Wuwejův zápisník

Václav Vokolek: Exily a úkryty v české krajině

07.08.2008 20:44, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Václav Vokolek: Exily a úkryty v české krajiněJe to rozhodně zajímavá kniha, neobvyklá, a pohled do krajiny z hlediska úkrytů a exilů je přitažlivé téma. Jenže zároveň trpí několika nedostatky, které z ní dělají kontroverzní čtení - trochu potěší, trochu rozčílí.

Tak především, rozbory výtvarného díla bez jediného obrázku jsou k ničemu. Ne každý má při čtení k dispozici encyklopedii moderních výtvarníků nebo Internet. U většiny exilů ilustrace a fotografie jsou, takže v technickém pojetí publikace problém není. Třeba úkryt pátý - tvorba Vladimíra V. Modrého, nebo úkryt dvacátý druhý - děčínská výstava Friedricha Rietschela, jsou bez obrazů nepoužitelné (o Smetanově nebo Bokově hudbě nemluvě, ale hudba se do knihy obecně dostává dost špatně).

Úvodní zamyšlení nad exily, unikáním a ukrýváním je výstižné, jen drobná ukázka:

Česká kultura, a český duch vůbec, se také rády skrývají. V Čechách neplatí, že před světem se ukrývají lidé s výčitkami svědomí, spravedlnosti unikající zločinci či opovrhovaní zrádci. V České kotlině je tomu naopak. Výše jmenovaní se velice často vyhřívají na výslují všeobecné přízně a lidé spravedliví, čestní a slušní vyhledávají úkryty nebo prchají do nechtěných exilů. Tomuto podivnému jevu se říká české dějiny. (...)
Jenomže skuteční exulanti, je jich většinou jen hrstka, pokaždé předpokládají slavný návrat, věří, že jejich odchod je dočasný. V tom tkví jejich závratná iluze a největší tragédie. (...)
Vysněné se naplní. Nebohé navrátilce pak čeká to nejhorší - nikdo je nevítá. Naopak, jsou zostouzeni a vysmíváni. Jsou ti, kteří společně nesdíleli špínu ponížení, bláto zrady, utajovanou rozkoš každodenní kolaborace. Exulanti jsou ostudně nevinní, zvláště ti, kteří za hranicemi marně bojovali proti domácímu zlu. (...)
Zvláště pozoruhodnou věcí je v Čechách vnitřní exil. Slušní lidé se v něm ukrývají v dobách zlých i dobrých, vnitřní exil je rafinovanou skrýší, temnou jeskyní budovanou na principech přírodních a společenských mimikry. I tak lze přežít. I tak lze nepodlehnout. I tak je možno ve věčně zasněžené krajině Bílé hory zvítězit
." (od str. 10)

Co se mi zpočátku líbilo, až zkratkovité vyjadřování, mi na konci spíš překáželo: „Krajina je tu zvláštní. Rozlehlá. Prázdná. Krásná. Prastará. Symbolicky jí vévodí hora zvaná Vladař.“ (Str. 155)

Další věc, pro niž nemám příliš pochopení, je vytrvalý nostalgický obdiv protirežimních literátů, básníků a dalších členů undergroundu:
Byly to zlaté časy. Na vysokých školách humanitního zaměření přednášeli primitivní kariéristé stejně primitivní marxistický materialismus a vznešené instituce s pokorou odváděly totalitní daň v tvrdé měně - v ubohosti a patolízalství. Centra vzdělanosti produkovala pouze opovrženíhodné zmetky. Tradiční centra vzdělanosti zcela zklamala. Stačilo vyhodit ty nejlepší, zvláštní bylo, že i ty nejčestnější, a dál všechno šlo jako ďábelský hodinový stroj. Byl poháněn vědomím, jistotou, že kolaborace se vyplácí...
A tak se přednášelo po bytech, vystavovalo na chmelnicích, koncertovalo po hospodách a stodolách. Občas bývala vzdělanost a kulturní přehled členů podzemní kultury, tedy pronásledovaných a opovrhovaných mániček, výjimečná. (...) V tomto klimatu - mnohým připomínal časy pronásledované jednoty bratrské - vznikla celá řada významných děl, zejména patrně největší duchovní dílo sedmdesátých let, Pašije od Plastiků.
“ (Str. 189)

Patrně největší duchovní dílo? To se po něm budu muset podívat.

Do skrýše člověk utíká v nouzi, skrýš se vyhledává, skrýš se naskytne, ale skrýš může splynout s domovem, tedy s místem, kde se člověk narodí, žije a zemře. Takováto skrýš se neopouští v dobách dobrých ani zlých. Z takovéto skrýše může být člověk jen paradoxně vyhnán. Skrýš se také dědí. Je to dědictví nelítostné, jak jinak. Zavazující. Jediné... (...)
V Petrkově se po celý věk bojovalo, trpělo, vítězilo i prohrávalo, volalo do prázdna a odpovídalo se i z nebes, rozmlouvalo s Bohem i s kočkami. Také se tam mrzlo, třáslo strachem a obavami, společně s ženou, syny, prasaty a ovcemi. To ovšem není vhodný námět pro lyrizující pohled svátečně naladěné kamery...
“ (Str. 109, o Petrkově, úkrytu básníka a grafika Bohuslava Reynka)

Ano, živoření rozhodně není námět pro lyriku, a lyrické básnění o trpění, vítězení a prohrávání se tím samo popírá. Vítězilo? Prohrávalo? Ech. Heroický patos, kterým Václav Vokolek halí krušný život.

Abych nevytáhl jen nevýhody, rozhodně je to kniha i inspirativní, spousta popisů přináší neotřelé informace o umělcích, místech nebo událostech. Skutečně romantický je cyklus epizod o Klammovi a jeho následovníku Trugovi, kteří vstupují do obrazů Caspara Davida Friedricha a zkoumají krajiny malířovy duše...

Inu, kontroverzní čtení. Recenze Jana Červenky.

12345
1218134640000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online