Wuwejův zápisník

Hermann Hesse: Demian

12.08.2008 18:24, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Hermann Hesse: DemianZvláštní dílo. Vyšlo krátce po první světové válce (1919) pod pseudonymem; důvody jsou jasné, román pojednává o dětství a životě Emila Sinclaira a je vyprávěný ich formou, Hesse navíc už tenkrát byl známý a knize, reflektující pocity mladých lidí, by jeho jméno i o generaci starší příslušnost byly spíše ke škodě. Emil si od malička uvědomuje existenci dvou světů, toho správného, světa krásy a čistoty, uctívání boha, ušlechtilého světa reprezentovaného jeho rodiči. Hned vedle, mnohdy i v jedné osobě, se mu otevírá svět temný, plný vášní, chvíli děsivý, chvíli přitažlivý. Ne snad přímo podsvětí mimo zákon, ne, i jen svět hostinců, děveček, pouličních rvaček i vyprávěných bájí a pověstí. Ve škole se setká s o pár let starším Maxem Demianem, který se rozhodně nechová jako ostatní chlapci, sálá z něj rozhodnost a síla. A právě ten začne Emilovi nenápadně ukazovat, že ne všechno musí nutně být takové, jak se to jeví. Třeba Kainovo znamení - že by mohlo být obrazné a znamenat jakoukoliv odlišnost, třeba větší schopnosti. Pro malého Emila, vychovaného nedělní školou, je to šokující nápad, přesto o něm přemýšlí. Později se setká s dalším učitelem, Pistoriem, který mu představí starobylého boha Abraxase, jednotícího oba světy, stojícího nad "dobrem i zlem". A ještě později se mu podaří znovu se setkat s Demianem a jeho matkou, vstoupit do jejich společenství. To by bylo k ději, stejně jako u většiny jiných knih Hermanna Hesse je poněkud v pozadí.

Jedna z prvních kapitol, kde se nevinná lež změní v noční můru a naruší idylu dětského světa, je nejvýstižnější popis, jaký jsem kdy četl. Když pak Emil prochází známými místy, na všem jako by ležel černý stín, žádná z věcí či činností mu už nepřináší radost. Ráno se probudí, je krásný den - a pak si najednou vzpomene... Také jsem to několikrát zažil, ale takhle přesně bych to nepopsal.

Vliv Nietzscheho učení o nadčlověku je myslím hodně patrný z popisu toho, jak odlišně se Demian chová. Stejně tak společenství "jeho" lidí:

'Skutečnost' zůstala venku, ulice a domy, lidé i jejich zařízení, knihovny a učebny, to vše bylo venku - zde uvnitř však byla láska a duše, zde žily pohádka a sen. A přesto jsme nežili nikterak od světa odpoutáni, často jsme v myšlenkách a rozhovorech žili uprostřed něho, pouze na jiné rovině, od většiny lidí nás nedělily hranice, nýbrž jen jiný způsob vidění. Naším úkolem bylo tvořit ve světě ostrov, možná vzor, v každém případě však ohlašovat, že existuje možnost žít jinak. (...)
Nás se znamením ať si svět právem považoval za podivíny, ba za pomatence a k tomu nebezpečné, my jsme byli probudilí nebo ve stavu probuzení, a naše snahy cílily ke stále dokonalejší bdělosti, kdežto snažení ostatních a jejich honba za štěstím měly za cíl jen to, aby své názory, ideály a závazky, svůj život a štěstí stále těsněji svazovali se štěstím stáda. I tam bylo úsilí, i tam byla síla a velikost. Avšak zatímco my poznamenaní jsme podle svého chápání představovali vůli přírody k novému, ojedinělému a budoucímu, ostatní žili ve vůli setrvání.
“ (Str. 110)

I přesto, že hovoří o nadčlověku a obětech ve jménu pokroku lidí, o vůli k novému, rozhodně se nejedná o myšlenky ve shodě s nacismem. Hesse vždycky mluví o vznešené, vyšší lidskosti, duchovním vývoji. To, že Demian byla jedna z oblíbených Himmlerových knih, je jen důkaz snadné dezinterpretace.

