Wuwejův zápisník

Homo economicus a altruismus

26.08.2007 20:42, Wu | ekonomie | komentáře -

Opět se vracím k článkům z cyklu "Trh a konkurence" (první, druhý). V tom prvním jsem totiž konstatoval, že svá tvrzení nemám podložená žádnou studií - a to už není pravda, v knize Františka Koukolíka "Proč se Dostojevskij mýlil?" je odkazů na studie spousta. Zejména mě zaujala kapitola o altruismu, z níž pocházejí jak přímé citáty, tak další informace v textu.

Ekonomické teorie a prosazování trhu předpokládají racionálního člověka, ovšem jeho racionalita není jen tak ledajaká, je to racionalita ekonomická. „Co má být racionální chování? Definice ekonomického racionálního chování říká, že se rozumný člověk pozná podle toho, že se vždy snaží dosáhnout co největšího užitku. Anglický filozof John Stuart Mill (1806-1873) mluvil o »utility«, což se také dá přeložit slovy užitečnost, prospěšnost, prospěch. Jestliže tento racionální člověk může volit z několika možností, pak podle Milla volí možnost, od níž očekává největší míru štěstí, prospěchu, užitku. V této souvislosti se mluví o »homo economicus«, člověku ekonomickém. Homo economicus je sobecký individualista, jedná přísně logicky, trvale poměřuje vklad neboli náklady s užitkem. Teorie dále předpokládá, že je dokonale informován, to znamená, že zná všechny možnosti a dokáže je seřadit dle míry užitku, který očekává. Nic jiného jej nezajímá, o nic dalšího se nestará.“ (str. 72)

Racionální chování se projevuje racionální volbou, teorií racionální volby je několik, předpokládají, „že se lidé snaží získat co největší bohatství, moc a prestiž. Za nejcennější považují lidé podle této teorie bohatství, které je možné na trhu směnit za množství dalších statků. Široké modely racionální volby mají za to, že se s růstem velikosti lidské skupiny míra odlišnosti hodnot vyznávaných jejími jednotlivými členy postupně ztrácí a zůstávají společné, skupinové hodnoty. Příkladem těchto hodnot může být snížení míry nejistoty nebo spravedlivé rozdělování. Široké modely racionální volby předpokládají zájem jedince na sobě samém, nikoli nutně sobectví.“ (str. 73)

Jenže! „Z každodenní zkušenosti plyne, že se lidé zdaleka jako abstraktní homo economicus nechovají ani tehdy, nestojí-li jim nic v cestě. Například dokáží v rozporu se svým osobním užitkem, prospěchem nebo štěstím velmi mnoho obětovat, tedy být altruističtí a spolupracovat. A dokonce i za cenu vlastní oběti trestat podrazáky v situacích, které se jich osobně netýkají. Jinak řečeno - tito lidé hasí, i když je to nepálí.“ (str. 73)

Vysvětlit altruismus, který snižuje reprodukční zdatnost, tzv. biologický altruismus, se pokouší dvě teorie a jejich modifikace:

  1. Teorie příbuzenského výběru - zmínky o ní byly také v knize Temné síly přírody - „Je výhodné investovat do svých genetických příbuzných, neboť investujeme do vlastních genů. Čím jsou nám příbuzní geneticky bližší a mají naději na potomstvo, tím je investice výhodnější. Nejvýhodnější je tedy vkládat do biologicky vlastních dětí.“ (str. 74)
  2. Teorie recipročního altruismu - neboli jak ty mně, tak já tobě. Pomůžu ti a očekávám, že až budu potřebovat, pomůžeš zase ty mně.

"Obě teorie však nevysvětlují tak vysokou míru spolupráce, jaká je mezi lidmi. Lidé totiž spolupracují ve velkých skupinách i tehdy, když nejsou geneticky příbuzní, nadto pravděpodobnost další vzájemné interakce je velmi malá. Což je opět zvláštní - tak nízká pravděpodobnost, že se lidé znovu setkají, totiž svádí k podrazu, což by v průběhu delší doby mělo vést k vymizení altruistického chování.“ (str. 74)

To se snaží vysvětlit třetí teorie, založená na dobré pověsti, v podstatě reciprocita na druhou - někdo s dobrou pověstí potřebuje pomoc, a protože má dobrou pověst, pomohu mu, protože je pravděpodobné, že až budu já potřebovat, on mi pomůže. Je to trochu z nouze ctnost, protože tam, kde je pravděpodobnost dalšího setkání mizivá, je dobrá pověst k ničemu. Také se často objevuje argument, že každý altruistický čin je v podstatě sobecký, že ho totiž děláme pro pocit vlastního uspokojení. To se těžko vyvrací, vnitřní pocit uspokojení může přinášet cokoliv, ale pozor na to, že altruismus je především prospěch ostatním. To, zda bude čin altruistický na vlastním uspokojení nezávisí.

