Spěch. Všude kolem všichni spěchají, jako o závod. Sevřeni v kleštích času, které sami tisknou (nebo snad utaženi obojkem hodinek?), uhánějí, aby stihli něco ohromně důležitého. Třeba autobus, ačkoliv za deset minut jede další. Vlak, jezdící co půlhodinu. Obchod, který zítra zase otevřou. Kolik z toho stojí za spěch? Za stres, adrenalin, za pot a únavu? Jasně, jsou takové věci, kvůli kterým se vyplatí spěchat, ale je jich málo.
Už nějakou dobu se snažím zpomalit. Chodím zvolna a víc se rozhlížím. Je to jako osvěžující koupel v přítomnosti. Pár minut "ztrácím" a přitom je získávám; žiju je, nikoliv ubíjím. Možná namítnete, že někdy se člověk opravdu nesmí zpozdit. Ano. Ale může vyjít dřív...
