Pohled dveřmi posledního vagónu vlaku, pohled na ubíhající trať má svoje kouzlo. Koleje mizí v nekonečnu, kde se možná protínají, ale kde určitě ukrývají to co bylo a zmizelo v nenávratnu. Stejně jako vteřiny života odtikávají, stejně odpadá jeden pražec za druhým a v dáli se slévají v hladkou řeku.
Na někoho to může působit depresivně, mě vědomí dočasnosti zas a znovu připomíná, že bych si měl hledět přítomnosti. A když je v kupé klid, nikdo neruší rozjímání, jen kola monotónně klepou na svárech kolejnic, je to vlastně meditace...