Časem jsem zjistil, že jsem lidi podceňoval. byť je služba a společné nebezpečí zuniformovaly sebevíc, přesto jsem viděl, jak se mnozí, živí i mrtví, nádherně přibližují vůli osudu. Mnoho, velmi mnoho jich nejen při útoku, nýbrž v každé chvíli mělo onen pevný, odpoutaný, jakoby trochu posedlý pohled, který nic neví o cílech a znamená úplné odevzdání nesmírnosti. Ať tito lidé věřili či si mysleli cokoli - byli přichystáni, byli použitelní, z nich by se dala utvářet budoucnost. A čím víc se zdálo, že svět je stále tvrdošíjněji zaměřen na válku a hrdinství, čest a jiné dávné ideály, čím vzdáleněji a nepravděpodobněji zazníval každý hlas lidskosti, byl to vše jenom povrch, stejně jako zůstávala pouze povrchem otázka po vnějších a politických cílech války. V hloubce se však cosi rodilo. Cosi jako nové lidství. Vždyť jsem jich tolik viděl a leckterý mi umíral po boku - ti citem pochopili, že nenávist a zloba, zabíjení a ničení nejsou vázány na objekty. Ne, objekty, právě tak jako cíle, jsou zcela nahodilé. Prapůvodní city, i ty nejdivočejší, neplatily nepříteli, jejich krvavé dílo bylo pouze vyzářením nitra, duše v sobě samé rozpolcené, která chtěla běsnit a zabíjet, ničit a zemřít, aby se mohla nově zrodit. Z vejce se klubal obrovský pták a to vejce byl svět a svět musel zajít v troskách.“ (Str. 124)

Další zajímavá věc je atmosféra Německa před první světovou válkou, nálady mladých, kteří tušili něco ve vzduchu, schylování se ke změnám - zajímalo by mě, nakolik je to fikce a nakolik pravda. Ale prohnilost současnosti se traduje v každé době.

Hovořil o duchu Evropy a o znamení tohoto času. Všude, prohlásil, panuje srocování a stádnost, avšak nikde svoboda a láska. Všechno to spolčování, od studentských svazů a pěveckých spolků až po stát, to že je sdružování vynucené, jsou to společenství vzniklá z úzkosti, ze strachu, z rozpaků, a vnitřně je to všecko prohnilé a staré a na pokraji zhroucení. (...)
Ale to, co tu kvete všude kolem, to žádné společenství není. Ale ono nově povstane z toho, že si určití jednotlivci uvědomí svou sounáležitost, a nějakou dobu budou přetvářet svět. Současná společenství - to je jen shlukování stád. Lidé sé úprkem spolčují, protože mají navzájem ze sebe strach - spolčují se sami pro sebe páni, sami pro sebe dělníci, sami pro sebe učenci! A proč mají strach? Strach má člověk jen tehdy, není-li sám v sobě jednotou. Oni mají strach, protože se nikdy nepřiznali k sobě samým. Společenství lidí, co jeden jako druhý cítí, že jsou v nesouladu se svými životními zákony, že žijí podle starých desek, a ani jejich náboženství, ani jejich morálka a nic z toho všeho není přiměřené tomu, co potřebujeme. (...) Oni vědí naprosto přesně, kolik gramů prachu je zapotřebí k usmrcení člověka, ale nevědí, jak se modlit k Bohu, a nevědí ani, jak na to, aby se člověk hodnou chvíli pěkně radoval.
“ (Str. 104)

To, co přijde, si nelze domyslit. Duše Evropy je zvíře, které nekonečně dlouho leželo spoutané. Až bude volné, jeho první hnutí nebudou zrovna nejlíbeznější. Jenže cesty i okliky jsou bezvýznamné, jen když se ta opravdová duševní bída, které se už tak dlouho a stále a stále zalhává a zamlčuje, konečně vyjeví. To pak bude náš den, pak nás bude zapotřebí, ne jako vůdců nebo zákonodárců - nových zákonů se už nedožijeme -, spíš jako těch, kdo jsou svolní, kdo jsou ochotní jít a psotavit se tam, kam volá osud.“ (Str. 112)

Neměl bych zapomenout na Demianovu matku. Nebo spíš Matku, je to archetypální postava, téměř bohyně, která dlouho před tím, než ji Sinclair spatří, vstupuje do jeho snů, vizí a představ.

Nebyl jsem s to říci ani slovo. Ze své tváře, která stejně jako u jejího syna byla bez času a bez věku a plná oduševnělé vůle, se ta krásná, důstojná žena na mě vlídně usmívala. Její pohled byl naplněním, její pozdrav znamenal návrat domů.“ (Str. 107)

Když mě hladila po vlasech a usmívala se na mě svou zralou vřelostí plnou vůní, měl jsem tentýž pocit, jako když jsem sám v sobě o něco pokročil. Všechno, co bylo pro mě důležité a osudové, mohlo na sebe vzít její podobu.“ (Str. 114)

O knize: Jaroslav Střítecký, Tomáš V. Odaha.

12345
1218558240000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online