Zdá se, že lidé překročili biologický altruismus a uplatňuje se u nich tzv. silná reciprocita:

Jedním ze základních mechanismů, které se v tomto směru u lidí uplatnily a uplatňují, je silná reciprocita, která se opírá jak o lidské poznávací schopnosti, včetně jazyka a mentalizace, tak o složitou emotivitu, včetně empatie. Silnou reciprocitou lidský druh překročil meze úzce biologického, nevědomého altruismu. Silná reciprocita je kombinace altruistického odměňování a altruistického trestání. Altruistické odměňování odměňuje jiné členy skupiny za kooperaci a za chování dodržující normy. Altruistické trestání je trestání jiných členů skupiny za porušení norem, a to i za cenu vlastní oběti.
Lidé se silnou reciprocitou nesou »náklady« na altruistické odměňování a trestání, i když z těchto druhů chování nemají žádný ekonomický zisk. Naproti tomu »úzce biologičtí« reciproční altruisté odměňují a trestají jen tehdy, jestliže to je v jejich douhodobém osobním zájmu.
Současný model silné reciprocity - sociální interakce tohoto druhu se modelují již delší dobu - říká:
Členové skupiny získávají prospěch z toho, že vzájemně dodržuji sociální normy a trestají ty členy, kteří je narušují. Prospěch získávají bez ohledu na to, že jejich »zisk« je v důsledku tohoto chování nižší, než je:
1. »zisk« dalších členů skupiny, například sobeckých jedincii, kteří sami narušují normy a ty, kdo je přestoupili, netrestají;
2. »zisk« jedinců, kteří spolupracují, dodržují normy, ale šetří své zdroje tím, že jedince, kteří normy přestoupili, rovněž netrestaji.
V průběhu 100 000 let, které předcházely domestikaci rostlin a zvířat, mohl být výskyt jedinců, kteří se chovali se silnou reciprocitou, na počátku nízký, nicméně jejich počet v průběhu dalších generací za tohoto předpokladu výrazně rostl. Model přitom nevyžaduje příbuzenství členů skupiny ani zánik skupiny.
“ (str. 75)

A teď to nejdůležitější - moderní zobrazovací metody ukázaly, že u altruistického odměňování i trestání se v mozku aktivují jisté oblasti, tedy že altruismus je chování zakódované, bez ohledu na racionální zisky. „Pokus provedený s 36 dvojicemi žen, které buď obě spolupracovaly, nebo obě podrážely, případně první spolupracovala, druhá podrážela, nebo opačně, dokázal, že se při vzájemné spolupráci v mozku aktivuje systém odměny. To je vývojově starý systém, neuronální síť tvořená některými oblastmi mozkového kmene, bazálních ganglií a některými oblastmi kůry čelních laloků mozku. Systém odměny nás 'odměňuje' pocitem blaha, když se žízniví napijeme, hladoví najíme, když - nepřesycení - získáme sexuálního partnera, kdž jsme úspěšní při pohybu na společenském žebříčku, například získáme-li nějaké peníze. K jeho aktivaci stačí kousek čokolády. Systém odměny je jeden ze základních systémů zajišťujících v přírodě přežití.“ (str. 87)

To hodně připomíná vnitřní pocit uspokojení, že? Jenže výše zmiňované vnitřní uspokojení by vycházelo ze subjektivního žebříčku hodnot, zatímco zde je to pevně dané - narušení sociální normy. O studii s hrou a trestáním „I výsledky této studie, kromě mnoha dalších, svědčí proti tradičnímu racionálnímu modelu homo economicus. Lidé reagují na základě svých emocí a obětují značné zdroje na to, aby mohli potrestat jedince narušující sociální normu.“ (str. 89)

Takže k důvodům selhávání trhu můžu přidat další - specificky lidský, neuronálně zakódovaný altruismus (že se vyskytují ve společnosti i jiní, nealtruističtí jedinci, to je zase jiná pohádka [úsměv]).

12345
1188153720000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online