, jeho rozchody s následovníky aj.

Sice jsem tu naznačil velmi skrovný děj, ale nepodléhejte dojmu, že Zarathustra se dá číst jako příběh. Až na poslední díl to prakticky nelze. Dokonce ani většina jednotlivých promluv, kapitolek, příliš nedrží pohromadě, vypadají spíš jako soubor aforismů. Schválně to zkuste, vytrhnout jedinou větu, náhodně - máte velkou šanci, že bude dávat smysl samostatně.

Velmi nápadná je skladba díla jako evengelia, nebo spíš jako jeho alternativy. Styl je dost podobný, archaický, často se objevují i odkazy na pasáže v bibli nebo parafráze biblických rčení (na hoře olivové, přijdou maličcí ke mně, staré a nové desky ...).

Miluji vše, co zírá jasně a mluví poctivě. On však - vždyť víš, starý kněže, bylo na něm cosi jako na tobě, něco kněžského - byl mnohoznačný.
A také nezřetelný. Jak se na nás proto hněval, ten soptící hněvivec, že mu prý špatně rozumíme! Ale proč nemluvil čistotněji?
A bylo-li to vinou našich uší, proč nám dal uši, jež ho špatně slyšely? Byl-li kal v našich uších, budiž! kdo jej tam vložil?
Příliš mnoho věcí se špatně vydařilo tomu hrnčíři-nedoukovi! Že se však mstil na svých hrncích a výtvorech za to, že se mu nepodařily - to byl hřích proti dobrému vkusu.
“ (Str. 240, Mimo službu)

Sloh je zároveň básnický, inspirovaný promluvami východních mudrců, což textu dává zvláštní kouzlo - ale mám pocit že jen na povrchu, že mu chybí... co jen mu chybí? Forma vzešlá z procítění? Soudržnost? Nedokážu to přesně popsat. Každopádně ačkoliv se Zarathustra promluvám duchovních učitelů podobá, není to stejné.

Arci, vy to zvete vůllí k plození nebo pudem k účelu, k vyššímu, vzdálenějšímu, zmnoženému cíli: ale všechno to je totéž, všechno to je tímtéž tajemstvím.
A raději bych zanikl, než abych se zřekl tohoto jediného; a věru, kde je zánik a listopad, hle, tam se obětuje život - za moc! (...)
Ten ovšem nezasáhl pravdy, kdo po ní střelil slovem o 'vůli k bytí'. Takové vůle - není!
Neboť: co není, nemůže chtíti; co však v bytí již jest, jak by to ještě mohlo k bytí mít vůli!
Jen kde je život, je také vůle: nikoli však vůle k životu, nýbrž - tak já tě k tomu učím - vůle k moci! -
“ (Str. 104, Věštec)

Když už jsem u toho stylu, také překypuje interpunkcí, vykřičníky, pomlčkami, dvojtečkami, je hodně členitý, možná aby se snadno deklamoval, nebo aby dodával zdání autentické promluvy. A musím říct, že něčím kniha unikátní je. Ještě se mi nestalo, aby něco tak dokonale paralyzovalo mou schopnost porozumět napsanému textu. Zhruba po půl stránce jsem měl veškeré soustředění rozmazáno. Takže vždycky jen pár stránek a honem knihu zavřít.

Ale tam dole - tam hovoří vše, tam vše se přeslechne. Zvony svou moudrost vyzvánějí: kramáři na trhu přezvučí ji groši!
Všechno u nich hovoří, nikdo už nedovede chápat. Všechno padá do vody, nic už nepadá do hlubokých studen.
Všechno u nich hovoří, nic se již nedaří a nedospívá konce. Všechno kdáká, kdo by však ještě tiše seděl na hnízdě a vejce vysedával!
Všechno u nich hovoří, všechno se mluvením rozemele. A co včera bylo příliš tvrdé i pro čas i pro jeho zub: dnes to rozedřeno a rozžvýkáno visí z huby lidí dnešních.
Všechno u nich hovoří, všechno se vyzradí. A co kdysi slulo tajemstvím a tajností hlubokých duší, dnes náleží pouličním trubačům a jiným vřešťanům.
“ (Str. 169 Návrat)

Vzhledem ke všem skrytým nebo otevřeným odkazům by se dala kniha studovat hodně dlouho a hodně podrobně. Bádat a hledat. Jen nevím proč to dělat - ani příchod nadčlověka, ani vůle k moci mě jako koncept nijak neoslovují. Nicméně je užitečné Zarathustru znát, už kvůli tomu, kolik dalších děl a názorů inspiroval.

Internet:

12345
1221162900000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online