Wuwejův zápisník

Paulo Coelho: Záhir

07.02.2008 18:20, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Paulo Coelho: ZáhirHlavní hrdina napsal dvě knihy, první o pouti do Santiaga de Compostella, druhou o cestě za pokladem pod pyramidami a mezitím se v jeho životě děla pozvolná změna, pomalu, ale jistě přicházel o svou ženu. Mohly za tím být nevěry, ale mnohem spíš duševní a duchovní rozdíly a nesrovnalosti. Žena ho svým způsobem vedla; pomáhala mu jak v osobním, tak duchovním životě. Jenže ve chvíli, kdy potřebovala ona sama, aby byla pochopena, on ji příliš neposlouchal, možná nevnímal. Nevnímal, jak vážnou věc se mu snaží říct: „Chci si s tebou promluvit, ty jsi unavený, jde se spát a řekneme si to zítra! A zítra jsou tu zase další povinnosti, další pracovní den, večeře, pojďme spát a povíme si to až ráno. Takhle já žiju: čekám na den, kdy tě budu mít znova po svém boku, dokud mě to neomrzí, nic víc nechci, vytvoř mi svět, kam se budu moct uchýlit, když bude třeba: svět ne tak vzdálený, aby se zdálo, že vedu nezávislý život, a ani tak blízký, aby se zdálo, že vnikám do tvého vesmíru.“ (str. 199)

Cosi se z jejich života vytratilo, „takže raději odešla, aby se nemusela dívat, jak se manželství pomalu rozpadá. Měla všecko, co potřebovala, ale byla nešťastná; a přestože to až do konce života mohla zastírat, bála se, že podlehne depresi a už nedokáže odejít. Proto se rozhodla všeho nechat a vydat se za dobrodružstvím, za událostmi, při nichž nebude myslet na lásku, jež se hroutí; čím víc sama sebe hledala, tím víc se ztrácela a tím osamělejší se cítila.“ (str. 170)

On ale to pořád nevidí... „Až do dne, kdy se mi stala ta nehoda, jsem žil v přesvědčení, že mohu být šťastný jen s ní, ne však proto, že bych ji miloval víc než všechno a všechny na světě. Myslel jsem totiž, že jen ona mi rozumí, zná mé záliby, mánie, můj pohled na svět. Vděčil jsem jí za všechno, co pro mě udělala, myslel jsem, že mi má také vděčit za to, co jsem udělal pro ni. Zvykl jsem si dívat se na svět jejíma očima.“ (str. 187)

Kniha o autorově cestě za láskou, za ženou, o niž svou vinou přichází - jako bych to už někde četl. Richard Bach, Most přes navždy? Ano, tam to asi bylo.

Paulo Coelho [paulu kuelju] je známý spisovatel, na němž si kritika obvykle smlsne. Vyčítá mu, že zpracovává banální pravdy a dělá z nich něco velkého, že sám nic moc nepřináší... To si posoudit netroufám, ale připadá mi, že vždycky objeví nějakou záležitost duchovních tradicí ve světě a hbitě ji zapracuje. Tak to bylo s japonskou technikou šugendo, o níž psal ve svých fejetonech - seriálu vyprávění o cestě po Japonsku - a o rok nebo dva později vyšla kniha Jedenáct minut, kde šugendo hrálo velkou roli. I v Záhirovi jsou takové momenty, tance, kterými zakončuje Michail čtvrteční vystoupení, jsou podobné víření dervišů, rušení osobní historie zse rozpracoval do podrobna Carlos Castaneda. K autorově cti budiž připočteno, že v závěrečné poznámce pečlivě vyjmenuje své zdroje (včetně Castanedy).

Líbí se mi námět, ale nelíbí se mi zpracování.

Líbí se mi poselství - nezapomenout na svůj život, lásku a neupadat do zvyku.

Nelíbí se mi, jak to, že autor má plnou hlavu svojí ženy, nazývá Záhir na základě jen velmi volně souvisejícího citátu Borgese. Možná celý Borgesův příběh souvisí více, ale citát v knize uvedený není dostatečný, jak z tohohle - „V Buenos Aires je Záhir obyčejna dvaceticentavová mince. Na písmenách N T a na číslici 2 jsou patrné rýhy, vyryté zavíracím nožem nebo perořízkem. Na lícní straně je vyryt letopočet 1929. V Gudžarátu koncem XVIII. století byl Záhir tygr; na Jávě slepec z mešity v Surakartě, ukamenovaný věřícími; v Persii astroláb, který dal šach Nádir hodit do moře; v Mahdího věznicích kolem roku 1892 malý, do cáru turbanu zabalený kompas, kterého se dotkl Rudolf Carl von Slatin...“ (str. 55) vyvodil (nebo má čtenář vyvodit), že Záhir je něco, „čeho se jednou dotkneme nebo to spatříme, a už nikdy na to nezapomeneme - a co tak naplňuje naši mysl, až nás to nakonec přivádí k šílenství“?

Líbí se mi, jak mluví o svobodě: „Zatímco jsem bojoval, viděl jsem, jak lidé mluví ve jménu svobody, a čím víc lidí hájí toto jedinečné právo, tím většími otroky se stávají, pokud jde o přání rodičů, o manželství, v němž slibují, že setrvají s tím druhým 'až do konce života', otroky své váhy, svých diet, plánů, přerušených v půli, lásek, jimž nebylo možné říct 'ne', nebo 'stačí', nedělí, v nichž se musí jíst s někým jen z povinnosti. Stávali se otroky luxusu, zdání luxusu, zdání zdání luxusu. Otroky života, který si nezvolili, ale jejž se rozhodli žít, protože někdo je nakonec přesvědčil, že to pro ně bude lepší. A tak uplývaly jejich pořád stejné dny a noci, za nichž dobrodružství bylo slovem v knize nebo obrazem ve stále puštěné televizi, a jakmile se před nimi otevřely nějaké dveře, říkali: 'To mě nezajímá, nechce se mi.'“ (str. 22)

Nelíbí se mi, že se nalodí na „člun zvaný Slovo“ (tak obrazné pojmenování spisovatelství, až je z toho patetický kýč).

Zkrátka, je to taková směs půl na půl, směs podnětných myšlenek a banalit, vynikajících znamení a duchovního romantismu - a je na vás, knihu si dekódovat.

Ať mi ona řekne rovnou do očí, proč odešla. Teprve potom se zbavím svého Záhiru. V opačném případě na to budu myslet dnem i nocí a budu si naši historii stokrát, tisíckrát znovu vybavovat. A budu se snažit přijít na okamžik, kdy jsem se dopustil chyby a kdy se naše cesty začaly rozdělovat.“ (str. 98)

12345
1202404800000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online