Wuwejův zápisník

Platon: Faidon

02.11.2006 21:20, Wu | knihy | filozofie | komentáře -

Platon: FaidonPamětliv GeoNovy rady v komentářích u článku o Filozofii (Maria Fürst) - nejdřív číst díla, nějak to pochopit, udělat si názor a teprve potom konfrontovat s výklady a učebnicemi - jsem zalovil v temných koutech knihovny, vyprostil jediného Platona, dialog Faidon (O nesmrtelnosti) a jal se ho studovat.

Odehrává se v poslední den Sokratova života, v den popravy. Jeho žáci se u něj ve vězení sešli a celí zoufalí z blížící se ztráty svého učitele nemohli pochopit jeho klid, ba dobrou náladu. I tázali se jej, jak to - a odpověď a vůbec popis událostí vypráví Faidon.

Takže proč se Sokrates nebál? V několika krocích vyvozuje, že veškerý vznik a zánik pramení ve svém opaku, resp. přecházejí mezi sebou (nepřipomíná vám to něco?) a tudíž i z umírání musí vzejít oživování, ze smrti život. Do toho se Sokratovi hodí jeho oblíbená myšlenka, že učení se je vlastně rozpomínání si (na něco, co duše již znala předtím, než přišla do těla). A dodává, že duše je tak rozdílná a jiná než tělo, že je podobnější idejím (s jejich rozdílem od světa smyslů).

Už jsem si říkal, že to snad ne, ža takhle přece nejmoudřejší muž starověkého Řecka nemohl argumentovat. Vždyť jsou tam takové skoky. Třeba přecházení věcí do svého opaku platí o některých jevech, dost pravděpodobně o abstraktních konstrukcích, ale nenacházím příklad třeba u věcí spjatých s časem. Ten putuje jen jedním směrem, nebo se nám tak jeví a musel se tak jevit i Sokratovi. Vzpomínání si mě také moc nepřesvědčilo, ba ani podobnost abstraktu duše k jinému abstraktu - idejím. Abstrakt totiž jaksi nemusí být pravda. Naštěstí tím dialog nekončí, ke slovu se dostávají pochybovači Simmias a Kebes.

Simmias namítá, že duše by mohla být něco jako harmonie u naladěné lyry - neviditelná, nehmotná, překrásná a božská, „ale lyra sama a struny jsou tělesa a věci hmotné, složené, zemité a příbuzné s tím, co je smrtelné. Mysleme si tedy, že někdo buď rozbije lyru, nebo přeřízne a přetrhne struny, a že by tu někdo tvrdil podle téhož soudu jako ty, že ona harmonie nutně ještě trvá a nezanikla - vždyť by prý patrně nebylo jinak možno, aby lyra ještě trvala po strhání strun a aby trvaly struny, jež jsou smrtelné přirozenosti, avšak harmonie aby zanikla, jež je stejné přirozenosti a sourodá s tím, co je božské a nesmrtelné, a aby byla zanikla dříve než věc smrtelná.“ A Kebes zase říká, že ačkoliv bylo dokázáno, že duše byla před příchodem do těla, neznamená to, že nemůže zaniknout, když „obnosí mnoho těl“.

Sokrates je oba pochválí a pak to vezme zeširoka. S harmonií se popere tak, že závisí na věcech, z nichž je složena. Když se lépe naladí lyra, má lepší harmonii, je harmoničtější, ale duše jsou všechny stejně dušemi, není žádná méně dušovitá (v hůře "naladěném" těle). A potom, harmonie vzniklá z těla by se mu nemohla stavět na odpor, protože by tím přestala být sebou - ale duše jde proti tělesným stavům...

Pro Kebeta má samozřejmě také odpověď. Jestliže věci jsou ovlivněné přítomností pojmového druhu (ideje?), třeba sníh studeností, pak příchod např. tepla, tedy druhu opačného, způsobí ústup nebo zánik, jinými slovy věc nikdy nepřijme opačný pojmový druh než má v sobě. A co udělá s tělem přistoupení duše? Život. Opakem života je smrt, a z analogie idejí vyplývá, že duše nepřijme opak života, tudíž je nesmrtelná. Následuje ještě pár úvah, popis Hádu a Tartaru a působivý záznam popravy.

Jak bych to tak shrnul... obdivuhodné, leč nepřesvědčivé konstrukce.

12345
1162498800000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online